Kniha osudu (persky Můj úděl: سهم من, Sahm-e man) íránské autorky Parínúš Saníí může svým vizuálním zpracováním předsádky v českém vydání (Jota, 2024) sugerovat jednodušší čtení o trýznivém údělu blízkovýchodních žen. Román však nabízí mnohem víc: sleduje osudy hlavní hrdinky i proměny íránské společnosti v druhé polovině 20. století, formované politickými a kulturními tlaky. Kniha osudu tak odkrývá napětí mezi společenskými očekáváními a osobní svobodou a připomíná, že tato témata mají univerzální platnost.

Román původně vyšel v Íránu v roce 2003. Anglický překlad Sáry Chalílí mu záhy otevřel cestu do širší světové distribuce, díky čemuž se stal světovým bestsellerem a byl přeložen do téměř třiceti jazyků. Příběh zachycuje přes pět desetiletí života hlavní hrdinky a jeho děj začíná ještě před islámskou revolucí. Je proto třeba pamatovat na to, že část líčených poměrů již patří minulosti a že se íránská společnost, zejména po událostech spojených se smrtí Mahsy Amíní v roce 2022 a následných celonárodních protestech (hnutí „Žena, život, svoboda“) výrazně proměňuje. Odpor žen vůči rigidním normám se zintenzivnil a některé dřívější, z dnešního pohledu bolestné zkušenosti, již mohou být minulostí. Tituly jako Kniha osudu umožňují íránským čtenářkám reflektovat a pojmenovat zastaralé vzorce chování a přispívají k tomu, že se íránské ženy vymaňují z patriarchálních pout a hledají nové cesty seberealizace.

Autorka Parínúš Saníí se narodila roku 1949 v Teheránu a vystudovala pedagogickou psychologii na teheránské univerzitě. Působila jako výzkumnice v oblasti projektů vzdělávací politiky, což jí poskytlo, jak uvádí v rozhovorech, vhled do sociálních a kulturních problémů, s nimiž se íránské ženy potýkají. Právě dlouholetá práce v terénu a rozhovory s ženami z různých společenských vrstev, stejně jako sociologické a vzdělávací projekty, jichž se účastnila, umožnily autorce vykreslit hrdinčiny osudy s mimořádnou autenticitou. Román je vyprávěný v ich-formě hlavní hrdinky a čtenář se mnohdy neubrání dojmu, že jde o autobiografii samotné Saníí. Nejde však o její osobní zpověď, Kniha osudu je výsledkem soustavného zkoumání ženské zkušenosti v měnících se podmínkách íránské společnosti. Autorka zdůrazňujte, že právě beletristická forma jí umožnila představit komplexní obraz života žen tam, kde by pouhá statistická čísla a vědecké studie nestačily. Podařilo se jí tak vylíčit jemné nuance rodinných a společenských tlaků, jež formují životy íránských hrdinek, aniž by se musela uchylovat k laciné exotizaci či schematizaci.

Saníí se řadí k íránským autorkám, které si v posledních letech nacházejí cestu k mezinárodnímu i tuzemskému publiku a díky početnému zpracování témat a osobních příběhů zdařile překračují geografické i kulturní hranice. Přestože jsou jejich díla často vnímána především jako svědectví o represivní povaze blízkovýchodních režimů, mnohé autorky zároveň aktivně bojují proti stereotypním představám, které si někteří západní čtenáři o jejich životech vytvářejí. Nabízejí univerzální příběhy o identitě, odporu vůči útlaku a touze po seberealizaci. Vedle známých titulů, které máme k dispozici i v češtině, jako jsou memoáry Ázar Nafísí Jak jsme v Teheránu četly Lolitu (Paseka, 2011, přel. Zuzana Mayerová) či grafický román Persepolis Mardžán Sátrápí (BB art, 2006, přel. Richard Podaný), se objevuje řada dalších jmen odkrývajících skryté rodinné historie, mezikulturní střety i bolestné zkušenosti politického věznění. Připomeňme například knihu Máríná Nemat Vězeňkyně z Teheránu, v níž líčí zážitky z teheránského vězení Evin, kde strávila mládí jako politická vězeňkyně. Máršá Mehrán v Polévce z granátových jablek (2005) sleduje osudy tří íránských sester hledajících nový domov v Irsku a Jasmin Darznik v knize Poslušná dcera popisuje skrytou rodinnou historii. Kámín Mohammadí ve své knize Bella Figura: Jíst, milovat a žít po italsku(2018) zkoumá mezikulturní střety a možnosti ženské emancipace a Ábnús Šalmání v díle Chomejní, Sade a já (Garamond, 2014, přel. Iveta Picková a Jakub Marek) zpracovává téma napětí mezi dvěma odlišnými kulturními světy a otázky identity, které vyvstávají v kontextu odlišných kulturních očekávání.

Díla Íránek vydávaných v zahraničí se často pohybují na pomezí literární fikce, memoárové prózy a společenského komentáře. Parínúš Saníí k tomuto trendu přispívá osobitým stylem: nevydává se cestou jednoznačného politického protestu, nechává místo toho čtenáře nahlédnout do intimního světa jednotlivce, jehož osud je neviditelnými nitkami propojen s dějinami celého národa.

Nakladatelské peripetie

V Íránu se román stal krátce po svém vydání bestsellerem a dočkal se řady vydání, přestože – nebo snad právě proto – byl vystaven tlaku cenzurních omezení. Cílená apolitičnost, neulpívání na jednom ideologickém pólu a balancování mezi kritikou a konzervativními hodnotami pravděpodobně umožnily knize vyjít i v takto cenzorsky restriktivním prostředí, a to v téměř třiceti vydáních (což ovšem není pro íránských knižní trh tak mimořádný počin, jako by byl třeba u nás).

Po prvotním zákazu román nakonec vyšel v roce 2003 za vlády proreformního prezidenta Chátamího. V tomto období se uvolnily cenzurní praktiky a vznikl prostor pro literaturu kritizující některé aspekty společnosti. První vydání knihy umožnila právní výjimka, která za Chátamího dovolovala vybraným nakladatelstvím publikovat bez předchozího schválení ministerstvem kultury. Kniha tak dorazila do knihkupectví, ještě než na ni úřady stačily reagovat. Nicméně další vydání již musela projít cenzurním schvalováním, a kniha proto napříště vycházela s určitými úpravami​. Během prezidentství Mahmúda Ahmadínežáda bylo povolení k tisku zrušeno, později se jej ale podařilo obnovit i díky právní obhajobě nositelky Nobelovy ceny míru Šírín Ebádí.

Saníí románem Kniha osudu reprezentuje širší trend mezi íránskými autorkami v současné perské literatuře, který otevírá, zkoumá a opatrně nahlodává tabuizovaná témata spojená s patriarchálním nastavením společnosti, jasně vymezenými rolemi mužů a žen a očekáváními, jež na jednotlivce klade rodina i vládnoucí režim. Prostřednictvím rodinných vztahů, kulturních tradic a spletitých vazeb mezi soukromým a veřejným životem autorka umožňuje hlubší reflexi společenských proměn. Román si tak získal širokou oblibu zejména mezi čtenářkami, které v postavách románu nacházely své vlastní osudy či jednání svých blízkých.

Tradice a vzdor za časů revoluce a války

Kniha osudu sleduje zrání a proměnu hlavní hrdinky Masúme, jež se z dívky podléhající tlakům tradic a rodiny postupně stává ženou schopnou čelit překážkám a nacházet vlastní cestu k nezávislosti. Masúme pochází z nábožensky konzervativního města Qom, s rodinou se ale brzy stěhuje do Teheránu. Hlavní město přináší příslib uvolněnější atmosféry a nových možností, které však členové rodiny nedokáží využít. Mužům brání chudý původ proniknout mezi úspěšnější vrstvy, zároveň jsou i líní na sobě pracovat a vzdělávat se, což je frustruje. O to víc se přimykají k pravidlům a normám, které pro ně reprezentují staré dobré pořádky a jistoty. Bratři Masúme tak vyžadují absolutní dominanci nad životem svých sester a zaštitují se konceptem ochrany cti a „dobrého jména rodiny“.

Masúme je zpočátku líčena jako pasivní oběť tradic a nepříznivých okolností: trpí přísnými rodinnými pravidly a patriarchálními očekáváními, jež jí brání v přístupu ke vzdělání a vlastnímu rozhodování. Její postava tlumočí strasti žen ve společnosti, která navzdory snahám režimu Pahlaví (a posléze i islámského režimu) o modernizaci země nedokáže zabránit stále uplatňovanému dvojímu metru na chování mužů a žen. Důležitou roli zde sehrává sociální postavení rodiny. Nejen společenské normy, ale i ekonomická situace výrazně ovlivňují míru, s jakou se dívkám otevírá možnost emancipace. Masúmina rodina pochází z chudší vrstvy, kde se omezení spojená s tradicemi násobí nedostatkem prostředků a příležitostí. Doma se střetává s násilnou uzurpací bratrů, kteří ji chtějí provdat proti její vůli, na druhou stranu ale i s laskavostí milujícího otce, jenž sám balancuje mezi patriarchálními povinnostmi a touhou umožnit dceři lepší život.

Ani ženy nejsou imunní vůči zakořeněným předsudkům, ba naopak. Babičky i matky po generace předávají vzorce a zvyklosti, které svazují je samotné i jejich dcery. Matka tak vyčítá synovi, otci Masúme: „Proč na to děvče pořád plýtváš penězi? Dívky jsou k ničemu. Patří někomu jinému. Tvrdě pracuješ, střádáš na ni a stejně budeš muset zaplatit ještě mnohem víc, abys ji provdal…“ Přesto se v románu objevují postavy, které těmto tlakům vzdorují: energická, rebelující kamarádka Parváne, pocházející z bohatších poměrů, je na rozdíl od Masúminy rodiny vřele podporována a rodiče jí umožňují pokračovat ve vzdělávání, což jí dává větší šanci naplnit své ambice.

Vyhrocený patriarchální útlak v rodině tvoří základní rámec omezení, jež Masúme svazují od dětství. Další zdroj nesvobody přichází s vynuceným manželstvím. Manžel Hamíd reprodukuje navzdory svým komunistickým ideálům rovnosti a svobody nový druh útisku. Jeho marxistické přesvědčení, přesahující běžné partnerské hodnoty, diktuje směr, kterým se vztah ubírá. Přestože na začátku slibuje respekt k individuálním právům obou stran, intelektuální nadřazenost a ideologické nadšení se postupně projevují jako další forma dominance. Namísto vzájemné podpory se Masúme musí vyrovnat s novou realitou, ve které její role opět podléhá autoritě, tentokrát pod rouškou manželského porozumění. Tato dynamika nevyhnutelně komplikuje Masúminu emancipaci a představuje další překážku na cestě k nezávislosti.

Masúme se úporně snaží nastolit rovnováhu mezi svými ambicemi a požadavky okolí. Ocitá se v roli matky a pečovatelky o domácnost, ale za zcela jiných okolností, než by si představovala její konzervativní rodina, a tak je nucena neustále cosi skrývat: bolest, nenaplněné touhy, ale též pravdu o aktivismu manžela, kterou tají nejprve před manželovou i vlastní rodinou a posléze také v zaměstnání, kam dochází poté, co se stane Hamíd politickým vězněm a ona se musí postarat o rodinný příjem. Tato neustálá přetvářka a život v režimu utajení ji stojí nezměrně sil, stále však neztrácí ze zřetele svůj sen – pokračovat ve studiu, ze kterého byla násilně vytržena kvůli nucenému sňatku. Navzdory překážkám usiluje o nezávislost a hledá způsob, jak naplnit své aspirace, aniž by opustila mateřské povinnosti. Na pozadí tohoto osobního boje propuká íránská revoluce a brzy na to i válka s Irákem. Hrdinka je soustavně vystavována dalším trýznivým výzvám, citovým i ryze existenciálním: „Můj život byl jako reprízy filmů v televizi, až na to, že se události pokaždé odehrávaly trochu jinak a pokaždé jsem je snášela hůř.“

Na rozdíl od dřívějších omezení, vycházejících především z rodinných tradic a očekávání, jsou Masúmin život i osud celé rodiny stále více určovány mocenskými strukturami šáhova i porevolučního režimu. Hamíd, který se odmítá podvolit represím obou těchto režimů, je za svou neústupnost opakovaně vězněn a jeho boj zasahuje rodinu, kterou vystavuje dalším formám nepřímého útlaku. Masúme čelí jakožto manželka politického vězně nejen stigmatizaci, ale i izolaci, děti se setkávají s šikanou a urážkami. Masúme navíc s hrůzou sleduje, jak se ideologický zápal manžela odráží v myšlení jednoho z jejich synů, jenž postupně přebírá otcovu neústupnost a fanatismus. Tato replikace autoritářského přístupu v rodině podtrhuje, jak hluboko mohou ideologie zakořenit a ovlivnit vztahy i v soukromé sféře.

Hamíd se stává obětí nejen svého ideologického zápalu, ale i pokrytectví Chomejního stoupenců, kteří slibují rovnost a spravedlnost, avšak po převratu upevňují svou moc a nemilosrdně potlačují jak opozici, tak bývalé spojence. Hamídova neústupnost a pevná víra v ideály komunismu jej přivedou do konfliktu se strukturami moci, avšak tyto ideály nejsou neotřesitelné. Je to právě Masúme, konfrontována manželovým přístupem k rodině a manželství, která neustále zpochybňuje jejich platnost. Klade kritické otázky a soustavně odhaluje rozpor mezi Hamídovými veřejnými ideály a soukromým životem.

Masúme si postupem času buduje respekt a autoritu v té části společnosti, která oceňuje její odvahu i vytrvalost v boji s režimem, ať už šáhovým, či islámským. Stává se oporou pro ty, kdo nemají odvahu otevřeně vystoupit proti politickým a sociálním nespravedlnostem, a díky svému postavení dokáže inspirovat ostatní k tichému odporu. I když se nikdy aktivně neúčastí protestů a je deklarativně apolitická, naznačuje cestu, jak se důstojně a s čistým štítem vyrovnat s úklady osudu. I jednotlivci se mohou přizpůsobit těžkostem doby a najít vlastní způsob, jak se postavit proti systémovému útlaku, ať už v jakékoli podobě. Masúme postupně nalézá sílu čelit překážkám, které jí život přináší, a buduje si vlastní integritu a nezávislost. V závěru románu se hrdinka již jako zralá žena ohlíží za svými životními rozhodnutími a nalézá smíření s osudem i vnitřní klid. Přestože čelila mnoha výzvám, její cesta je příběhem vytrvalosti a úspěšné emancipace.

Způsob vyprávění a historický kontext

Román je žánrově jednoznačně ukotvený a nesnaží se experimentovat se složitějšími stylistickými či jazykovými formami. Nevstupuje do hlubších vrstev psaní, které by autorský prvoplán narušovaly – ať už z hlediska složitějšího popisu kontextů kulturních či historických – či dějovými odbočkami zpomalovaly transformaci hlavní postavy. Vypravěčská autenticita je podpořena užitím nekomplikovaného jazyka, kdy se Saníí záměrně vyhýbá symbolickým či alegorickým oklikám, k nimž se jiné texty často uchylují s cílem zamaskovat citlivá témata. Namísto toho sází na střízlivý, přímočarý jazyk, realistické dialogy a případy z každodenního života; čtenář se tak snadno soustředí na osobní dramata postav, jejichž vykreslení je silnou stránkou románu.

Ačkoliv dílo nabízí detailní portrét hrdinky a důvěrný vhled do ženských zkušeností, některé postavy trpí poněkud zjednodušeným či šablonovitým popisem. Autorčin důraz na ženskou perspektivu a problematiku je zřejmý, ale mužské postavy vystupují až na výjimky spíše jako ilustrace rigidních společenských norem. Přestože je naznačeno, že i muži trpí očekáváními patriarchální společnosti – příkladem může být bratr hlavní hrdinky, jehož tragický osud ukazuje, jak vysoké nároky ničí nejen ženy, ale i muže –, jejich motivace zůstávají mnohdy nedořečené. Násilné reakce na nátlak společnosti jsou sice vykresleny, avšak bez hlubšího pochopení vnitřních dilemat těchto mužských postav a jejich charakterizace tak končí v půli cesty.

Naopak ženské postavy dostávají širší prostor k vyjádření emocí i vysvětlení motivací, je tomu tedy přesně naopak než v každodenní íránské realitě. Autorka nechává Masúme hodnotit vlastní volby a kompromisy, které musela pod tlakem okolností učinit. Formuje ji tak, aby bylo zcela zřejmé, že není pouhým pasivním objektem ve víru událostí a omezení tradiční společnosti. Masúme tak nachází odvahu jít vlastní cestou a postupně si získává respekt a uznání svých potomků i okolí. Tento vývoj zároveň odráží širší generační proměnu: ženy jako Masúme se v Íránu musely aktivně vyrovnávat s nutností redefinovat svou roli v rodině i společnosti a hledat rovnováhu mezi tradičními hodnotami a individuální svobodou. Román tak alespoň na domácí půdě přispěl k feministické diskusi, byť pochopitelně neiniciované a nepodporované oficiálními kruhy. Někteří čtenáři a kritici jej vnímali jako významné svědectví o boji žen za důstojnější postavení ve společnosti, jiní poukazovali na to, že závěr románu může feministické sdělení oslabovat. Tato ambivalence nicméně odráží komplexnost autorčina záměru – poukázat nejen na možnosti ženské emancipace, ale i na hluboce zakořeněné rodinné hodnoty, které v sobě hrdinka i přes osobní oběti nadále nese.

Zaměříme-li se na dílo z perspektivy íránského čtenáře, autorce se prostřednictvím hlavní postavy podařilo reprodukovat názory, které by se jinak dostávaly do širšího veřejného oběhu v Íránu velmi obtížně. Čtenářky a čtenáři se tak stali aktivními vstřebateli, popřípadě šiřiteli hodnot v románu deklarovaných. Zdá se, že záměrem autorky bylo nabídnout čtenářkám ženský vzor, který by je inspiroval k překonání tradičních omezení a nalezení vlastní cesty. Masúme v roli vypravěčky promlouvá ke svým synům, dceři i ostatním postavám, popřípadě k sobě samotné, a neustále tak reflektuje vlastní volby i hodnoty. Saníí na jejím příběhu zdůrazňuje roli vzdělání při překonávání společenských omezení a hledání cesty k osobní svobodě a seberealizaci. Vyjadřuje se k tématům, které společnost trápí a které by měly opanovat širší společenskou diskusi. To se ale v současném Íránu nejen neděje, ale může to být dokonce nebezpečné. Mentorující pasáže sice mohou působit místy až únavně a ubírají na jinak pečlivě budované plastičnosti hrdinky, kdy se Masúme stává téměř ideálním vzorem obdivuhodných vlastností. Zvolená stylizace však zároveň představuje klíčový nástroj autorčiny kompozice: hrdinka prochází postupnou proměnou z pasivního objektu / oběti okolností v ženu, která si utváří vlastní etický rámec a stává se morální autoritou, což je pro čtenářky atraktivní i inspirativní.

Celým románem také prostupuje výrazná snaha poukázat na destruktivní účinky rigidního lpění na ideologiích a normách ničících mezilidské vztahy. Autorka neútočí přímo na politické systémy, islámskou revoluci či komunistickou ideologii, ale ukazuje ničivé dopady jakékoli zaslepené víry na osudy jednotlivců i celé společnosti. Bratři Masúme lpí na rituálech bez opravdového pochopení a soucitu, stoupenci Chomejního se nezdráhají navazovat pragmatická spojenectví za účelem svržení šáha, aby po revoluci své někdejší partnery nemilosrdně odstranili, a manžel s neústupnými ideologickými názory nakonec rozloží harmonii rodiny.

Důraz na kritické přehodnocování zděděných hodnot a neustálou reflexi dogmat, která mohou být svou zdánlivou jistotou a neotřesitelností přitažlivá, se promítá napříč celým románem. Autorka vybízí čtenáře, aby se nespokojili s pasivním přejímáním tradic a společenských norem, ale zamýšleli se nad tím, jak tyto principy utvářejí jejich život a do jaké míry jsou stále relevantní. Schopnost zpochybňovat zavedené pořádky a zároveň čelit nejistotě, kterou může osvobození od těchto struktur přinášet, tvoří jedno z klíčových poselství díla.

Román současně upozorňuje na úskalí jakéhokoli fanatismu, včetně toho náboženského. Saníí zdůrazňuje kontrast mezi autentickou islámskou vírou a jejím zneužitím jako nástroje moci. Osobní víra je pro Masúme důležitá, přestože se dohaduje s bohem, proč ji nechává trpět, proč jí připravil tak těžký úděl: „Proč mi vybral tento osud? Já ho nechci! Copak jsem netrpěla dost? Jak dlouho jsem chodila z vězení do vězení, prala krev z oblečení mých milovaných, truchlila, pracovala dnem i nocí a vychovávala děti navzdory tisícům překážek? A k čemu to všechno?“ Masúme přesto zůstává praktikující muslimkou a islám je v románu tematizován coby zdroj morálních hodnot – v přímém protikladu k jeho politickému zneužití. Toto pojetí lze samozřejmě vnímat jako strategické krytí před cenzurou, neboť zdůraznění pozitivní role víry mohlo románu usnadnit schválení k vydání, zároveň však autorka naznačuje alternativu tzv. muslimského feminismu, jenž usiluje o reinterpretaci islámských zdrojů v duchu rovnosti a spravedlnosti, tedy že i v náboženském rámci lze hledat cesty k ženské emancipaci.

Přestože román zaznamenal úspěch u zahraničního publika, svou výstavbou zřetelně staví na znalostech a zkušenostech domácího (íránského) publika, které dobové i kulturní narážky chápe intuitivně a bez dodatečných vysvětlivek. Pro čtenáře bez znalosti moderních dějin Íránu se však mnohé turbulence, jimiž Masúme a její blízcí procházejí, ztrácejí v překotném plynutí děje. Historické ukotvení děje je dosti nezřetelné a čtenář z počátku dlouho tápe, kdy se vlastně dej příběhu odehrává. Rovněž politické skupiny, jež se v různých obdobích postavily nejprve proti šáhovi a následně proti režimu Islámské republiky, jsou jen letmo zmíněny bez přímého pojmenování klíčových událostí či vysvětlení politických struktur před a po revoluci. Na druhou stranu právě tato nedořečenost může pro neíránského čtenáře fungovat jako pobídka k hlubšímu zájmu o Írán a jeho dějiny. Namísto přímého historického komentáře vybízí román k aktivní interpretaci, nutí čtenáře doplňovat si chybějící informace a objevovat souvislosti mimo text samotný. Tato participace na procesu porozumění může vést k intenzivnějšímu vnímání univerzálních témat i k hledání paralel s jinými kulturními a politickými kontexty.

Kniha osudu je podrobnou reflexí života v prostředí, kde přísné normy a nepsaná pravidla určují hranice lidského snažení, a zároveň svědectvím o tom, jak jednotlivci dokáží tyto mantinely překonávat díky empatii, morálním hodnotám, víře ve vlastní schopnosti a promyšleným volbám. Není jen portrétem jedné ženy, ale celé generace Íránek a Íránců, jež byla donucena přehodnotit svůj vztah k tradicím, rodině i sama k sobě. Právě univerzální otázky – jak nalézt rovnováhu mezi tradicemi a potřebou změny, jak kriticky promýšlet zděděné hodnoty či jak usilovat o vlastní důstojnost a seberealizaci – mohou rezonovat kdekoli na světě.

Perský název díla, Můj úděl, věrněji odkazuje k leitmotivu románu, jímž je naděje, že všechno zlé jednou pomine a člověk se nemá hroutit pod životním břemenem, osudem, jakkoliv je nezvratný a neúprosný. Román dodává víru, že i v temné, beznadějné a bezvýchodné realitě lze krůček po krůčku, s obrovským úsilím a rovnou páteří protancovat celý život.