Jaroslav Rudiš je mladý talent české literatury. V románu Grandhotel vypráví působivě a bez příkras příběhy o ztroskotancích – a o lásce k televizní rosničce.

Přijmout vlastní minulost i minulost své země, poznat své hranice, aby je člověk dokázal překročit – to jsou témata nového románu Grandhotel Jaroslava Rudiše. Spisovatel a scénárista, narozený roku 1972 v Turnově, zaujal už svým debutem Nebe pod Berlínem. Grandhotel vyšel česky už v roce 2006. A takřka zároveň se v kinech objevilo i filmové zpracování této látky.

Grandhotel je „raketa vysoká 90 metrů, co se nahoře zužuje“. Věž na hoře Ještěd, která se tyčí nad severočeským Libercem. V Sudetech. Právě zde dává Jaroslav Rudiš prostor svým hrdinům. V hotelu – útočišti ztroskotanců. Obývají ho postavy s neurvalým chováním. Sbírka ztracených existencí s podivnými tiky. Mezi nimi například Patka, který všem vnucuje lahvičky Happy Life. Nebo Franz, uchovávající své zesnulé přátele v plechovkách, aby je mohl rozptýlit v někdejší vlasti. Symbol smíření sudetských Němců a Čechů?

Hlavní protagonista Fleischman vyrostl v Liberci, ve městě u německo-česko-polské hranice. 100 000 obyvatel, kolem dokola hory. Fleischman z města nikdy nevytáhl paty. Svůj příběh prozrazuje po malých dávkách. Rodiče ho opustili a emigrovali. Vyrostl proto v dětském domově. Traumata si kompenzuje zálibou v meteorologii: ví všechno o mracích, které pro něho znamenají svobodu. Ví o vánku, který dokáže vyvolat tornádo. Jeho láska patří televizní moderátorce počasí.

Fleischman ještě nikdy nebyl se ženou. Jeho neotesaný bratranec a šéf Jégr, který si ho vzal z dětského domova, se nostalgicky obklopuje suvenýry z NDR a vychloubá se milostnými historkami. Synovce často mlátí. Fleischman však toto místo nedokáže opustit, kdykoli se o to pokusí, zmocňuje se ho panika. Jednou týdně chodí Fleischman k paní doktorce, trpělivé psychoterapeutce. A dokonce ani jí nesvěří celou pravdu o svém neštěstí. Zdá se, že nemá žádné vyhlídky. Jako většina lidí v tomto údolí, jak si terapeutka uvědomuje. Tohle místo totiž vykazuje extrémně vysoký výskyt sebevražd.

Servírka Ilja přistihne „honimíra“ Fleischmana, jak špehuje hosty u klíčové dírky. Později Fleischman pozoruje také Ilju a pokojskou Zuzanu a dozvídá se, co si o něm myslí. Dělají si z něho legraci, ale obě se pak do snílka zamilují: nejprve Zuzana, pak Ilja. Fleischman ale říká: „Možná že samota je jediná vlastnost, kterou jsem zdědil po otci.“ Nakonec se ale přece jen mezi Iljou a Fleischmanem odehraje milostná scéna, jednou jedinkrát.

Grandhotel je po dlouhé době kniha velmi působivá, nedogmaticky humanistická, a přitom ani trochu pozérská. Jaroslav Rudiš pracoval na scénáři i románu zároveň. A tak je kniha napsaná jednoduchým jazykem bez příkras. Na počátku 238stránkového románu je čtenář skeptický a obává se, jestli se z Fleischmana nevyklube jenom kašírovaná figurka, která se přes jazykové banality polehounku propadne do obyčejné každodennosti. Tento pocit však po několika stránkách zmizí.

Rudiš nechává pětadvacetiletého hotelboye vyprávět jeho životní drama s tak neuvěřitelnou lehkostí, že se čtenář jeho zdrženlivého, plachého způsobu, jímž se uzavírá před šílenstvím světa a tiše přečkává běsnění lidí kolem, nemůže nabažit.

Fleischman je člověk, který už zažil dost utrpení na to, aby zlo neopětoval ani ho nešířil dál. Je to člověk, který se celá léta nedokáže vymotat ze svých potíží, aby nakonec vyletěl jako fénix – nikoli z popela, ale s popelem (svého přítele). Ve vlastnoručně postaveném balónu opouští rodné město uprostřed hor, kterému se říká také „nočník Evropy“, protože se tam vylévají všechny mraky.

Sám Jaroslav Rudiš vyrostl také v Sudetech, studoval mimo jiné v Liberci a dva roky tam žil ve velkém hotelu.
Tato kniha není pro děti, apeluje však na to, co v dospělých ještě nedospělo – je citlivá, smutná a osvobozující.
Vztah Čechů, Němců a Poláků směřuje v tomto románu k přátelství. Poselstvím je kniha jako holubice míru.