Francouzská literatura už dávno bojuje s otázkou Co je literatura? – anebo aspoň co je román?, a vůbec: má cenu psát? O čem, pro koho a jak vlastně...? Poslední dobou se toto stokrát částečně vyřešené a stokrát znovu zpochybněné téma opět s vehemencí vrací – na stránky literárních revuí, jako námět nových a nových knih podoby zcela rozličné od učebnic literatury až po eseje spisovatelů a filozofů zvučných jmen. A na stále omílané dotazy, zda je či není literatura (a konkrétně ta francouzská) v krizi, každý po svém odpovídají zejména autoři samotní tím, jak k tvorbě přistupují. Po válce, která zpochybnila veškeré hodnoty a přivedla obecně k pochybám o opodstatněnosti, ovlivnitelnosti, popsatelnosti a smyslu dějin i jednotlivých životů, a také po živých (literárně vzato) padesátých a šedesátých letech, poznamenaných roztržkou se všemi danými románovými kategoriemi, literatura věru neměla lehkou pozici. Dnes navíc musí obhajovat své místo v konzumním a komerčně orientovaném světě. Bojovat proti průměrnosti (ta však pro každého znamená něco trochu jiného), hledat ideální formu a ten pravý obsah. Uhájit a ospravedlnit případnou náročnost. Vyvrátit osočení z přílišného tradicionalismu, či naopak zbytečného, prázdného novátorství.

Z mnoha způsobů hledání tvaru a námětu, jaký by mohl současného čtenáře oslovit a zaujmout, vyjmenujme namátkou jen ty, které se nám hodí připomenout v souvislosti s díly Michela Houellebecqa. Hledá se na poli obsahu, ať jde o výpravy za tematikou sociální, o příběhy či mikropříběhy zdůrazňující absurdnost žití, anebo třeba maličkosti, které dokážou ozvláštnit všednodennost. Někteří autoři se vracejí k dlouhým a spletitým událostem z historie, jiní zas třeba pozvedli detektivní či scifi žánr na úroveň skutečně krásné literatury. Svébytnou odnoží je tzv. autofikce (autofiction) – nejrůznější pokusy jak nahlédnout vlastní osudy, jejichž cílem může být čtenáře šokovat, přivést k zamyšlení o shodnosti či naopak různosti lidských osudů, anebo jednoduše navést k pochopení autora jako člověka, autora jako umělce atp. Všechno to hledání, různé přístupy a rozličné výstupy mají pestrost odlišnosti, ale také některé rysy společné (viz výše, přemýšlení o smyslu a záchraně literatury). Živnou půdu nachází ve Francii také významný proud, u jednotlivých spisovatelů patrný v různé míře, který dodnes představuje pátrání po neotřelém charakteru formy či ohledávání daných hranic jazyka – a jejich posouvání. Balancování na pokraji stávajících norem stylistiky či syntaxe má ve francouzské literatuře pradávnou tradici – a většina velikánů od Rabelaise až po Célina... se vyznačuje zejména také hledačstvím na poli struktury, výstavby textu.

V té první disciplíně, nazvané obsah, si Houellebecq vykračuje rázně, bere to bezhlavě přes všechny překážky a jeho pouť obsáhne krajinu zeširoka – zejména krajinu všech méně příjemných atributů francouzské společnosti, a částečně i celého lidstva. Spisovatel zachází tam, kam se jiní nepouštějí, anebo jen opatrněji, a atakuje nebývale různorodé oblasti: erotiku, sociologii, filozofii, přírodní vědy, medicínu... V disciplíně druhé, stručně označované jako forma, se naopak drží při zemi. Záměrně píše jakoby nevylézavě, banálně, protože stavebním kamenem jeho knih mají být myšlenky, a také provokace, sarkasmus, deziluze atd. Nutno podotknout, že Houellebecqova věta je ale typicky houellebecqovská, jeho texty přes to povrchní popírání důležitosti formy mají svébytný rytmus a melodii, charakteristicky postavené logické vztahy – zkrátka Houellebecqa poznáte po pár řádcích, a to ještě ani nemusí spustit tu svou ohranou písničku o hrůznosti našeho bytí...

Francouzský tisk v souvislosti s Houellebecqem poslední dobou probíral zejména nenaplněné nominace na různé literární ceny po vydání Možnosti ostrova (2005), kdy poté, co jej novináři označili za nejperspektivnějšího adepta Prix Goncourt, spisovatel nakonec z klání odcházel s trochu podřadnější Prix Interallié. A další polívčičkou, která se trochu zbytečně a dlouho ohřívala, bylo pátrání po autorově pravdivé biografii. Nakolik se do Houllebecqova díla promítá jeho vlastní dětství, ten smutný příběh chlapce, o něhož rodiče nejevili zájem a výchovu zajišťovaly babičky? Do jaké míry je celá ta srdceryvná historie s opakovanými pobyty na psychiatrických klinikách, kterou na sebe autor dlouho prozrazoval jen v náznacích, až ji vyšťoural jeden investigativní novinář, pročež Houellebecq posléze vše pečlivě uvádí na pravou míru na svém blogu, do jaké míry je smyšlená či přikořeněná? A jakou roli tu hraje autorská licence, čistý kalkul? Vlastně je to úplně jedno, nebýt věčných novinářských interpretací Houellebecqových knih zaměřujících se na hledání a dokazování styčných bodů autora a vypravěče, analýzu autorova nevyspělého, nemocného a zhrzeného „já“.

Houellebecq je především spisovatel – a v určitých oblastech velice zdatný. Možné korelace s jeho vlastním životopisem jistě existují. Ostatně vypravěč a protagonista Houellebecqových knih se příliš nemění a z tohoto pohledu ani nevyvíjí, stále jde o toho dnes již slavného, pro čtenáře však veskrze značně nepříjemného chlápka se zhnuseným nadhledem nade všemi a zároveň depresivním podceňováním sebe sama, který jen s obtížemi komunikuje s okolím, těžko navazuje vztahy, život ho více méně obtěžuje, a který snad jen pokud se mu podaří zajistit si "výživný" sex, může se cítit spokojenější... Především jde ale o fikci. A právě ten rozměr zobecnění, dohnání do krajnosti je pro mnohé čtenáře, a asi zejména ty mladé, poutavý. Houellebecqovi hrdinové se nám podobají – ale jenom trochu. Jsou na tom totiž mnohem hůř. Navíc říkají naplno, ba křičí do světa všechno to, co my se snažíme seč můžeme vytěsnit. Ačkoli Houellebecq píše o generaci střední, je oblíbeným autorem hlavně mladých čtenářů. Jeho vyexponovaný, drsný, suchý a krutý popis současného člověka možná starší publikum, jež daleko podrobněji vnímá, o čem autor mluví, může dráždit – zatímco mladým přináší kýžená vysvětlení... Ostatně ve vysvětlování je Houellebecq místy až otravný. Jako by nechtěl nechat náhodě, že čtenář některou narážku nepochopí, on mu raději školometsky dopodrobna vše vyloží.

Plochý, šedivý jazyk je dalším poznávacím znakem knih Michela Houellebecqa. Spisovatel – a příležitostně také básník známý tím, jak typicky rozhořčeným tónem přednáší své básně za hudebního doprovodu – programově odmítá navazovat na tradici nedostižných francouzských stylistů, neodvolává se na osvědčené hodnoty klasického vzdělání. Když už cituje, pak pohrdlivě (v Možnosti se od něho hezkého slova nedočká ani Balzac, ani Nabokov, a už vůbec ne takový Breton). A pokud se odvolává k osobnostem, pak spíše k filozofům (i mezi nimi se však najdou tací, na nichž nezůstane nitka suchá, v Možnosti ostrova třeba Teilhard de Chardin či Hegel), případně k vědcům z oboru přírodních věd. Přestože však Houellebecq v intervieuw rád zdůrazňuje své vysoké IQ a svou bohužel opuštěnou dráhu velmi slibného vědce, naučné, ba přímo vědecké pasáže, jimiž prokládá své knihy, jsou spíše pseudovědeckými odbočkami sice protkanými odbornou terminologií, avšak prozrazující spíše autorovy mezery v dané problematice než nějaké zářné myšlenky. Houellebecq se nesnaží cizelovat styl, už proto, že vytváří iluzi skutečné výpovědi člověka, jemuž jde o sdělení, nikoli o formu.

*„Pár kilometrů od mého domu totiž vedla dálnice a u ní stál podobný podnik. Navykl jsem si z Diamond Nights zamířit na pláž Rodalquilar. Mé kupé Mercedes 600 SL jelo po písku; stiskl jsem tlačítko otvírání střechy; za dvaadvacet sekund jsem měl kabriolet. Pláž byla nádherná, skoro pořád prázdná, geometricky plochá, s neposkvrněným pískem, obklopená útesy s blýskavě černými svislými stěnami; člověk nadaný nefalšovaným uměleckým duchem by určitě dokázal z takové samoty a krásy cosi vytěžit. Ovšem já, já se tváří v tvář nekonečnu cítil jako blecha na voskovaném ubruse. Všechna krása, celý ten geologický skvost mi k ničemu nebyl, dokonce mi připadaly lehce děsivé. „Svět není panorama,“ podotýká Schopenhauer. Možná jsem přikládal příliš mnoho důležitosti sexualitě, to bezpochyby; jenomže já se nikde jinde na světě necítil tak dobře jako schoulený v ženském náručí, schovaný ve vagíně; a nenacházel jsem důvod, proč by se to v mém věku mělo měnit. Už sama existence kundy je požehnáním, říkal jsem si, a jen skutečnost, že tam můžu být a cítit se dobře, vytvářela dostatečný důvod, proč prodlužovat tuhle útrpnou pouť. Jiní takové štěstí nemají. „Na této zemi mi po pravdě nevyhovuje nic,“ poznamenal si Kleist do deníku těsně předtím, než spáchal u jezera Wannsee sebevraždu.“*

Mezi Houellebecqovými náměty hraje prim člověk neschopný komunikace, neschopný začlenit se, navázat vztah a vůbec ustát každodenní realitu, člověk, jehož náplní života jako by byl jen sex, který se však nedá realizovat buď z důvodů jeho výše popsané neschopnosti, anebo kvůli stárnutí, chátrání těla, pohlavního apetitu a sexuální výkonnosti. Z toho pak plyne v Možnosti ostrova tak vyčerpávajícím způsobem popisovaná panika ze stárnutí, rychle přecházející v depresi, apatii.

*„Tenkrát jsem si myslel – a o patnáct let později jsem si na to s hanbou a znechucením vzpomněl – představoval jsem si, že od určitého věku sexuální touha zmizí, že vás aspoň nechá poměrně v klidu. Kde jsem to vzal, já, který se považoval za jízlivého a ostrého člověka, jak jsem si mohl vytvořit tak směšnou iluzi? Znal jsem život, v zásadě, dokonce jsem četl i knihy; a jestli je nějaké prosté téma, téma, na němž se takzvaně všechny výpovědi shodují, pak je to určitě tohle. Nejen že sexuální touha nezmizí, ale s věkem se stává stále krutější, stále drásavější a neukojitelnější – i u mužů, u nichž ustane hormonální sekrece, erekce a všechny přidružené projevy, k čemuž ostatně dochází dosti zřídka, zájem o mladá ženská těla neklesá, pouze se promění, což je možná ještě horší, v cosa mentale. Vzniká touha po touze. Taková je pravda, tak to zkrátka je, tohle neúnavně opakují všichni pořádní autoři.“*

Podobně jako mluví o potřebě a způsobech rozptýlení velký francouzský myslitel Pascal (a nejen on, na četné další Houellebecq v románu upozorňuje), Houellebecq s vervou vede zcela po svém a v naprosto jiné době stejně inspirovaný rozbor. A pečlivě se dívá do historie a ke známým filozofům, i když se rozhovoří o touze – když se s takřka upřímnou pečlivostí snaží dobrat co nejpřesnější definice touhy v dnešní době a předestřít její podobu v budoucnosti tak daleké, že těžko se spisovatelem vizionářem polemizovat.

*„Co jsme mohli dělat? O tom jsme přemítali při procházkách mezi dunami. Žít? Přesně v těchto situacích se lidé zdrcení vlastní nevýznamností rozhodnou pořídit si děti; tak je zabezpečena reprodukce druhu, nicméně je pravda, že čím dál méně často. Isabelle byla docela hypochondr a právě dosáhla čtyřicítky; prenatální vyšetření však velmi pokročila, a já správně tušil, že tady problém není: problém jsem byl já. Nejen že jsem v sobě měl onu oprávněnou nechuť, jež se každého normálně založeného chlapa zákonitě zmocní už při pohledu na mimčo; nejen že panovalo neochvějné přesvědčení, že dítě je druh zvráceného pidižvíka s vrozenou krutostí, u něhož se ihned projeví ty nejhorší druhové rysy a od kterého se domácí zvířata moudře a obezřetně odvracejí. Mnohem závažnější příčinu představoval hluboce zakořeněný děs, skutečný děs z nekončící kalvárie lidské existence. Lidský kojenec totiž jako jediný z celé živočišné říše projevuje svůj příchod na svět neutichajícím útrpným řevem, proto tedy určitě trpí, a nesnesitelně. Možná je důvodem ztráta srsti, jež činí kůži tolik citlivou na změny teploty a nedokáže doopravdy ochránit před útokem parazitů; možná abnormální nervová dráždivost, nějaký nedostatek ve stavbě těla. Každému nestrannému pozorovateli rozhodně dojde, že lidský jedinec nemůže být šťastný, že není vůbec uzpůsoben pro štěstí, že jeho jediným předurčením je šířit kolem sebe neštěstí, čímž činí existenci ostatních stejně nesnesitelnou, jako je ta jeho – a obyčejně mu za oběť jako první padnou rodiče.“*

Možnost ostrova se také opakovaně vrací k hrůzným stránkám jakéhokoli dětství, ke vztahům rodičů a dětí, a hlavně k nevděku, jakého se každý rodič u svých dětí dožije. Spisovatele/vypravěče tato situace vede ke zcela jednoznačným závěrům o nutnosti zařídit budoucnost tak, aby všechna ta dětská a stařecká nedůstojnost byla ze světa zprovozena.

*„...právě tou dobou se na Floridě objevily první „childfree zones“, obytné komplexy pro třicátníky, kteří odhodili veškeré zábrany a bez okolků přiznávali, že nedokáží snášet řev, slintání, výkaly, zkrátka nevyhnutelné okolnosti provázející obyčejně hejna děcek. Dětem mladším třinácti let tam byl vstup jednoduše zakázán; pro umožnění kontaktu jednotlivých rodin byly zbudovány kryté průchody v podobě restaurací s rychlým občerstvením.
Šlo o důležitý krok: už několik desetiletí byl totiž úbytek obyvatel na Západě (jakmile bylo dosaženo určité úrovně hospodářského rozvoje, docházelo k témuž fenoménu v jakékoli zemi a kultuře, nic specificky západního na poklesu obyvatel tudíž nebylo) předmětem pokryteckých a uboze neměnných žalozpěvů. A najednou mladí vzdělaní lidé, sociálně i ekonomicky dostatečně na výši, poprvé veřejně prohlásili, že nechtějí děti, necítí touhu snášet strasti a starosti spojené s výchovou potomstva. Takové uvolnění přirozeně nezůstalo bez odezvy.“*

V jednom z předchozích, dnes již slavných románů Elementární částice se Houellebecq pustil do analýzy šedesátých let. V Možnosti ostrova rozebírá bezprostřední současnost. A jestliže v Částicích spíš košatě uvažoval o možnostech a mezích klonování, a tedy budoucnosti lidstva, v Možnosti už spisovatelova vskutku futuristická vize života tvoří významnou část románu. Od klonování je čtenář odlákán, nabízí se mu nový způsob nesmrtelnosti: možnost omlazení vlastního těla aplikací zavčas odebrané a upravené DNA s výhodou zbavení se stadia dětství a dospívání, Houellebecqem traktovaného jako dosti potupné a zcela zbytečné období.

Román je poskládaný jednak z velkého příběhu Daniela1, našeho současníka, jednak z komenářů Danielových následovníků až o dvacet pět pokolení „starších“ – kam až do budoucnosti Houellebecq svou knihu projektuje, není zcela jasné, neboť všichni ti další Danielové nemají délku života danou tak jako běžní smrtelníci – po sebevraždě prvního Daniela a jeho úpravě do nesmrtelné podoby vstříknutím vzorku vlastní DNA upravené tak, že přivodí omlazení těla, mohou tito staronoví jedinci žít skoro neomezeně dlouho. Lidstvo bude v této nové verzi věčně mladé, kdykoli bude kdokoli chtít, dostane novou omlazující dávku. Jeho tělo postupně degraduje, ale pomalu, k životu potřebuje jen vzduch a minerály podávané v kapslích, proto nemá a nepotřebuje vyměšovací orgány, a ačkoli mu ty pohlavní zůstaly, pomalu zapomněl, k čemu vlastně sloužily. Neočlověk ztrácí schopnost prožívat emoce, cítit bolest, ale i radovat se, případně prožívat orgasmus.

*„Pohlavní život muže se dělí do dvou fází: po první, kdy ejakuluje příliš brzy, přichází druhá, kdy se mu nepostaví.“*

Daniel1 je bohatý, profesně úspěšný muž. Kariéru si vybudoval na psaní a předvádění skečů, v nichž napadá různé nešvary soudobé společnosti – říká o sobě, že je „jízlivý pozorovatel“. V osobním životě je ale tento čerstvý padesátník nespokojený a nešťastný... až do chvíle kdy pozná Isabelle. Soužití s vrstevnicí, jež se i pracovně pohybuje v podobném prostředí jako on, vnáší do Danielova života na chvíli klid, pocit nejen sexuálního, ale i duševního partnerství, snad jisté podoby štěstí. Když ale Isabelle odchází do důchodu, svět se jí hroutí. Přestává snášet své stárnoucí tělo, záhy volí rozchod a později sebevraždu. Jediným pojítkem mezi oběma zůstává psí nalezenec Fox, a oba rozumní páníčci se bez problémů dohodnou na střídavé péči. Daniel1 po nedlouhé peripetii starého mládence potkává mladičkou Ester a bezhlavě se do ní zamiluje. Houellebecq se dlouze rozepisuje o protikladu stáří a mládí, touhy po trvalém vztahu – a možná lásce – a předsevzetí nevázat se, neplánovat, žít naplno a jen dneškem.

Další linkou příběhu je Danielovo seznámení s elohimity, sektou uctívající Elohimy, mimozemské bytosti na vyšším stupni vývoje. Ti údajně mají vzít vybrané jedince mezi sebe, jakmile na to budou pozemšťané připraveni. Daniel se s elohimity postupně seznamuje, zpočátku je bere jako kuriozitu, až se k nim nakonec přidává, nechává si odebrat DNA a přijme za své teze o možnosti dosažení nesmrtelnosti.

S odstupem mnoha staletí se k Danielovi a jeho příhodám, které on sám včas sepsal a založil tak tradici jakýchsi zpovědí ve formě zapsaných životních příběhů, vracejí jako komentátoři jeho následovníci, nejvíce Daniel24 a Daniel25. Ten poslední se nakonec rozhodne opustit umělý, sterilní svět donekonečna prodlužovaných existencí a odchází z enklávy, kde všichni žijí chráněni před světem, jenž prošel mnoha katastrofami, je takřka neobyvatelný, pustý a zcela zničený a v němž živoří pár jedinců pozůstavších ze starého osídlení planety, kteří nenastoupili cestu nesmrtelnosti, a teď se vzhledem, chováním i způsobem života dokonale podobají pračlověkovi.

Možnost ostrova je tedy zčásti cynickou zpovědí o dnešním světě, krutým záznamem o tragice a nesnesitelnosti stárnutí. Nově zde Houellebecq pojednává ženy jako bytosti, které se muži mohou vyrovnat, ba dokáží ho v mnohém předčít, a rozehrává hned dva příběhy (a lehce ještě naznačuje další, odehrávající se v pokolení Danielů s vyššími pořadovými čísly), v nichž nejen přiznává, ale i promýšlí možnost lásky, možnost kvalitního vztahu, možnost štěstí. Jenomže najít ostrůvek štěstí není na naší planetě tak jednoduché – a jak se ukazuje, ani budoucnost v tomto směru nemusí být zářná.

Ve scifistické rovině, již možno brát buď jako částečnou parodii podobné literatury, anebo nepříliš zvládnutý pokus inspirovat se tímto žánrem, definuje jistou variantu života „po“, avšak nastiňuje spíš jeho nepříjemné stránky, tedy jej vlastně zpochybňuje. V mnohých odbočkách hlavní linie příběhu a také úvahách na okraj potom Houellebecq, jako vždy, silně kritizuje muslimský svět, ale často spláchne s sebou i křesťany a židy. Vykládá různé více méně známé skutečnosti, například že odklon od Boha, ztráta víry znamená pro společnost citelnou ztrátu a lidé samosebou hledají oporu třeba v sektách. Některé jeho výpady jsou tragikomické, některé směšné, jiné spíše trapné, často působí dojmem, že si jen Houellebecq koleduje o další aféru, která by nicméně paradoxně spíš přispěla, tak jako v minulosti, k renomé a prodejnosti jeho díla.

Je těžké ubránit se nutkání srovnávat Houellebecqa s jinými autory, hledat mu to pravé místo ve francouzské literatuře, konfrontovat ho s významnými spisovateli předchozích dob. Samotný Houellebecq nám v knize občas jisté podobnosti podsouvá, nejčastěji uváděným klasikem je Balzac. Občas nás může napadnout Céline – a paralelu můžeme vidět ve způsobu, jak autor podává skutečnost. Bez servítků, s pohrdáním, s nebetyčnou provokací. Ovšem pořád to jsou jen velmi vzdáleně se podobající polohy. Ze současníků bývá v roli podobně cynického autora a kritika společnosti uváděn Frédéric Begbeider, oproti němu je ale Houellebecq skutečně serióznější autor, jenž sice po svém, ale přece naplňuje jakousi představu o vícevrstevnatosti literárního díla. Jako další adept pro srovnání se nabízí Benoît Duteurtre, jenž prohlašuje, že psal jako Houellebecq už před Houellebecqem. Nutno uvést, že i Duteurtra Houellebecq předčí – jeho tvorba se v souhrnu výrazněji kamsi posunuje. Francouzské kritiky občas zmiňují také různé Houellebecqovy klony, tj. mladší autory, již se v jeho způsobu psaní a námětech inspirují až příliš okatě. Za všechny jeden příklad: Florian Zeller, jehož hru Ten třetí v současné době uvádí Klicperovo divadlo v Hradci Králové (pohostinsky v pražském Činoherním klubu). Drama ale přináší zážitek zcela jiný než četba Houellebecqových románů, a to vpravdě příjemný. Srovnávat autora s Houellebecqem by mě nenapadlo.

Michel Houellebecq jistě není spásou současné francouzské literatury. Rozhodně nepřináší konečnou odpověď na různé otázky uvedené zde výše. Jako spisovatel je mnohými pomlouván a zatracován. Zároveň patří mezi nejčastěji překládané současné autory, jeho knihy se řadí k nejlépe prodávaným. Noviny bývají Houellebecqa plné. Jedněm leží v žaludku, druhým v hlavě, hlavně ale nezůstává ležet ladem. Z tohoto pohledu je Houellebecq zkrátka spisovatel, jak si ho mnozí představují. Provokuje, přináší nečekané otázky a nabízí i odpovědi. Nemusíme s ním souhlasit, může nám i vadit, ale pokud chceme současné literatuře porozumět, budeme se muset naučit s Houellebecqem žít. I s jeho do depresivního tónu zahalené nabubřelosti.

*„Životní příběh Daniela1 je většinou komentátory považován za stěžejní a normativní. Vincent1 často přehnaně zdůrazňuje estetickou stránku obřadů, Slotan1 se téměř výlučně věnuje popisu svých vědeckých výzkumů a Jérome1 se zaměřuje na problematiku disciplíny a hospodaření. Daniel1 oproti nim jako jediný podává celistvý popis zrodu elohimitské církve, navíc s potřebným nadhledem; protože ostatní jsou pohlceni každodenními záležitostmi a zabývají se především řešením praktických otázek, on jediný si dokáže uchovat jistý odstup, a tudíž i skutečně chápe význam událostí, které osobně zažil. Z této situace pro mě stejně jako pro všechny mé předchůdce ze série Danielů vyplývá zvláštní odpovědnost: můj komentář není, a nemůže být standardní, protože se zblízka dotýká okolností zrodu našeho druhu a jeho systému hodnot. To ještě podtrhuje skutečnost, že můj předek byl, podle názoru Vincenta1 a jistě i podle vlastního přesvědčení, typickou lidskou bytostí, zástupcem svého druhu, člověkem mezi tolika jinými.“*