Konžská matematika, románová prvotina Ina Koliho Jeana Bofaneho, vychází v nakladatelství Dauphin šestnáct let po prvním uvedení ve Francii. Nakladatelství se k sedmdesátiletému autorovi vrací po čtyřech letech po vydání grotesky Congo s. r.o.: Bismarckova závěť a znovu spojilo síly s překladatelem Tomášem Havlem. Ten kromě překladu román opatřil také podrobným poznámkových aparátem, zaplňujícím kontextuální mezery. Dostává se k nám příběh o vykalkulované povaze konžské „demokracie“, který před šestnácti lety vzbudil zájem francouzské veřejnosti.

Pokud dohlédneme za poněkud nešťastně zpracovanou obálku, na níž zůstaly překlepy, nekonzistentní překlady a navíc také vodoznak fotobanky, můžeme se ponořit do nitra Afriky a příběhu Célia Matemony, řečeného Mathématika, který využívá znalosti matematických zákonitostí a principů k poznávání a analyzování světa kolem sebe. Právě tento koníček a originální náhled na svět upoutá pozornost jednoho z nejmocnějších mužů soudobé Demokratického republiky Kongo, generálního ředitele Úřadu pro informace a plánování (či propagandu a dezinformace, chcete-li) Gonzagua Tshilomba. Célio dostane šanci vyšvihnout se na společenském žebříčku a naplnit svůj potenciál. Ovšem za jakou cenu?

Společenský román, nebo žánrová literatura?

Podle výše uvedeného shrnutí a anotace na obálce, která slibuje „krutý román“ a svět, v němž je zákon „jen silou palných zbraní“, bychom mohli nabýt dojmu, že čtenáře čeká napínavý příběh s prvky akčního politického thrilleru. To je do jisté míry pravda, nicméně Bofaneho román nabízí i jiné polohy, a to především satiricko-humoristickou, namířenou na konžský politický režim, jeho vyfabulovanou demokracii, kulturu korupce a ekonomickou bídu, v románu personifikovanou jako Hlad s velkým H. Zatímco společensko-kritický náboj vyprávění vyplývá už z ústřední zápletky jako takové a není těžké jej z textu vyrozumět, humorná poloha románu, kterou anotace rovněž zmiňuje, je o něco subtilnější, tlumenější, a pokud už dovádí ke smíchu, tak jen velmi hořkému.

„Po zralé úvaze se jeho pochybnosti rozplynuly jako průměrná mzda kinshaského pracujícího v den výplaty.“ (s. 13)

Co se týče zmíněných „prvků akčního politického thrilleru“, zůstává opravdu jen u prvků, s nimiž si autor pohrává, ale neproměňuje je v ucelenou zábavnou „žánrovku“. V knize se to jen hemží obrněnými vozy, palnými zbraněmi a ozbrojenými konflikty, tyto obrazy však zůstávají jen výjevy na pozadí, přičemž reálné akční momenty jsou poněkud vlažné a vyznívají do ztracena. Mezi lidmi i politickou smetánkou prý stoupá napětí, o něm se však dozvídáme pouze zprostředkovaně, z dálky, bez sugesce či procítění, nezarývá se proto pod kůži. Podobně jako humor představují akce i napětí ingredience, které v románu figurují, ovšem ve značně zředěných dávkách. Nicméně jde možná o záměr – snahu o vyjádření lidské otupělosti vůči všudypřítomnému násilí, na které si Konžané už dávno zvykli.

Nedotažené postavy

Konžská matematika se ovšem potýká ještě s jinými problémy, které vzbuzují dojem, že spíš než k naplnění záměru došlo k nenaplnění potenciálu. Nejzřetelněji se to projevuje na autorově práci s postavami. Na jednu stranu vytváří zajímavý kontrast mezi postavou prezidenta republiky a postavou Tshilomba. Prezident se ve vyprávění objevuje jen na pozadí. Je o něm často řeč, ale nikdy se nastane součástí dění, jehož jsme jako čtenáři svědci. Tušíme však, že veřejnost ho má na očích neustále a vnímá ho jako reálného držitele moci. Na druhé straně stojí Tshilombo – jedna z hlavních postav vyprávění a hybatelů děje. Zraku veřejnosti ovšem zůstává do poslední chvíle utajen, ačkoli je držitelem moci de facto on.

Na druhou stranu, pokud se autor pokouší postavy charakterizovat, klouže jenom po povrchu. K představení hrdinů sahá po tragických příbězích z dřívějších fází jejich života, případně po jiných extrémních zdůvodněních, která mají vysvětlit jejich způsob uvažování. Motivace postav je poměrně přímočará, nepřekvapivá, místy nudná – něco dokázat v pracovním životě, získat přízeň ženy, dosáhnout klidu – a vševědoucí vypravěč se spokojuje se všeobecnými observacemi a vnějškovými popisy bez snahy o komplexnější hloubkový ponor. Problémy jsou ještě o něco patrnější u autorovy práce se ženskými postavami, jejichž interakce působí únavně a staromódně a jejichž charakterizace se omezuje na fascinaci mužským přirozením či penězi:

„Všimla sis, jak je úslužnej? Ví, že se provinil. Mám ho ráda v tomhle stavu. Nic mi neodmítne. Vezmi si z toho ponaučení, Kapingo. Brzy budeš taky vdaná. Tlak. To je jediný, co na ně platí. To je to jediný, co si ty hajzlové zasloužej. Chovej se před ním dál uraženě. Žádný úsměvy, samozřejmě kromě chvilek, kdy po něm budeš chtít peníze.“ (s. 259)

Překonaný přístup k ženským postavám je možná nejpatrnější v eroticky zabarvených scénách, které autor dovádí až do nechtěně komických poloh:

„Kapinga se ve spánku pohnula, a jako by se chtěla přidržet něčeho, co by jí pomohlo vstát, natáhla levou ruku a mimoděk v ní stiskla Tshilomba. Ten si uvědomil, že mu už nějakou dobu u pravého stehna cosi žhne a těžkne. V samém středu mléčné dráhy mu před očima vyšlehl bílý záblesk, s mrazením v zádech si uvědomil, že mu přes hedvábí kalhot svírá přirození Kapinžina ruka.“ (s. 210)

„Vzpomínku na švagrův horký úd šokujících rozměrů, který měla možnost na pár líbezných vteřin podržet v ruce, si nechala pro sebe.“ (s. 259)

Hlavně se nepřepočítat…

Ani zde však výčet problémů tohoto románu nekončí. Jeho ústředním motivem je matematika, alespoň zdánlivě. Jde o vášeň hlavního hrdiny, která ho provází životem: díky matematice získá práci vysoce postaveného úředníka, v níž matematické principy využívá, aby ovlivňoval veřejné mínění a nakonec se i pomstil. Jenomže matematika mu slouží pouze metaforicky, sama o sobě na zápletku vliv nemá. Matematická přirovnání by mohla být snadno nahrazena přirovnáními z jiných oborů, čehož se dopouští i sám Célio – kromě matematiky sahá také po zákonitostech biologie či jaderné fyziky. Ohánění se početními formulkami tak ve výsledku působí čistě manýristicky, propojení příběhu se světem matematiky se zdá náhodné a příliš vratké.

Bofaneho debut přes všechny zmíněné výhrady nabízí zajímavý vhled do politického kontextu moderního Konga a představuje důstojné zpracování archetypálního (ovšem balancujícího na hraně klišé) příběhu mladíka, který vystoupal na vrchol, tak trochu zapomněl na svět, odkud vzešel, ale nakonec svůj vliv využije ke konání dobra a spravedlnosti. Nicméně pokud odhlédneme od atraktivního prostředí, v němž se příběh odehrává, zůstává už jen tak trochu neslaný nemastný výsledek, který má šanci zaujmout nejspíš jen velmi úzkou skupinu čtenářů.