Autor obsáhlého románu, třetího díla z moderní izraelské literatury, které bylo pro české čtenáře přeloženo z hebrejštiny, se řadí po bok nejznámějším a nejvíce překládaným současným izraelským prozaikům Amosu Ozovi a A. B. Jehošuovi. David Grossman, ačkoli nejmladší z tohoto trojhvězdí (narodil se r.1954 v Jeruzalémě), si záhy vydobyl světové uznání; jeho román Viz LÁSKA byl v době svého českého vydání přeložen do osmi jazyků a čeština jistě nezůstala tím posledním.

Spisovatel o svém díle i o sobě dostatečně hovořil koncem března 1996 při návštěvě v Praze, kdy se zúčastnil besedy spojené s autorským čtením. Rozhovor s ním publikovaly např. Literární noviny (15.5.1996) a obsah besedy přinesl Roš chodeš - Věstník židovských náboženských obcí rovněž ve svém květnovém čísle, věnovaném mj. Jom ha-šoa - Dni holocaustu. Tato zmínka není samoúčelná, protože základní téma románu Viz LÁSKA představuje právě holocaust, a tématem kritických statí i rozhovorů s autorem je specifický způsob, jímž se Grossman s tímto stále živým traumatem židovské historie i současnosti vyrovnal.

Sám mnohokrát opakoval, že zde nejde o dílo autobiografické, ale o obraz obecně vnímaných prožitků, které jsou dodnes neoddělitelně zakotveny v izraelské společnosti a které v sobě třeba nevědomky nesou i nejmladší generace. Podle autora se jeho syn začal ptát na holocaust ve věku pouhých pěti let. Momik Neuman - hlavní postava románu - stejně jako Grossman válku nezažil, narodil se ve státu Izrael a je mu devět let, když se začne zajímat o zemi tam, která kdysi byla domovem jeho rodičů, příbuzných a celé řady figurek, které zalidňují jejich uličku.

Právě hluboce autentický a spontánní způsob sdělení se zdá nasvědčovat, že romanopisec aspoň v první části rozsáhlé prózy zaznamenává vlastní příběh, svůj, svých rodičů, realistických sousedů i lidí už navždy fyzicky i psychicky poznamenaných tím, co museli prožít, než přišli odtamtud. Kromě reality země tam, o níž se otevřeně nemluví, avšak jejíž jazyk - jidiš stále zůstává „tajným jazykem“ rodiny a sousedů, Momika přitahuje a zneklidňuje tajemství nacistické bestie. K jejímu poznání si nakonec vytkne přesný cíl: odhalit podstatu tohoto zosobněného zla, zjistit, kde se skrývá, v čem je přítomno, zkrotit je a přimět, aby nadále přestalo týrat lidi. K tomuto cíli Momikova uvažování i počínání přispívá velkou měrou „dědeček“ Anšel Wasserman, náhle se objevivší člen staré rodiny a přeživší oběť holocaustu, kdysi známý spisovatel dobrodružných dětských příběhů. Nyní je to stařec poslušný jen nejzákladnějších fyzických potřeb a neschopný komunikace, z jehož útržkovitého mumlání Momik postupně pochytí několik jmen a faktů, které pak jako osa procházejí vzájemně se prostupujícími vrstvami knihy.

Její první část, nazvaná podle Momika (který se pak objevuje pod dalšími formami svého jména - Šlomo, Šlomo Efraim, Šlejmele, Šlomik), tvoří jakousi expozici románu, založenou na napůl fantazijním, napůl reálném vnímání dítěte. A právě onen pohled chlapce usilujícího pochopit minulost, kterou si zpočátku konstruuje jako pohádkový a dobrodružný příběh a do níž začne hlouběji pronikat s přispěním náhodných sdělení dospělých, pozorným nasloucháním dědečkovi Anšlovi, a konečně záměrnou četbou literatury o holocaustu, kdy „pracoval jako detektiv i badatel“, je nejsilnějším momentem této expozice.

Druhá část románu rozvíjí téma holocaustu po linii snových obrazů, někdy lyrických, jindy syrově krutých. Autor ji věnoval polskému židovskému spisovateli Bruno Schulzovi, který byl zastřelen r.1942 na ulici drohobyčského ghetta. Dospělý spisovatel Šlomik se zde vydává do Polska za svou představou o Brunovi, který podle něj nezahynul, ale pouze změnil způsob svého bytí; život mezi lidmi zaměnil za život ryby a spolu s hejnem lososů putuje mořem. Právě v tomto oddílu knihy se projevuje její zvláštní symbolická atmosféra, zejména v líčení Brunovy mořské cesty (zde si nelze nepřipomenout E. Hemingwaye) a ve Šlomikových rozmluvách s mořem, které se mu zároveň prolíná do osoby jeho přítelkyně Ajaly. V této části knihy se také dostává správného jména Hernajglovi - Herr Neiglovi, s nímž dědeček Anšel vedl kdysi před Momikem své mumlavé rozhovory.

Herr Neigel, velitel vyhlazovacího tábora, a Anšel Wasserman, po němž je nazvána třetí část románu, jsou jejími hlavními aktéry. Příběh se vrací do roku 1943, kdy Wasserman („Žid, který nedovede zemřít“, kterého se marně pokoušejí zabít v plynové komoře i zastřelit), na Neiglův rozkaz dostává možnost vrátit se ke své někdejší literární činnosti. Zprvu apatický, zlomený vězeň přeměňuje své vyprávění, k jehož pokračování jej donutil jeho dávný dětský čtenář Neigel, ve zbraň proti zlu, které velitel tábora zosobňuje: usmyslí si „nakazit Neigla lidskostí“, přemoci ho láskou, která řídí všechna dobrodružství jeho hrdinů - „Dětí srdce“. „S jejich pomocí se pokouší zachránit svět.“

V poslední části - „Úplné encyklopedii Kazikova života“ - se všechny předchozí roviny románu, všechny postavy a jejich osudy spojují a prolínají ve slovníkově věcných heslech. Zestárlé „Děti srdce“ zde vedou svůj poslední boj proti zlu, tentokrát programově vedený proti nacismu. Neigel, poražený „nemocí lidskosti“, skončí sebevraždou. Nalezenec Kazik, symbol mezilidské komunikace, prožije celý život od nemluvněte po starce během čtyřiadvaceti hodin. Spisovatel Šlomik hledá svou cestu k lásce. LÁSKA a SOUCIT, v heslech encyklopedie často opakované pojmy, by měly být podle Anšla Wassermana, jeho „Dětí srdce“ i samotného autora nejúčinnějším prostředkem ke vzájemnému pochopení a záchraně lidstva. Svět však zatím pro ně patrně nedozrál: i lhůta tak krátká, jako pouhých čtyřiadvacet hodin, je příliš dlouhá na to, aby Kazika uchránila poznání válečných útrap.

Román Viz LÁSKA představuje obsahově a stylově mnohovrstevné, náročné dílo, které nelze přečíst během dvou tří oddechových večerů. Onen klamavý nádech autobiografie, který podtrhuje mj. jméno hlavní postavy (Šlomo Neuman - David Grossman), v některých detailech vyvolává dojem chladné literatury faktu. Tomuto charakteru napomáhají různé narážky, odpovídající typu klíčové prózy: např. v „profesoru Witoldu Tylukovi, který na univerzitě vedl katedru hebraistiky“ a s nímž se Šlomik při pátrání po Brunově osudu setkává ve Varšavě, je nepochybně zvěčněn biblista a kumranolog prof. W. Tyloch, zemřelý r. 1981. Podobně popis nejmenovaného „nacistického vyhlazovacího tábora na území Polska“ přibližně odpovídá Treblince, zatímco „do Neiglových průsvitných žil vlévá útržky vlastního životopisu“ velitel Osvětimi Rudolf Hoess. A malý Momik ve svém pátrání po nacistických bestiích vážně zamýšlí „jít se poradit s jedním odborníkem... Jmenoval se Wiesenthal, bydlel ve Vídni a odtamtud je lovil“.

Nakladatelství Mladá fronta vydalo knihu A. Levyho Simon Wiesenthal a jeho případy téměř současně s románem DavidaGrossmana a lze říci, že román i literatura faktu zasáhnou vnímavého čtenáře stejnou silou. U Grossmanova díla na tom má podstatnou zásluhu výborný český překlad, v němž se Jindřichu Vackovi podařilo vystihnout všechny stylové proměny této složité prózy.

Publikováno: Nový Orient, 1997