Už obálka velkoformátového komiksu naznačuje, jak bude pojat: skupina lidí, kteří v roce 1939 pomáhali uprchlíkům před nacisty, aby se dostali do Británie, což byli původně burzovní makléř, učitelé, výzkumnice, bankéř či důchodkyně, je zachycena v bojovném shluku připomínajícím kompozice obálek komiksů o superhrdinských týmech. Starší dáma v pozadí výhrůžně mává deštníkem, mladší žena v popředí se nachýleně připravuje k výpadu a řemen brašny, který si přidržuje na boku, na první pohled díky chytrému stínování působí jako krátký úzký mečík. Nápadněji je přitom osvícena jediná postava, bezvýrazný obrýlený muž, který drží dvě malé děti. Tím mužem je samozřejmě Nicolas Winton, ve stínu stojí jeho spolupracovníci. Kreslíř Mikuláš Podprocký chce dát najevo, že jestliže předchozí zpracování Wintonova příběhu sázela hlavně na dojetí a obdiv, tentokrát nebude nouze o dramata a akční scény.

Podmračená žena ve stresu

Onou dámou s útočným výrazem v čele skupiny je Doreen Warrinerová (1904–1972), původně pedagožka a vědecká výzkumnice, která se ovšem po obsazení Sudet nacisty vydala do Československa, aby tu posílila British Comitee for Refugees from Czechoslovakia (BCRC), tedy kancelář, která pomáhala převážně židovským a německým uprchlíkům z oblastí, které byly připojeny pod nacistické Německo. Zatímco čeští uprchlíci si totiž našli azyl u příbuzných nebo známých, případně jim ho zajistily české organizace, u Židů a Němců to bylo složitější a dlouhé zimní týdny a měsíce přežívali v uprchlických táborech. BCRC jim opatřovala víza a zajišťovala možnost legálně emigrovat – přednostně mužům, na které měli nacisti spadeno nejvíc; děti a ženy zatím nechávali být. Když Winton tak trochu náhodou v zimě roku 1939 dorazí do Prahy, je už její práce v plném proudu. Podprocký ji zachycuje jako ráznou podmračenou ženu neustále v pohybu a ve stresu, že nezachrání před nacisty dost lidí. Wintonovi přidělí děti, protože potřebuje někoho, kdo jim v Británii vyřídí pěstounství.

A jestliže v první části komiksu vše vnímáme očima Nicolase Wintona, kdy Verecká vychází z jeho sešitu, kam si zapisoval zážitky z Československa, v okamžiku, kdy Prahu opustí a pokračuje ve své misi v Británii, opouští i děj komiksu, kde nyní sledujeme právě převážně Warrinerovou. Právě zde se autoři převážně odklánějí od dojetí nad dětmi, které si hledají v cizině nové domovy a rodiče, a soustředí se na drama v Československu: obsazení Německem se dá očekávat každým dnem a sílí nutnost odvézt ze země všechny odpůrce nacismu a sudetské a rakouské Židy, než se k nim dostane gestapo. Po březnové okupaci už gestapo pouští jen vlaky s dětmi, kam Warrinerová samozřejmě jako dospělý doprovod opakovaně vpašuje ilegály. Což ovšem nacistům neujde a brzy je v nebezpečí i ona sama – a musí zemi podobným způsobem opustit.

Zpočátku to ještě vyhlíží jako spíše nezávazná hra, autoři fabulují Wintonův románek s krásnou švédskou špionkou, s ironickou nadsázkou líčí, jak se zapáleným aktivistům dařilo přesvědčovat pomalé a neochotné britské úřady, a dojde i na humornou scénu, když děti v řetězové reakci do jednoho zvrací v letadle. Ale jak se smyčka utahuje, zvážní a zrychlí i komiks a v druhé polovině už je to akční jízda plná emotivních scén jako z odbojářského filmu. Verecká se soustředí na dějově vděčné okamžiky: Warrinerová například už po březnové okupaci Prahy zjistí, že na její pomoc stále čeká skupina sudetoněmeckých žen s dětmi, které nestihly poslední vlak do Británie, a v dramatické honbě pražskými uličkami plnými německých vojáků je vyvede z centra až do Chuchle, kde jim zajistí ubytování. Emoce planou, přibývá vyhrocených konfrontací i mezi těmi „hodnými“, do hry jako důležité postavy vstupují gestapáci, s nimiž se Warrinerová a spol. musejí naučit jednat, každý s trochu jinou osobní strategií. Je to dynamické, napínavé, místy možná trochu hollywoodsky přibarvené, každopádně se to čte jedním dechem.

Nadsázka, symboly a metafory

K výsledku významnou měrou přispívá Podprocký. Už v (zatím ještě nedokončené) sérii Divočina upoutal suverénním kresebným projevem, který byl podobně jako u jiných jeho vrstevníků (je ročník 1978) ovlivněn kresbou a obecně vyprávěcím stylem Káji Saudka. Tento vliv ve Winton nebyl sám slábne, ale stále ještě je patrný – a Podprocký si ze Saudka bere to nejživější a nejvýraznější, s čím známý fenomén kdysi dávno vlétl do českého komiksu. Tedy expresivitu a dynamiku, ale zároveň ironii a až postmoderně zcizující prvky. Tohle všechno Podprocký (jistěže nejen od Saudka) nasává a výtečně pracuje se všemi přednostmi komiksového vyprávění: zkratkou a nadsázkou a vizuální metaforikou a symbolikou.

Zpočátku možná jeho kresba působí, jako by to měl být komiks pro děti – což samozřejmě být může, je v zásadě určen oné hojně užívané věkové kategorii od 9 do 99 let. Ale brzy se ukáže, že Podprockého výtvarno umí být mnohem temnější, než se zprvu zdá, a na jemné až roztomilé (pokud nejsou tedy rozhořčené, což je mnohem častější výraz) zejména ženské tváře si čtenář rychle zvykne. Hned v úvodu zaujme vynalézavým panelováním, vrcholícím známou scénou z televizního pořadu, kde byl překvapený Winton konfrontován se zachráněnými dětmi, tou dobou už dospělými lidmi. Podprocký tu scénu zastaví a v dalších dvou celostránkových oknech zatmí, čímž umožní rychlý střih do uprchlického tábora v roce 1938.

Nacisté mají tváře přízraků, temné, téměř bez očí. Doreenina žlutá šála je snad dva metry dlouhá a efektně (ale obvykle také významotvorně) za ní vlaje, aby hrdinku opustila, když ona opouští Prahu. Zásadní význam má maňásek kočky, kterého Winton dostal od dívky při své první návštěvě uprchlického tábora. Německé tanky a další těžká technika jsou výrazně velikostně naddimenzovány a někdy hyperbolizovány až do podoby futuristických megazbraní z počítačových her nebo sci-fi filmů. Odjíždějící vlaky za sebou odtrhávají kolejiště i celé tektonické desky. Některé symboly a metafory upoutají okamžitě, jiné najdeme až při opakovaném čtení, protože napoprvé jsme příliš strženi dějem.

Snad jen závěrečné pasáže jako by až příliš tlačily na emoce, jako by chtěly přece jen přidat to silné dojetí, které je s Wintonem neustále spojováno. Komiks Winton nebyl sám lze ostatně přirovnat k některým českým kandidátům na filmového Oscara, případně představě o tom, jak by měly takové filmy vypadat, aby si jich v USA všimli. Tedy silné téma z 20. století, nejlépe o holocaustu a s průnikem i do anglofonních zemí, pověstný hluboký lidský příběh, kde nechybějí děti v nesnázích, hrdinové, kteří obětavě bojují nejen s nepřítelem, ale také s nepochopením, arogancí a ignorancí. Winton nebyl sám se jistě dočká zahraničních vydání a možná i nominace na komiksového Oscara, totiž Cenu Willa Eisnera. Jenže oproti obvykle dost konvenčně až postaru natočeným filmovým pokusům bude mít jednu velkou výhodu: je vyprávěný a nakreslený moderně a novátorsky, s množstvím nápadů a prvků, které by český (ale i ten zahraniční) čtenář od zpracování wintonovské látky sotva čekal.