Sbírkou Ten, kdo chodí kolem nám Julio Cortázar představuje v jedenácti povídkách všední život, který se dostává do víru imaginace a mění se tím na příběh plný absurdnosti či naopak v nelítostnou hříčku osudné náhody. Autor si pohrává s obrazy, do jejichž pozadí vykresluje latinskoamerickou realitu, občas přenesenou na evropský kontinent, částečně vystínovanou politickými kontexty jako například v titulní povídce Ten, kdo chodí kolem, která je narážkou na situaci na Kubě.

Celou sbírku uvádí povídka Změna osvětlení, titulní povídka výboru vydaného 0deonem v roce 1990. Její děj je vcelku prostý - posluchačka rozhlasových her Luciana se zamiluje do hlasu představitele záporných rolí a chce se s ním seznámit. Skrze její šeříkové dopisy a jeho nemotorné odpovědi si domluví schůzku v kavárne. On čeká drobnou brunetku s průzračně modrýma očima, ona vyššího šedookého kudrnáče. Jejich představy se však nenaplní a tragédie vztahu je dovršena neschopností oprostit se od svých snů a žít ve skutečném světě. Pozorný čtenář vnímá tuto povídku v barvách. Celý příběh se odehrává v měkkém, popelavě šedém světle a poklidně plyne v tempu nudného života stárnoucího Argentince. I ve jménech postav můžeme najít alegorii spojenou s barvami. Luciana podle starořeckého původu přináší světlo, naději na změnu k lepšímu. Jméno vypravěče Tita Balcárcela je podle mého názoru symbolem pro uzavřeného chlapíka, který nedokáže a nechce překročit nastavený způsob myšlení. Bruna představuje temnou vzpomínku na jeho bývalý vztah.

I témata dalších povídek se týkají lidských vztahů. A ať už v nich Cortázar řeší problémy vztahu matky a dítěte, přátel, partnerů či kolegů, vždycky z jeho postav srší opravdovost a nezaměnitelnost. U několika z nich se však setkáváme s obdobnými rysy - s odevzdaností, pasivitou, stereotypním životem.

I povídka Pasáty se týká stereotypu a svým obsahem připomíná Kunderův Falešný autostop: Vera a Mauricio se rozhodnou, že si ozvláštní své již poněkud fádní manželství dovolenou, na které se jakoby znovu poznají. Je nasnadě, že se jejich vztah neúnosně změní. Cortázar si však s osudy postav pohrál jako kočka s myší a nakonec si ani čtenář není jistý, zda konec není neúnosný...

Povídka Podruhé patří k nejzáhadnějším z celé sbírky. Ani její téma se v literatuře neobjevuje poprvé. Zobrazuje totiž člověka, součástku stroje světa, uprostřed společnosti, která se byrokratickými postupy posunuje k zániku bez náznaku vlastní vůle.

Julio Cortázar je nevídaný vypravěč. Nijak čtenáře neobtěžuje dlouhými popisy, jednoduše řadí výpovědi, vnitřní monology i útržky popisků za sebe do dlouhých souvětí. Tento monolog pak vyzní jako vypravěčova krátká, útržkovitá vzpomínka, která však čtenáři poskytuje prostor pro vlastní představivost, ačkoliv je nucen ztotožnit vlastní prožitky s vypravěčovými. Také forma povídek je originální. Deníkový záznam, dopis či běžné vyprávění občas zaskočí čtenáře schizofrenií postavy ve stylu Lehla jste si vedle tebe. V povídce Bárka aneb nová návštěva Benátek nám autor nabízí svou povídku Loďka, kterou napsal před dvaceti lety a o které si myslí, že je špatná. Nechce se mu ji přepisovat, a tak do ní jen vpisuje poznámky, které by určitě utrousila jedna z postav. Děj se tím obohacuje o další pohled a komentář jedné z postav. Sbírka jako celek působí na čtenáře tempem vyprávění jaksi ukolébávavě, vyprávěný děj ho však rozhodně v klidu nenechá. Kde se tedy skrývá Ten, kdo chodí kolem?