Komiks jako umělecká disciplína se už dostatečně etabloval a není jej proto potřeba hodnotit pomocí měřítek uplatňovaných na literaturu nebo film. U nás v Čechách už má dost dlouhou tradici na to, aby se současní tvůrci nemohli vymlouvat na průkopnické tápání. Na rozdíl od české kinematografie, která si bude vždy stěžovat na nedostatek peněz a omlouvat tím menší vizuální přitažlivost oproti hollywoodské produkci, na komiks nepotřebujete peníze, stačí dobrý nápad, talent, tužka a papír. Od tuzemských tvůrců máme proto právo žádat maximum. Nic nás nenutí ke shovívavosti.

Proč to neříct hned z kraje, Bílý potok nepotřebuje žádné úlevy ani mhouření kritikova oka, aby obstál na jedničku. A to i když se nejedná o nikterak novátorskou záležitost. Po stránce obsahu i formy se už na komiksové scéně objevily mnohem experimentálnější a podivnější projekty. Bílý potok je vesměs tradiční, Rudiš do příběhu zakomponoval vždy fungující prvky: retro odkazy jak na druhou světovou válku i na léta osmdesátá s jejich Startkami, Vlastou a šmelením se sovětskými okupanty… Stejně tak je „divácky“ atraktivní i prostředí psychiatrické léčebny. Laciné? Komiks vždy pracoval s kýčem trochu jinak.

Příběh je vyprávěn ne zcela lineárně s řadou odboček a hlavní hrdina a vypravěč Alois Nebel podává příběh dvacátého století z pohledu neodvážného, ohebného, ale přitom celkem hodného člověka ze Sudet. Kresba Jaromíra 99, silně inspirovaná Frankem Millerem (Sin City) a Michaelem Mignolou (Hellboy), působí až překvapivě vyspěle, ovšem s přípodotkem, že jednou za čas narazíte na moment, který působí nemístně naivně. Několik desítek kreseb vaše oko zhýčká svou precizností a najednou… neumná postavička, které ruka vyrůstá odněkud z prostředku hrudního koše či má hlavu vychýlenou z osy o dobrých dvacet centimetrů. Až na pár políček ale nelze po výtvarné stránce tomuto komixbooku nic vytknout. Kompozice jednotlivých stránek je promyšlená rafinovaná, ale přitom nenásilně samozřejmá a jakoby spontánní. Perfektně podporuje dynamičnost příběhu. Jaromír 99 dokáže vystihnout mátožné zpomalené snivé scény, ale i překotně rychlý pohyb.

Lehce sentimentální a pivně lenivý esprit, který obestírá příběh Aloise Nebela, téma, důraz na dobové reálie, to vše z Bílého potoku dělá Pelíšky českého komiksu. Myslím si, že například Raisenauerova Smrt po životě je po všech stránkách osobitější a zajímavější komiks. Ale proč vyčítat Svěrákovi, že netočí filmy jako Bergmann? Musí tady být někdo, kdo dělá „zábavu pro celou rodinu“, a bylo by nefér to nějak shazovat. Navíc nesmíme zapomínat, že Bílý potok je koncipován jako trilogie a závěr prvního dílu je natolik otevřený, že je možné očekávat cokoliv. Alois Nebel jasně ukazuje, že jeho příběh není rodokapsově tupý, a já si jej budu chtít rozhodně vyslechnout až do konce.