Milá Martino,
jen pár týdnů předtím, než jste svou recenzi publikovala v LtN, jsme spolu vedly diskuse na překladatelské dílně v Utrechtu – já jako moderátor, vy jako jeden z účastníků. Vyplynulo z nich, že se v přístupu k překládání zásadně lišíme. Vám jde o to, aby překlad byl „hezký“ (váš termín), v podstatě propůjčujete autorovi svůj vlastní hlas i za cenu toho, že se tím ztratí některé jeho zvláštnosti: hovorové prvky – protože ty se vám nelíbí; určité jadrné výrazy – protože byste je sama nepoužila. Úryvek v autorově přednesu vás rozhořčí, protože nepředčítá dost „hezky“ a narušuje vám dojem, jaký jste si o textu utvořila na základě četby.

Já se naopak snažím pro každého autora najít svébytný český „hlas“ (a ten se nepřekrývá s mým osobním stylem). V mém pojetí má překládání i herecký aspekt. A je v tom taky pokora, služebná role překladatele – kdo chce uplatnit vlastní hlas, ať napíše svou knihu. Proto například poznámku „ten překlad je lepší než originál“ nepovažuji za poklonu.

Hledání tohoto „hlasu“ pro mě v případě de Moorové znamená, že jsem přečetla skoro všechno, co napsala – beletrii i esejistiku, dále celou řadu rozhovorů a recenzí (zde bych chtěla připomenout i českou recenzi Petra Matouška o hudebních stránkách její prózy na příkladu novely Kreutzerova sonáta – autorka byla ostatně Matouškovou vnímavostí k jejím textům, které tedy četl v mém překladu, tak nadšená, že recenzi citovala i při různých vystoupeních). Svou roli hraje i osobní kontakt, konzultace různých drobných odstínů (zejména ve stádiu redigování, což mimochodem v nakladatelství Paseka bývá několik týdnů intenzivního korespondování mezi redaktorem, mnou a autorkou) a v neposlední řadě její skutečný hlas – způsob, jak předčítá své texty. Kdybyste si přečetla všechny tři mé překlady Margriet de Moorové (jmenuje se ostatně opravdu Margriet, nikoliv Margariet, jak se několikrát vyskytuje ve vašem textu), zjistila byste možná, že i v češtině se pozná, že je psala stejná autorka, že je psala Margriet de Moorová. Grunbergovi či Palmenové jsem ovšem dala „hlas“ zcela odlišný.

Můj přístup k překládání ovlivnil výrok Pavla Kohouta v jakémsi dávném interview, když se ho ptali, co říká německým překladům české literatury: měl z nich samozřejmě radost, ale poznamenal, že v češtině stačí pár vět, aby čtenář rozlišil text jeho, Vaculíkův či Klímův, „kdežto v němčině smrdíme všichni stejně“. Rovnováha mezi zachováváním autorova stylu a duchem jazyka je přitom vratká – i během naší dílny na to přišla řeč. Překladatel se samozřejmě opírá o původní českou literaturu, současně ale platí, že si nemůže dovolit tolik, co spisovatel. Neocenitelnou roli tu hraje redaktor. O mimořádné péči nakladatelství Paseka jsem se už zmínila, mou zkušenost potvrzuje i odborník na slovo vzatý – Olga Krijtová – ve své recenzi na Utonulou v Lidových novinách (2. 6. 2007), kde redakční práci nakladatelství Paseka zvlášť vyzdvihuje.

Co vy přičítáte mému dlouhodobému životu „mimo svou vlast“, je tedy ve skutečnosti moje subjektivní, ale nikoliv nepodložená představa, jak by de Moorová psala, kdyby byla Češka. Nepopírám přitom, že v cizině hrozí nebezpečí ztráty kontaktu s jazykovým prostředím – i to jsme během překladatelské dílny probírali (také s ohledem na další účastnice žijící v Nizozemsku). Nicméně právě jedna z nich, co se tvůrčího přístupu a objevných řešení týče, strčila účastníky „z vlasti“ s přehledem do kapsy.

Ale zpět k vaší recenzi. Ani z příkladů, které uvádíte, nedokážu při nejlepší vůli odvodit souvislost se svým bydlištěm: „balkónový pokoj“ najdete ve SSJČ (vzpomínám si teď ostatně, že mi před lety jedna známá tvrdila, že místo „kuchyňské dveře“ – také k nalezení ve SSJČ – mám používat „dveře do kuchyně“; byla jako vy z Moravy, že by to tedy naopak souviselo s vaším bydlištěm?), u slova „nakrčený“ se ve slovníku uvádí význam „poněkud stažený“, jako příklady „nakrčený staroch", „stál zkroucený a nakrčený“ – co je tedy nesprávného na spojení s rameny?; u „hnízdivého pudu“ a „zdrceného pocitu“ nechápu příliš, co vám vadí (jednak proto, že je uvádíte bez kontextu, jednak proto, že nenavrhujete jiné řešení). U dalších dvou vět sama uvádíte, že vycházejí z příznakovosti originálu (takže jsme opět u toho rozdílu v překladatelském stylu – vy byste z toho nejspíš udělala „hezkou“ větu, a já ne). Co se týče té věty o Lidyině domě, zmínila bych tu postřeh Terezy Brdečkové v recenzi na Utonulou (Respekt 2007/34): „Stal se ten příběh opravdu, nebo se postupně utvořil v Armandině hlavě? Nejsou náhodou obě sestry jedna a táž osoba?“ De Moorová prostě nepíše realistické romány - z vašeho návrhu (a konečně i ze závěru vaší recenze) se zdá, že vám to zcela uniklo.

Předpokládám, že jste text pročítala a porovnávala důkladně – velmi by mě zajímal váš podrobnější komentář (třeba k těm „celým matoucím pasážím“, „nečeské syntaxi“, „místům, která zcela brání porozumění“ – tak závažné výtky, a neuvádíte jediný příklad!). Ohromilo mě vaše tvrzení, že knihy de Moorové nejsou na překlad „přespříliš“ obtížné. „Fascinuje mě u ní, že s každou knihou vynalézá novou gramatiku,“ prohlásil nedávno o de Moorové pracovník nizozemského literárního fondu NLPVF – a mluvil mi z duše. Zkusila jste si aspoň kousek přeložit? Ráda bych ten úryvek viděla, případně bychom ho mohly umístit na iliteraturu. Taková konfrontace by jistě byla zajímavá a dokreslila by možná ještě lépe rozdíl v překladatelském stylu, který jsem se tu pokusila nastínit.