Jméno prvního českého kronikáře patří ke kanonickým dějepisným znalostem přinejmenším každého středoškoláka, jako u většiny obecně známých skutečností týkajících se středověku se ale při bližším pohledu rychle ukáže, že mnohé z toho, co v povědomí široké veřejnosti přežívá, je přinejmenším diskutabilní. Kolika let se Kosmas vlastně dožil, kdy napsal svou kroniku, z čeho při jejím psaní vycházel a co sledoval, případně zda je autorem i dalších děl, to vše jsou otázky, na které se historici už od počátků české kriticky uvažující historiografie snažili najít odpovědi. Snad méně důležité, ale zajímavé jsou i otázky týkající se Kosmy jako člověka – odkud pocházel, co víme o jeho manželce a dětech. Aktuální stav našeho poznání mapuje ve své monografii s prostým názvem Kosmas moravský medievista Martin Wihoda (nar. 1967).

Jak je obvyklé, mapuje Wihoda nejprve práci svých předchůdců, kteří se první českou kronikou zabývali, od Gelasia Dobnera přes Františka Palackého, Oldřicha Králíka či Dušana Třeštíka až po badatele současné, nevyhýbá se ani autorům zahraničním. Tento přehled je zároveň zajímavou ukázkou toho, jak každá doba hledá v Kosmově díle svá témata: jako příklad lze uvést současnou americkou badatelku Lisu Wolverton, která v analýzách Kosmových textů akcentuje otázky genderu.

Kdo to vlastně byl a kdy (a proč) psal?

Pokus rekonstruovat Kosmu jako člověka, který autor podniká v následující kapitole, je neodvratně odsouzen k dosti hubeným výsledkům a lze jej do značné míry shrnout spíše jako hodnocení toho, co o Kosmovi nevíme, případně co lze identifikovat jako spíše nepravděpodobné informace. Sem patří Kosmův známý „portrét“ z lipského rukopisu jeho kroniky, který Wihoda vidí jako zobrazení toho, jak Kosmas téměř jistě nevypadal. Ze zajímavých hypotéz týkajících se Kosmovy rodiny lze zmínit tu, že Kosmas byl otcem olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, v otázce Kosmova případného autorství dalších textů se Wihoda kloní k tomu, že Kosmas jejich autorem z různých důvodů není.

Otázkám týkajícím se kroniky samotné se autor věnuje v následující kapitole, jako stěžejní řeší otázku, kdy Kosmas začal na své kronice pracovat. S tímto problémem se úzce pojí i otázka samotné koncepce celé kroniky, která podle názoru některých historiků, k němuž se Wihoda opatrně přiklání, mohla být původně zamýšlena jen jako dvoudílná, zakončená úmrtím prvního českého krále Vratislava II. roku 1092, a snad až na základě příznivého přijetí u čtenářů, či dokonce na čísi přímý pokyn se Kosmas pustil do práce na knize třetí, kterou Wihoda charakterizuje nepříliš lichotivými slovy – „rozhodně bez zjevné radosti sestavovaná, autorskou korekturou patrně nedotčená“.

Nejde přitom jen o otázku prostého vzniku kroniky či jejích jednotlivých částí. Wihodovým textem prostupuje myšlenka ustálené politické koncepce, kterou Kosmas svým dílem sledoval. Vratislav II. je v Kosmově podání postavou v podstatě zápornou, neboť svým královským titulem narušil dosavadní duchovní a politický rozměr českého knížecího titulu. V tomto kontextu by záměr zakončit kroniku rokem Vratislavova úmrtí a návratem českých panovníků ke knížecímu titulu dával smysl a třetí díl by danou koncepci rozmělňoval či přímo zpochybňoval (spory o knížecí trůn v prvních dvou dekádách 12. století skutečně Přemyslovcům nesloužily k chvále). Kosmův záměr „obhájit nadčasové hodnoty, jež přijala za své politicky jednající obec Čechů“ pak autor porovnává s dílem jeho pokračovatelů (zavedené označení pro jednoho z nich Kanovník vyšehradský přitom Wihoda rovněž problematizuje) i s pozdějšími letopisy benediktinů z Hradiska u Olomouce. Oba příklady Wihodu vedou ke konstatování, že Kosmu jako výlučnou autoritu ohledně výkladu českých dějin a jejich smyslu příliš neuznávali ani jeho současníci, respektive lidé žijící jen krátce po něm, vadit mohl jak Kosmův popis některých osob (hlavně již zmíněného Vratislava II.), tak i jeho z dnešního pohledu pragocentrický náhled na české dějiny.

Sečtělý kanovník i/nebo chybující smrtelník

K dalším otázkám, jimiž se Wihoda zabývá, patří i Kosmovo studium v Lutychu a jeho tolik vyzdvihovaná sečtělost. I zde autor jasně ukazuje, že není všechno tak jednoznačné, jak se široká veřejnost může domnívat. Ze všech argumentů a hypotéz v knize shromážděných stojí jistě za zmínku existence v Kosmově době rozšířené sbírky citátů a námětů. Wihoda sice netvrdí a priori, že Kosmas většinu svých příběhů z této učebnice přímo čerpal, pokud si však zároveň uvědomíme, že „Kosmas přešel výčet svých literárních předloh mlčením“, což bylo ve středověku poměrně neobvyklé, stojí náhle tvrzení o sečtělém duchovním na dosti vratkých základech…

Wihodovým cílem nicméně není Kosmu strhnout z piedestalu, autorství první české kroniky mu již nikdo neodpáře, je však dobré neztrácet ze zřetele, že učebnicově suchopárné označení „autor první české kroniky“ Kosmu zdaleka nevystihuje: „Nejenže měl slabost pro drsný humor, ale hrdinské pravidelně střídal s nízkým a se zjevnou zálibou se oddával popisu erotických scén. Přes propast času se k nám proto neobrací jakýsi mramorizovaný, ctnostný obhájce slavné minulosti Čechů, nýbrž chybující smrtelník, kterému nic lidského nebylo cizí.“

Otázek a nejasností kolem Kosmy zůstává i nadále celá řada, ostatně zjevně nebylo Wihodovým cílem na ně najít odpověď, nýbrž je nashromáždit na jednom místě a formou srozumitelnou i pro čtenáře mimo historickou obec zasadit do dobového i ideového kontextu. Dalším generacím historiků se snad podaří některá bílá místa zaplnit, ovšem jak známo, zodpovězená otázka obvykle s sebou přináší nové otázky. O Kosmovi tedy určitě ještě nebylo řešeno vše.