Albana Muja (nar. 1988), rodačka z Mitrovice v Kosovu, je dnes na kosovské kulturní scéně stálicí. Uměleckou dráhu si zvolila už během studií – magisterský titul v oboru dramaturgie a režie získala na Prištinské univerzitě. Kromě výuky loutkoherectví a tvorby pro děti píše hry s existenciálními tématy a zasedá v odborných porotách na divadelních přehlídkách, je také autorkou seriálových a filmových scénářů. Mezi její nejvýraznější úspěchy na tomto poli patří bezesporu cena za nejlepší debut, kterou v roce 2024 získal na Mezinárodním indickém filmovém festivalu film Okarinanatočený podle Mujina scénáře; vybrán byl jako jeden ze sedmi v této kategorii, obeslané tisícovkou přihlášených filmů.

Její divadelní hry se vyznačují důrazem na osobní příběhy umělecky i psychologicky silných postav, přičemž děj se odehrává na komplexně pojaté scéně. Na diváka tak nepůsobí pouze text, ale i rozpracované choreografické pasáže a mnoho auditivních, vizuálních a dalších detailů (nebo naopak jejich absence). Mujinu tvorbu definuje i severoalbánský dialekt. Albánština se v základní rovině dělí na jižní, toskickou, a severní, gegskou větev: gegský prostor zahrnuje severní Albánii a celé Kosovo. Autorka ve svých hrách své rodné nářečí využívá intuitivně i účelově. Její dramatická tvorba prozatím není za hranicemi Albánie známá, přesto stojí za pozornost.

Hra Paladuk (Tango) je více než voláním po svobodě, po úniku z patriarchální společnosti plné předsudků vůči ženám, kritizuje nebezpečné moralizování a nálepkování. V tomto postmoderně pojatém dramatu nezáleží na prostředí, době, kulisách; dialog dvou žen, které konečně dostávají šanci promluvit a odhalit se takové, jaké jsou, jaké chtějí být, žádný takový rámec nepotřebuje, je univerzální. Stejně jako v dramatu Era, tak i v Tangu autorka překračuje úzký balkánský prostor toho, co je přípustné. Na jevišti tak krom emocí a osobních příběhů občas zavládne i erotické napětí, dokonce jsme svědky několika lesbických scén, ač jsou pro konzervativní kosovskou společnost velmi šokující. Označit hru za feministickou však není přiléhavé; mnohem víc jde o hru humanistickou. Soustřeďuje se na jednotlivé postavy a jejich charaktery, na jejich utrpení způsobené společenskými předsudky. Ve druhém plánu však hra nese i tragické prvky; obě ženy dostávají příležitost mluvit a být samy sebou až na samém konci existence tak, jak ji chápeme; odhalují se ve chvíli, kdy je čeká relativně brzký odchod do jedné z forem věčnosti. Jejich volání po svobodě nenachází na jevišti obecenstvo, nemají nikoho krom sebe navzájem, nikoho, koho by mohly konfrontovat se svou bolestí, a už vůbec nemohou oslovit ty, kdo to způsobili:

Áčko: Jsi plná hněvu… nech toho, neudělá ti to dobře! Beztak jsme postavený před hotovou věc, nic s tím už nezmůžem.
Zetko: Nevěřím, že se můžu cejtit ještě hůř než teď.
Áčko: To víš, že můžeš – nemoc, bolest…
Zetko: Bolesti mám každej den, dost by mě překvapilo, kdyby ne!
Áčko: Máš v sobě ještě naději?
Zetko: Zvláštní… zdá se mi, že mi jí ještě trochu zbylo.

S´ka Zot për ty (Pro tebe není Boha) je hra zcela jiného formátu. Oproti komornímu obsazení v jiných Mujiných hrách zde vystupuje postav sedmnáct a o desítkách dalších se na jevišti mluví. Drama nás uvádí do prostředí kosovské vesnice vzdálené překotnému civilizačnímu pokroku, plné stereotypních představ o světě a mnohačetných rodin, kde má hlavní slovo muž. Postavy nemluví standardní ani gegskou albánštinou, ale někdy až exotickým dialektem, Muja ho navíc kombinuje s argotem a žargonem: k typicky gegským prvkům (infinitiv, jenž ve standardní albánštině neexistuje, redukce hlásek ve slovech, odlišné sufixy) se tedy přidává i svérázné a do češtiny těžko přeložitelné (až nepřeložitelné) lexikum spjaté se zemědělstvím a venkovem, doplněné někdy vyloženě archaickými výrazy. Všechny tyto prvky se spojují v monologu Bejrušiho Bega zastupujícího klan Begových, když se ohrazuje proti zahraničním investicím, které by jeho kraj mohly pozvednout:

Bajruši: Dobrý den všem, jsem Bajruš Begu a zastupuju rodinu Begových, celkem je nás totiž padesát šest. (k předákovi vesnice) Drahý pantáto, ve vší úctě, kterou k tobě jako k předákovi vesnice mám, není nic ctěnýho na tom, že mě osočuješ před celou opštinou! Držím slovo. Dobří lidé mého otce, moji bratři, nenechte se pokořit Němcem ani Američanem! Maj jedinej cíl, usadit se v naší vísce, nás pak vyhodit z našich chaloupek! Tak to ne! Všechno, co jsme postavili, všechno v týhle vsi musíme bránit do posledního dechu nebo se budeme muset mstít!

Hra Era (zároveň jméno jedné z postav) před diváky otevírá drama rodiny rozklížené válečnými událostmi v Kosovu v letech 1998–1999. Každý z šestičlenné rodiny se vyrovnává s jinými traumaty a každý po svém. Muja však přichází s netradičním až šokujícím zpracováním – dotýká se dosud tabuizovaného tématu znásilněných mužů; otevřeně vykresluje postavy trpící posttraumatickým syndromem; opírá se do stigmat spojených s přeživšími války, kteří byli obětí násilí; konfrontuje velmi konzervativní kosovskou společnost s LGBT problematikou.

Muja přitom neheroizuje albánský boj, Era proto není zahlcena protisrbským patosem: Srbové a Bělehrad jsou zmíněni všehovšudy jednou. Mujiným cílem není přidat se k zástupu lidí, kteří stále dokola sterilně obviňují srbskou stranu z rozpoutání nepokojů a válek, ale zaměřit se na jednotlivce, jejich osudy a osobnost. Chce dát prostor příběhům, které musí zaznít a které společnost, i když se tomu brání, musí slyšet. Velký důraz je také kladen na rozdělení Mitrovice na severní (srbskou) a jižní (albánskou) entitu v roce 2013 podle toku řeky Ibar. Není divu, že za toto moderní a velmi otevřené pojetí traumatických událostí si Muja vysloužila roku 2020 cenu Katarina Josipi udělovanou autorům původních kosovských dramat. Hra má ještě jedno poselství – ukázat divákům, že ne každá oběť musela během konfliktu přijít o život: spousta z nich žije dosud mezi námi a o jejich traumatech nemusíme mít nejmenší tušení. Jak již bylo předesláno, Muja dále upozorňuje na důležitou skutečnost, že často je v roli oběti i muž, jenž v patriarchálním prostředí trpí předsudky stejně nebo i hůř než ženy.

Se svolením autorky uvádíme v překladu úryvek také z této hry, tentokrát delší: jde o scénu, kdy rodina po letech znovu otevírá staré válečné rány. Begu s Lirou, manželé ve středních letech, mají krom prostřední dcery Ery ještě dva syny, osmadvacetiletého Bliniho a dvacetiletého Milotiho. Zhruba ve třetině textu Blini přesvědčuje matku Liru, že za Eřiným několikaletým mlčením nestojí jen trauma, ale i něco skrytého, o čem může promluvit jen dívka samotná. Do rozhovoru a počínajícího sporu se následně nečekaně vloží Miloti a donutí Bliniho otevřít jeho třináctou komnatu. Milotiho postoj odráží celospolečenské stigma, které mužské oběti násilí v balkánských společnostech bohužel zažívají a musí mu buď čelit, nebo se k traumatu nikdy nepřiznat.

Lira: Sakra práce! Blini, musíš do toho pořád rejt? Jsem její máma! Fakt si myslíš, že jsem s ní nezkoušela mluvit? Ani nehlesne! Ani jedno podělaný slovo!
Blini: Era má naději, mami, musíme vydržet. Jinak tě to bude bolet furt.
Lira: Doktoři…
Blini: Nech bejt doktory, ksakru, tohle je složitější!
Lira: Přesně proto, že to je složitý, jsem se tři roky nevzdala!
Blini: Hm, zajímavý, že jste s tátou rezignovali.
Lira se naštve.
Lira: Fajn, někdo tu spolk všechnu moudrost světa. Tak mi poraď, co mám udělat?!
Blini: Prostě to budem zkoušet a jednou to vyjde!
Lira vybuchne.
Lira: Jasně, najednou si to po sedmi letech mírnyx týrnyx rozmyslí. Takhle si to představuješ? Seš normální?
Přichází Miloti.
Miloti: Typickej teplouš! No co, ty zasranej mamánku?
Lira i Blini se zarazí, Miloti stojí čelem k nim.
Miloti: Ale no tak, nekoukej tak překvapeně, mami!
Lira: A jak bych měla koukat?
Otočí se k Blinimu.
Miloti: No tak, kápneš božskou? Když chceš, aby mluvila ségra, tak to vyklop i ty. Lepší než se celejch třicet let schovávat za máminu sukni!
Lira: Sklapni, Miloti, že ti není hanba! Je to tvůj starší bratr, nebudeš ho poučovat, co má dělat!
Blini: To je život, milej bráško. Jestli jsem, no tak jsem!
Miloti: Seš?
Blini přemýšlí.
Blini: Nejsem.
Miloti: Seš buzna.
Blini neodpoví.
Miloti: Ha! Co jsem říkal?
Ticho. Světla se zaměří na Bliniho, Milotiho a Liru. Když promluví, rozsvítí se silněji.
Blini: No a co má bejt. Kdybych byl, ty bys měl bejt ten první, co mě podrží!
Miloti se ironicky zasměje.
Miloti: Děláš si prdel? Podpořit tě, protože ses rozhod šukat s klukama? To zrovna!
Blini: Kdes vzal, že si gay vybral bejt gayem?!
Lira se zlomeně dívá z jednoho na druhého.
Miloti: No? Je libo ještě něco dodat?
Blini: Víš co, radši nic, zapomeň na to. Na tuhle debatu seš moc mladej, ten tvůj pidimozeček by to ještě nepobral. Je ti dvacet, čekal jsem větší podporu, ale když ne, tak holt ne. Aspoň mi dej pokoj, jinak dostaneš přes hubu!
Miloti: Bez obav, bráško, od tebe a týhle bandy perverzáků se budu držet co nejdál!
Lira: Proč mi tohle děláte, proč spolu takhle mluvíte? Tolik jsem se s váma piplala a vy mě teď takhle ničíte!
Miloti i Blini sklopí hlavu. Na chvíli se rozhostí ticho, po chvíli se Miloti ušklíbne.
Miloti: Takže seš úchyl!
Blini zařve.
Blini: Nejsem žádnej odpad!
Milotimu cukají koutky, zvedá ruce, jako by se vzdával, Blini ho napadne. Miloti uteče jako malé dítě, směje se a řehtá, což Bliniho dopálí a svalí ho na zem. Lira se snaží zasáhnout, rozhostí se chaos, který přeruší až její frustrovaný výkřik. Jeho ozvěna se po scéně rozléhá. Kluci se pustí, Lira se rezignovaně posadí na zem. Ticho, po chvíli promluví Blini…
Blini (k Milotimu): Znásilnili mě. Tak. Už to víš taky, kdyžs o to tak strašně stál. Spokojenej?
Lira se tváří zděšeně.
Miloti: Nehraj to na mě, seš nechutná buzna! Že ti ze sebe není na blití… tak jsem to řek i tátovi!
Lira (k Blinimu): O čem to mluvíš… jak to myslíš, znásilnili…
Blini se svěšenou hlavou přitaká. Lira nechápe.
Lira: Jaké znásilnění, jak… jakým způsobem…
Blini: To je dobrý, stalo se to už dávno.
Lira: Blini, synáčku, co mi to říkáš, co se ti proboha stalo?
Blini: Odtrpěl jsem si to sám, sám jsem se s tím vyrovnal. Nikdy bych o těchhle sračkách nezačal, ale to by nesměl přijít tenhle kretén a vytáhnout to ze mě!
Ticho…
Blini: Bylo nás tam dvacet mužskejch, znásilnili nás do jednoho. Hlavně malý kluky… některým tam bylo sotva pět, mně tehdy bylo sedm.
Lira: Ten den, kdy vás zajali!
Blini přitaká.
Blini: Milotimu o tom určitě řekl nějakej z těch grázlů, se kterejma se kámoší, oni o tom určitě věděj!
Miloti pokýve hlavou na souhlas, působí provinile.
Blini: Viděl jsem a přežil toho hodně, nechtěl jsem s tím zatěžovat. Co byste s tím nadělali…