„Promiňte, ale já vůbec nerozumím vaší otázce, mohla byste ji zopakovat?“ Taková byla poměrně častá reakce čerstvého držitele polské literární ceny NIKE Wojciecha Kuczoka během říjnového autorského setkání ve Varšavě. A proč právě touto frázičkou začínám recenzi na jeho poslední knihu povídek? Protože docela přesně vystihuje i jejich podstatu - skromnost, nenápadnost a také preciznost a především – existenci samu ze své podstaty… Ze života.

Dvaatřicetiletý Kuczok je autorem poetické sbírky Opowieści samowite (1996), dvou povídkových souborů Opowieści słychane (1999) a Szkieleciarki (2002) a oceněného románu Gnój, podle kterého také napsal scénář k filmu Pręgi (režie Magdalena Piekorzová) a jenž se na začátku října letošního roku objevil v kinech.

Ve Widmokrągu (slovní hříčka, která vznikla spojením dvou slov „widnokrąg“ - „horizont, obzor“ a „widmo“ - „přízrak, duch, zjevení“, česky tedy něco jako „Za horizontem“) navazuje na vypravěčskou linii, kterou si vyzkoušel už v předchozích dílech. Jeho povídky jsou, jak už bylo řečeno, obyčejnými příběhy ze života střední či nižší společenské vrstvy a Kuczok – „inženýr polských duší“ využívá schopnosti vcítit se do svých postav, a tak v jeho podání vyznívá věrohodně i monolog staré ženy, která žije mezi životem skutečným a záhrobním, která však ani v jednom z nich nerealizuje své představy a touhy (Królowa żalu).

Kuczokovy povídky jsou čtivé především proto, že jsou autentické a jemně a s citem odkrývají jakousi Pandořinu skříňku věci: jevy existující jakoby za nějakou tlustou, citlivou blánou. Autorovi se to daří nejen díky stylistické obratnosti a vypravěčskému stylu pokračovatelů tzv. polské gawędy, ale i díky jazyku – své prózy podpírá slezským dialektem, který moc dobře zná, neboť v prostředí, kde se jím mluvilo, vyrůstal. Nechybí mu smysl pro humor a nadsázku a jeho literární inspiraci bychom mohli hledat třeba u Witolda Gombrowicze („apokryf“ Adamova žebra, která jsou monologem „slušného občana“, k němuž si přisedne žebrák), nebo v Povídkách o dvanácti poutnících G. Garcíi Márqueze, a to konkrétně díky tematice míjení se a nepotkávání v některých interludiích, kterými jsou povídky proloženy. Ale radost by z něj pravděpodobně měli i hlubinní psychologové Sigmund Freud či C.G. Jung. Kuczokovy vyzrálé prózy jsou tedy nejen příjemným a na mnohých místech nelehkým čtivem, ale především příslibem dalšího polského spisovatele, který překračuje hranice oné polskosti a o němž pravděpodobně v budoucnu ještě uslyšíme.