Otevřeme-li prakticky jakoukoliv Cortázarovu knihu, autor nás od prvních stránek zve do nové hry, kterou si pro čtenáře vymyslel a která je skoro vždy nevyzpytatelná. Zve nás do světa, ve kterém se jako Alenka v říši divů můžeme potkat s podivnými bytostmi. Na rozdíl od Lewise Carrolla Cortázar nevytváří jakýsi paralelní či snový fantastický svět za zrcadlem, nýbrž vychází z naprosto všední každodennosti, v níž odhaluje několik vrstev a skryté zneklidňující momenty. Jinými slovy, autor se snaží prostřednictvím anekdot, slovních hříček a nebo fantastických her se čtenářem zkoumat pravou skutečnost, především okamžiky neklidu, napětí, zlomu. Zde se Cortázar blíží k teorii svého oblíbeného filozofa Rogera Cailloise a jeho pojetí fantastického (viz. např. V srdci fantastična, 1965). Pro Cailloise je významná ta literární metoda, podle níž se fantastické neevokuje prostřednictvím bájí, náboženství a mytologií, nýbrž tím, že autor vzbudí dojem všední reality. Do ní se fantastické nenápadně vloudí a zůstane buď skryto nebo se nepřímo vyjádří pomocí symbolů. Jeho přítomnost pak vytváří ono napětí, existenciální nejistotu, kterou můžeme vystopovat třeba v Kafkovi, a u Cortázara především v nejslavnějších povídkových sbírkách (např. Bestiář, Konec hry nebo Tajné zbraně). Cortázar však realitu nezpochybňuje jako jeho předchůdce Borges.

V Příbězích o kronopech a fámech (1962) jsme o trochu blíže spíše dadaismu nebo Jarryho patafyzice, než v jiných povídkových sbírkách. Tentokrát nepocítíme smrtelné nebezpečí z „fuerzas extrañas“, záhadných skličujících a zničujících sil, nýbrž vytrvalé „úsilí probíjet se skrze hmotu, která si říká svět“ (s. 9). Tou hmotou je každodennost, kterou se autor osobitou poetikou a s posedlostí sobě vlastní pokouší buď narušit, kdykoliv je to možné, nebo v ní s úžasem jakoby pod mikroskopem objevovat netušené světy. Kniha Příběhů se dělí na čtyři části: Příručka návodů, Podivné kratochvíle, Tvůrčí materiál a Příběhy o kronopech a fámech. Na začátku dostaneme spršku rad, jak máme plakat, mít strach, pochopit tři slavné obrazy, vyhubit mravence v Římě, chodit do schodů nebo si natáhnout hodinky. Z těchto takřka absurdních, surrealismem ovlivněných hříček, kterými se autor pokouší parodizovat tzv. pro život užitečné návody všeho druhu, pomalu vyplouvá na povrch nejen vtip a ironie, nýbrž i nenápadný neklid. Autor třeba uvádí příklad, jak lze znervóznět či dostat strach v příšeří ordinace během lékařské prohlídky při pohledu pod stůl na lékařovy nohy, na nichž má natažené dámské punčochy. Nebo se dozvíme „že darují-li ti hodinky, darují ti maličké rozkvetlé peklo, řetěz z růží, vzdušný žalář…Darují ti – a nic netuší, v tom je ta hrůza, že oni o tom nemají nejmenší tušení – další křehký a choulostivý kousíček tebe sama, jenž je tvou součástí, třebaže není tvým tělem, cosi, co je zapotřebí k čemu připevnit řemínkem jako zoufalou ručičku věšící se na tvé zápěstí“ (s. 22). Návod na natahování hodinek pak končí takto: „A tam v nitru je smrt, jestliže si nepospíšíme, nedorazíme dřív a nepochopíme, že už na tom nezáleží.“(s. 23) V knize jde pouze o krátký popis, postřeh a črtu, která by se mohla stát námětem krátké fikce. Proto možná latentní pocit úzkosti přecházíme v rychlosti téměř bez povšimnutí a rychle obracíme stránku.

V Podivných kratochvílích nám zase vypravěč představuje podivnou rodinu, která má ráda „činnosti svobodné, úkoly pro sebe samé, simulakra, která jsou k ničemu.“ (s.27) Tato fiktivní rodinka dráždí své sousedy např. stavbou šibenice na zahradě svého rodinného domku. Nebo se zabývá problémem aranžování tygrů, kterýžto pracovní postup je do detailu popsán a my máme dojem, že vypravěč pouze touto absurdní hrou provokuje zaběhaný stereotyp sousedů v okolí, tzv. normálních lidí. Nicméně i sami účastníci považují hru, která se mění v obřad významem přesahující pouhou zábavu, za součást každodennosti, a hranice mezi antinomií fantastického a reálného se najednou rozplývá a nabývá rovnováhy, zatímco z jejich počátečního střetu v nás přežívá jakési chvění, onen latentní neklid: „Aranžování tygra má něco z naprostého prolnutí, ze spojenectví před absolutnem; rovnováha je tak křehká a tak draze vykoupená, že ony krátké chvíle, jež následují po naaranžování tygra …nás vytrhují z nás samých, smetou tygrovství i lidství jediným nehybným pohybem, jenž je závrať, strnutí i příchod. Neexistuje tygr, neexistuje rodina, neexistuje aranžování. Je nemožné dozvědět se, co existuje - chvění, které není z tohoto těla, ústřední čas, pilíř dotyku. A potom všichni vyjdeme na zastřešený dvorek a tety přinášejí polévku, jako by se nechumelilo, jako bychom šli na křtiny.“ (s. 45)

Ještě než se dostaneme k bytostem, které daly název této knize, jsme v kapitole Tvůrčí materiál zasypáni dalšími a dalšími návody, náměty, náčrty, anekdotami, absurdními příběhy, atd. Najdeme zde hravou a zároveň krutou recesi, kdy je nám líčeno, „jak báječná kratochvíle je uříznout nohu pavoukovi, dát ji do obálky, nadepsat Ministr zahraničních věcí“ nebo „vejít do kavárny a objednat si cukr, ještě jednou cukr, třikrát nebo čtyřikrát cukr“(s. 58). Dále vyslechneme medvědův proslov z domovního potrubí, zastavíme se u poetického pozorování pleskání kapek nebo nás osudová čára dovede k dlani člověka, jenž svírá pistoli. Jako by se dětinská nálada, hravé pohlazení nebo jemná ironie mrknutím oka proměnila ve smutek a pocit zmaru, jako by se dešťové kapky rázem proměnily ve ztracené lidské bytosti, jež páchají sebevraždu: „zdá se mi, že vidím, jak se rozhoupávají ke skoku a jak se pouštějí, a slyším výkřik, který je opájí v oné nicotě pádu a záhuby. Nebohé kapky, nevinné kulaté kapky. Sbohem, kapky. Sbohem.“ (s. 97)

Po přečtení celé této plejády nesourodých nahodilostí dospějeme ke „skutečným příběhům“ kronopů, fámů a nadějí. Prostřednictvím drobných epizod z jejich života, vzájemných schválností či solidarity můžeme poskládat celou mozaiku života neskutečných bytostí fungujících v reálném světě jako lidé, kteří jsou jakoby jejich odrazem. Kronopové a fámové spolu vzájemně soupeří a naděje jim přitom dělají jakési prostředníky. Fámové jsou vylíčeni jako zodpovědné, praktické, spořádané a vůdčí osobnosti, zatímco kronopové jako „neuspořádané a vlažné bytosti“, bohémové nebo snílci bez pevných zásad. Jejich chování a reakce v různých situacích nejsou často nijak neskutečné a absurdní, tudíž se s nimi lze snadno ztotožnit. Dovíme se tedy, jakým způsobem cestují, jak si uchovávají vzpomínky, jak pracují v továrně, jak jsou šlechetní, jak vychovávají následníka, atd. Nevinné půtky však leckdy vyústí i v opravdovou vraždu, jako například v absurdním příběhu Nesnáze ve veřejných službách, kdy je kronop zastřelen popravčí četou fámů.

Mohli bychom se pustit do nekonečné a únavné interpretace symbolů ve snaze dopátrat se jejich skrytých a hlubokých významů. Je například kronop odvozen od Kronos, má něco společného s časem? Možná si ani autor nepřál, abychom se pokoušeli v jeho různorodých hrách a slovních hříčkách hledat něco metafyzického. Najdeme zde trochu dada, zázračného či surreálně podivuhodného (maravilloso), patafyziky, ale taky třeba Baudelaira, a to ve snaze dojít v hledání jazyka svou cestou k jakési „čisté poezii“, v prolnutí prózy a poezie, jenž dovolí vyjádřit existenciální pocit ve své totalitě. Hra s jazykem není u Cortázara pouhou kratochvílí. Mění se v jakýsi životní projekt, který nikdy neskončí. Nezbavíme se tedy dojmu, že v téhle knize přeci jen o něco jde. Občasné neklidné zachvění v některých momentech nám to potvrzuje. K pořádnému existenciálnímu třesu, alespoň u hlavního hrdiny, však dojde až v následující autorově knize, jíž je kultovní román Nebe, peklo, ráj.