Nejprve je zapotřebí předeslat, že film Alois Nebel je zázrak. Zázrak v tom, že se tu zrodil animovaný film pro dospělé (kdybychom nepočítali díla Jana Švankmajera, tak patrně jediný v historii české kinematografie). Že jeho předlohou byl komiks, což je další prvenství: český komiks dosud nikdy zfilmován nebyl, předlohou „rychlošípácké“ Záhady hlavolamu byl román, nikoliv komiksové epizody. A že to není legrácka pro teenagery, případně fantasy, sci-fi, thriller nebo jiný oddechový žánr, nýbrž vážný, poctivý pohled do pohraničí v Jeseníkách na přelomu let 1989, v mnohém unikátně zachycující onu dobu.

Mimořádná je zde v tomto směru postava šmelináře Wachka, falešného kamaráda titulního hrdiny, která je oproti komiksové předloze mnohem výraznější a také hrozivější. Rychle si za tím původně podřadným zaměstnancem dráhy představíme šíbra, který začal kšeftováním s odsunující se ruskou armádou a o dvacet let později by byl možná mocným šéfem nějaké firmy se sídlem na Kypru, která obchoduje se zbraněmi, lehkými topnými oleji a všelijak jinak za hranou zákona, ale prochází jí to. Leoš Noha se Wachka ujal s ideální směsí bezostyšného buranství a hospodské družnosti: na první pohled nikoli nutně nesympatické, jen se za obojím skrývá zákeřná a vychytrale prospěchářská povaha. Škoda, že podobně propracované nejsou také další postavy, ale o tom později.

Nejprve ještě k vizuálnímu zpracování, které vypadá od prvních minut fantasticky, a i když diváka občas z úžasu vyvedou některé drobnosti, přesto je výtvarná stránka i animace filmu na mimořádné evropské úrovni; pozvánky na velké zahraniční festivaly to dosvědčují dosti výmluvně. Animátorům se podařilo přesně převést na plátno robustní linky kreslíře Jaromíra 99 (vlastním jménem Švejdíka), tajuplnou černobílou atmosféru, zachytit drsný půvab jesenické krajiny i starosvětské kouzlo dvou nádraží, jak toho malého místního, tak toho velkolepého, byť notně zchátralého pražského.

Alois Nebel je nepochybně nejzajímavějším filmem za posledních nejméně deset let a v mnoha dílčích parametrech také filmem za toto období nejlepším. Bohužel přinejmenším zčásti selhává ve dvou podstatných složkách, jimiž jsou scénář a režie. Abych vysvětlil, proč mne obojí zklamalo, dovolím si osobní odbočku. Patřil jsem k prvním obdivovatelům a propagátorům Rudišova a Švejdíkova komiksu, pozorně jsem sledoval veškeré dění kolem něho, osobně se znám s oběma autory a koneckonců i s producentem adaptace Pavlem Strnadem, jehož role byla pro vznik filmu klíčová, protože právě on musel mít odvahu pustit se do riskantního projektu, jehož výroba trvala tři roky (a dva roky příprava) a od něhož si nemohl žádný velký úspěch slibovat, přinejmenším ne u konzervativních českých diváků.

První díl Aloise Nebela byl ostatně ve světě českého komiksu stejným zázrakem, jako je nyní jeho adaptace ve světě filmovém. Zatímco do té doby tu čeští tvůrci převážně paběrkovali a jejich styl se pohyboval mezi kresbou pro děti a parafrázemi Káji Saudka, náhle se zničehonic objevil suverénní kreslíř Jaromír 99 (předtím kreslil jen storyboardy) s parťákem Jaroslavem Rudišem, tou dobou vycházející hvězdou české literatury (měl za sebou úspěšný román Nebe pod Berlínem). To spojení bylo mimořádně šťastné: Rudiš je (spolu třeba s Emilem Haklem) současným pokračovatelem haškovsko-hrabalovské literární tradice, což se projevilo i v případě prvního dílu Aloise Nebela, který se jmenoval Bílý Potok. Titulní postava byla vypravěčem celého příběhu, respektive mnoha příběhů (o vojácích místní sovětské posádky, o máničkách, o odsunu Němců, o místních figurkách), které dohromady skládaly plastický svět jedné zapomenuté končiny naší země. Historky to byly převážně tragikomické až hrozivé: děsivost jim dodávala Švejdíkova černobílá kresba, ale civilní, lapidární Rudišův tón je vracel zpět na zem, možná přesněji k hospodskému stolu, kde bývají rychle zapity.

Následující dva díly už v tomto směru zřídly, autorská dvojice se soustředila na centrální děj, epizodičnost se začala vytrácet. A s ní i zemitost, kterou nahradila melancholie a tragika fatálních rozměrů, vlastní spíš Švejdíkovi než Rudišovi. Autoři narýsovali dva hlavní příběhy: vztah Nebela s toaletářkou Květou z pražského hlavního nádraží a tajemný příběh polského přeběhlíka, který nemluví. V tom druhém se pokusili otevřít temnou kapitolu poválečných dějin, nicméně v trilogii to byla její nejslabší část. Rudiš nebyl nikterak brilantní fabulátor (vymyslet výrazný centrální příběh se mu podařilo až v románu Konec punku v Helsinkách, pět let po dokončení komiksového Aloise Nebela) a Švejdík se vždycky více soustředil na atmosféru než na příběh, jak to dokazuje jeho následný autorský komis Bomber a nakonec i zvukové plochy jeho rockové skupiny Priessnitz.

A ve filmu již budování tajuplné a dramatické atmosféry zcela vytěsnilo Rudišovy „storky“ (podobně před lety dopadl film Grandhotel, kde však nejdříve byl Rudišův scénář a pak teprve film, takže je možné, že sem báchorky z Liberce a okolí spisovatel postupně dosadil). Jako by se režisér Tomáš Luňák bál, že by děj zahltily nebo že by narušily jeho křehkost. Možná ano, ale jsem přesvědčený, že by to bylo ku prospěchu věci – výsledný příběh je totiž řiďoučký a hlavní postavy ploché. Komiks, respektive jeho nejlepší první díl, je postaven na protikladu dobromyslného upovídaného Nebela a Němého, který ukrývá nějaké temné tajemství. Ve filmu je na tom Nebel ale dost podobně jako Němý: uzavřený podivín. V komiksu působí Nebel jako veselý člověk, kterého jen občas přepadnou děsivé vize. Ve filmu je zadumaný, traumatizovaný.

Rozhodnutí tvůrců odpoutat se od komiksu nemuselo být samo o sobě špatné – pokud by prvky, které byly klíčové pro předlohu, nahradili prvky jinými, podobně silnými. To se možná stalo na úrovni výtvarné, nikoliv však na úrovni scenáristické a režijní. Máme tu mnohé scény velmi působivé (úvodní vynořování se parní lokomotivy z mlhy či finálové bloudění Květy horami v prudkém lijáku), ale také samoúčelně efektní, a to hned na začátku, když polští pohraničníci s ostrými náboji honí „narušitele“. Na rozdíl od Švejdíka odtamtud nejsem, ale je krajně nepravděpodobné, že by se něco podobného odehrávalo na polsko-českých hranicích v roce 1989. Jinde je naopak film subtilní až na hranici srozumitelnosti, což se týká jak scény odsunu, tak nenápadného připomínání běhu revolučních událostí podzimu 1989.

Famózní výtvarná stránka filmu udrží diváckou pozornost velmi dlouho, ale ne po celých devadesát minut. Často se traduje, že film knižní předlohu vždycky zjednoduší, zploští. A že nikdy nedosáhne jejích kvalit. Platí to často, ale ne absolutně (výjimkou je třeba Vertigo nebo L. A.: Přísně tajné). V případě filmové adaptace Aloise Nebela to sedí: vypadá to nádherně, ale ve skutečnosti ten jednorozměrný film za svou košatou, mnohovrstevnou předlohou značně zaostává.