Jaroslav Rudiš

Čtyři osamělí podivíni se toulají štědrovečerní Prahou. Jeden z nich svítí jako žlutá lampa, jeden zrovna dneska nevykrádá byty a na jednoho zapomněli kamarádi. Ke trojici se přidává italská vdova truchlící po tramvajákovi a z mrazivého, melancholického večera se pomalu stává malý vánoční zázrak.

Nejnovějšímu Rudišovu železničnímu opusu sice chybí pevnější rámec, ve sledu asociací se čtenář přesto neztratí. Není přitom nutné patřit k milovníkům železnic ani ke každodenním cestujícím.

Spisovatel Jaroslav Rudiš se po letech vrátil ke komiksovému médiu. Učinil tak v Německu, v němčině, s rakouským kreslířem. Hrdiny jsou ale dva Češi bloumající hospodami noční Prahy.

Když se konal poslední předpandemický Lipský knižní veletrh, psal se rok 2019. Česko bylo čestným hostem a český spisovatel Jaroslav Rudiš vydal svůj první román napsaný německy. Probojoval se s ním do finále Ceny Lipského knižního veletrhu. S odstupem dvou let vyšel Rudišův úspěšný „evropský železniční román“, nazvaný Winterbergova poslední cesta, také v českém překladu. Jak jej vlastně přijalo německojazyčné publikum?

Ani Rudišův první původně německy napsaný román se nevyhýbá středoevropskému prostoru a cestám železnicí. Originálně ztvárňuje konflikt velkých dějin a individuálního příběhu člověka, kterého historické události formují. Dějiny však nutí devětadevadesátiletého Winterberga k útěku kupředu: před vzpomínkami, před oživlými mrtvými i před sebou samým.

Hospodské maloměstské mudrování v chátrající sauně – tak by se dala zjednodušeně charakterizovat novela Jaroslava Rudiše. Ačkoli se osudy, touhy i obavy potících se mužů liší, všechny nejvíce zajímá, co se skrývá za zdí. Ta totiž odděluje jejich miniaturní saunové království od toho ženského.

Obří trh s komiksem ve Francii a Belgii se rozrostl o jednu knihu – Češi ji však znají už přes deset let. Na festivalu komiksu v Angoulême jsme si povídali s Ivanem Apostolem z nakladatelství Presque Lune, které se postaralo o novou podobu knihy pro frankofonní trh. Francouzská verze je v pořadí šestým překladem Aloise Nebela do cizího jazyka.

Jaroslav Rudiš se nejnovějším titulem vydal na vratkou půdu tuzemské současnosti. Příběh „bouchače“ Vandama má v sobě tragiku ztráty iluzí a jistot, která hlavního hrdinu doprovodila takříkajíc k okraji společnosti do sídlištní putyky kdesi na periferii Prahy, v níž snová své vize o řádu a ukotvení.

Postavy Rudišových knih obvykle patří ke dvěma vyhraněným typům, které k sobě nemusejí mít daleko. Jednak to jsou autorovi vrstevníci a lidé mu sociokulturně blízcí – tedy především různé druhy rockerů, míněno aktivních hudebníků i pouhých fanoušků. Vandam, vypravěč a hlavní hrdina novely Národní třída, patří k druhému typu postav: lidé nějak popletení až vyšinutí a ve svém přesvědčení zaťatí; hroziví, směšní i politováníhodní zároveň.

Jaroslav Rudiš patří mezi největší hvězdy donedávna nejmladší spisovatelské generace, která se nicméně pomalu blíží středním letům. Možná i proto je jeho poslední román mnohem vážnější a smutnější než ty předchozí.

Přijmout vlastní minulost i minulost své země, poznat své hranice, aby je člověk dokázal překročit – to jsou témata nového románu Grandhotel Jaroslava Rudiše.

Na konci loňského roku vydalo pražské nakladatelství Labyrint třetí prózu Jaroslava Rudiše (1972) nazvanou Potichu.

Hlavní postavou příběhu je podivín Fleischman, meteorolog-amatér, který pracuje v Grandhotelu na vrcholku Ještědu. Největší zálibou tohoto celoživotního outsidera, jenž v dětství přišel o rodiče, je pozorování mraků a jevů k nim přidružených, o nichž si vede přesné záznamy.

Každý to vidí jinak. Někomu se nejvíc líbil první díl, bylo tam „nejvíc literatury“. Někomu druhý, který je asi nejfilmovější. A třetí má podle nás správný poměr textu a obrazu. Je určitě nejkomiksovější.

I ve Zlatých Horách můžeme nalézt množství aluzí na současnou popkulturu, komiks vyžaduje opakované čtení k rozkrytí jednotlivých obrazů a na závěr přečtení všech tří dílů v kuse a závěrečné složení skládačky, která konečně dává smysl a odpovídá na otázky, které byly položeny v roce 2003.

Pozoruhodná, na české poměry rozsáhlá a jedinečná, komiksová trilogie o nádražáku Aloisi Nebelovi se dočkala „šťastného“ konce.

Hlavní nádraží je podivné místo. Když víte, jak se dívat, můžete spatřit mnohem víc než jen zástupy tepající špinavý labyrint. Těžko se z něj odchází. Druhý díl příběhu Aloise Nebela se téměř celý odehrává právě zde. Krátce po Sametové revoluci, kdy se Nebel, čerstvě propuštěný z léčebny, vydává na Hlavní nádraží, které by měl každý od dráhy vidět na vlastní oči aspoň jednu za život.

Komiks jako umělecká disciplína se už dostatečně etabloval a není jej proto potřeba hodnotit pomocí měřítek uplatňovaných na literaturu nebo film. U nás v Čechách už má dost dlouhou tradici na to, aby se současní tvůrci nemohli vymlouvat na průkopnické tápání.

Člověk si události pamatuje podle zvuků. Podle nich je třídí, ztrácí a zase nalézá. Svět je zvukotechna, uši jsou řídítka. Jedeme tam, kam chtějí ony...

Když vyšlo Nebe pod Berlínem poprvé, vzbudilo doslova literární senzaci.

Kniha, jejíž řádky jsou od začátku do konce protkány barevnými a do všech stran města se rozbíhajícími paprsky moderní technologie. Kniha, ve které najdete nebe i podzemí, živé i mrtvé, jednu velkou zeď, love story a nesnesitelnou hořkost tónů hudebních nadějí.