Arnon Grunberg, prozaik a žurnalista. Nizozemský spisovatel si získává pozornost svými romány i neokázalým vystupováním na veřejnosti.

„To mě nepřekvapuje, když si přečtete jeho knihu,“ říká plukovník v textu s názvem Štípačky. Autor na návštěvě musí nutně použít toaletu, a když ji pak chce vyčistit, štětka uvízne v záchodku. Ve snaze situaci zachránit prosí skrze dveře o štípačky – plukovník si myslí, že je autor potřebuje k sexuálnímu ukojení... A když dá záchod do pořádku a vrátí se ke stolu, hostitelé zjistí, že má na rukávu exkrementy... „To mě nepřekvapuje, když si přečtete jeho knihu,“ říká plukovník.

Tímto textem Arnon Grunberg sám sebe velmi dobře charakterizoval. Autor, který se proslavil již svým debutem Modré pondělky, vydaným ve třiadvaceti letech. Autor, který proslul výstředním oblečením – zeleným kožichem či síťovým tričkem. Autor, který se zasnoubil se svou sousedkou, dámou ve velmi pokročilém věku. Autor, který jednou ze svých knih, v níž hrdinka touží vyrábět ovčí sýr, propagoval po Nizozemsku na lodičce ve společnosti kozy. Ale také autor, který říká, že mu nevadí, když musí „jít domů sám a doma nikdo není“, a jenž se po úspěchu Modrých pondělků přestěhoval do New Yorku.

Čumění na vlastní pupek
Debut Modré pondělky vznikl tak, že Arnon Grunberg (1971) uzavřel dohodu: nakladatel ho za každou další kapitolu pozve na oběd. Ale kapitolám románu předcházela důležitá životní kapitola, pro niž se dá použít právě citát z Grunbergovy prvotiny: „Nejdřív člověk experimentuje se životem, později život experimentuje s ním.“

Budoucí prozaik se narodil německým židovským rodičům, kteří se usadili po válce v Nizozemsku. Matka, jež prošla peklem Osvětimi, mu podle jeho slov ještě ve čtrnácti zavazovala tkaničky a čistila zuby. V rozhovoru pro LN o ní Arnon Grunberg řekl: „...když jsem ji v dětství rozčílil, tak říkala, že v Osvětimi to bylo snesitelnější než se mnou...“

Spisovatelskou dráhu Arnon Grunberg nastartoval tím, že se nechal vyhodit z gymnázia. Chtěl se totiž stát hercem a domníval se, že musí ukázat, jak moc o to stojí. Záměr mladíkovi vyšel dokonale... Na maastrichtskou ani americkou divadelní školu jej ale pak nepřijali. A tak myl nádobí, pracoval jako poslíček v lékárně. Založil si také nakladatelství, kde chtěl vydávat „neárijské německé autory“. Hned po pěti svazcích však zkrachovalo. S věřiteli, kteří ho pronásledovali, se vypořádal založením Nadace poškozených Arnonem Grunbergem a dluhy později smazal tak, že pro všechny, jimž dlužil, uspořádal večírek.

Ten ale proběhl až po vydání Modrých pondělků (1994). Debut je značně autobiografický. Pojednává o mladíkovi, který se teprve ve světě snaží zorientovat – a který po odeznění první lásky hojně využívá sexuálních služeb. „,Kolik jich za večer uděláš?‘ Vyndala si úd z pusy: ,Co říkáš?‘“ V závěru se dokonce stává placeným gigolem, aby měl peníze na prostitutky.

Modré pondělky se zařadily do proudu próz, pro něž se v nizozemské literatuře užívá nálepky „čumění na vlastní pupek“. V druhém románu Statisté (1997) lze dokonce najít kapitolu Vatová tyčinka: „Pupky jsou divné. Já si ho jednou týdně čistím vatovou tyčinkou.“ V příběhu o trojici mladých lidí, kteří se chtějí stát herci, Arnon Grunberg tedy aspoň zúročil svou hereckou anabázi. Nepočítáme-li tedy to, že si zahrál sám sebe v reklamě na telefonní seznam.

Nizozemsky píšící německý autor – tak se Grunberg jednu chvíli charakterizoval. Nejenže tedy odešel do New Yorku, jako by mu Nizozemsko bylo příliš těsné, ale také jako by na rodnou zem zanevřel.

V roce 2000 pak vydal Marek van der Jagt, autor nizozemského původu žijící ve Vídni, kde prodává v drogerii, svůj debut Dějiny mé plešatosti. Hlavní hrdina románu má problémy s velikostí svého přirození: „Kdybych byl trpaslíkem, nebyl by můj pohlavní orgán ničím nápadný. Možná by mi jednoho dne nějaká žena dokonce řekla: ,Teda na trpaslíka ho máš velikýho.‘“

Porota ceny Antona Wachtera, určené prvotinám, vyhlásila Marka van der Jagta vítězem. Ten se ovšem vymlouval na zaneprázdněnost prací v drogerii. Až později se přišlo na to, že se připojuje na síť ve stejnou dobu jako Arnon Grunberg, a následně počítačový program otestoval rukopisy obou autorů a zjistil, že jde o autora jediného – jenž tedy získal cenu již podruhé.

Vaříme po Osvětimi
Po přesunu do New Yorku se stala Amerika také místem, kde se odehrávají části Grunbergových románů. Hlavní hrdinou Fantomové bolesti (2000) je spisovatel Mehlman a jednoho večera volá zpoza Atlantiku své matce, aby zvěděl číslo, které měla v koncentráku – neboť je v casinu a chce si vsadit. V dluzích se topící Mehlman uspěje až knihou Polská židovská kuchyně v 69 receptech s podtitulem Vaříme po Osvětimi.

Oproti roztržitému, záletnému Mehlmanovi je Jörgen Hofmeester z nejnověji česky vydaného románu Tirza (2006) otcem starostlivým. Za dcerou Tirzou, jejíž marocký přítel se podobá Muhammadu Attovi, se vydává až do Namibie. I Jörgen ovšem prochází profesním a privátním krachem. Nejraději by zmizel někde v africké poušti...

Vedle románů se Arnon Grunberg také zabývá psaním reportáží. Byl na Guantánamu, v Afghánistánu či v Iráku. O své výpravě do Afghánistánu poznamenal, že na vojenské základně bylo „víc příjemných lidí než na průměrném literárním festivalu.“

Kdo tedy je Arnon Grunberg? Budižkničemu, který dosáhl úspěchu díky psaní? Nebo pouhý provokatér, který mimo jiné píše do novin a vydává knihy? Člověk, jenž umně přeskakuje z role intelektuála do role baviče? Či kříženec Woodyho Allena a Michela Houellebecqa? Snad člověk, jehož baví být středem pozornosti, ač přitom prohlašuje, že „psát znamená bojovat proti tomu, co si o vás druzí myslí“. A tak je jedním z plodů schizofrenie mediálního věku: u provokujícího spisovatele totiž vůbec nezáleží na tom, jaké knihy píše. Ale fakt, že je Arnon Grunberg mediální figurkou, zas neznamená, že jeho knihy za nic nestojí.