Zmenšený svět jako víceméně uzavřený prostor, kde se pohybuje srozumitelně omezený počet postav, je osvědčený a účinný model psaní. Ať jde třeba o pasažérstvo expresu, kde dojde k vraždě, společenství poutníků do Canterbury, nebo personál nějaké nemocnice na kraji města - vždy tu máme zhuštěnou reprezentaci lidských typů a přístup, který ulehčuje publiku, zpříjemňuje a intimizuje. Že Julio Cortázar je autorem mnohovrstevnaté, řeklo by se vysoké literatury, není v rozporu s tím, že stejně fungují jeho Výherci, kteří se společně někam „vezou“, ba jsou na jedné lodi - zde ovšem doslova.

Cortázar shromáždí dvacet lidí velmi různého společenského zázemí tak, že je v loterii nechá vyhrát plavbu na luxusním plavidle. Zájezd je to podivný už způsobem, jak se jeho účastníci dostávají na palubu. Od počátku panuje napětí, které je sugerováno i rychlým střídáním scén. Nedaří se zjistit, kdo je vlastně kapitánem, část lodi zůstává záhadně nepřístupná, hrozí tajemná nákaza, dojde na vraždu a rozkol mezi rekreanty. Vše je dramatické a graduje - byť místo zobrazovaných událostí jsou tlumočeny spíše reakce na ně - aby se po (ne-)ukončení všech peripetií uzavřelo vyprávění do ukázkového kruhu tím, že někteří z výherců opět zamíří do buenosaireské kavárny Londýn, kde měli sraz před výpravou.

Text využívá všech dobrých prostředků detektivky (a lze jej možná číst právě a „jen“ takto). Ale kromě dění na povrchu se nachází v podpalubí několik dalších rovin, a některé možná kdesi blízko čáry ponoru našeho vnímání. Jednou z nich jsou - navzdory veškerému kosmopolitismu kulis (cizojazyčných citací, odkazů na světové kulturní dějiny)-- komentáře autorovy domácí argentinské současnosti. Jinou je pak zobecňující a přitom složitý osobní pohled autora na svět, prosakující na povrch skrz monology jistého Persia, který se pohybuje poněkud nezávisle mezi ostatními výletníky. (Přičemž navrhněme, že svého druhu protipólem mezi cestujícími je mu typ řečený Hoblina, „spokojený se světem“.)

Julio Cortázar, nejčastěji povídkář, je v celém svém díle autor velmi variabilní. Někde střihne příběh takřka do sci-fi, jindy nechává na konci poznat, že pointa už byla na začátku, jistě je vždy originální. Zdá se být ikonou, o které se v literárním světě mluví jen obdivně, jako by se ani nic jiného nesmělo. Taktně (nebo stydlivě) se vynechává, že umí být i na ploše povídky tak komplikovaný, jako by si z nepoučeného čtenáře schválně utahoval a nabádal ho, ať raději knížku zavře a konečně ji půjčí nějakému pořádnému intelektuálovi. Jistě, i Výherci jsou sledem polopříběhů, odboček a reflexí. Představují ovšem tu část jeho díla, v níž je především zábavný, automaticky čitelný a ke čtenáři velmi ohleduplný.

A ještě úvaha takříkajíc z pravoboku: román je starý skoro padesát let, což je neuvěřitelné. Jestlipak originál působí na španělsky čtoucí oči dosud tak moderně a hladce jako díky parádnímu překladu česká verze na naše? Potažmo: nemají nakonec překlady nad originálem, jednou daným, výhodu v tom, že mohou při výkonu své zprostředkovací funkce chodit s dobou?