Jaroslav Rudiš zanechal v českém komiksu výraznou stopu svou „nádražáckou“ trilogií Alois Nebel, která se mimochodem jako zatím jediný český komiks dočkala také filmové verze, v evropském měřítku docela úspěšné. Ale od roku 2008, kdy k této trilogii vyšel jakýsi apendix, komiksové povídky a stripy Na trati, komiksové médium opustil a vedle literatury se věnoval psaní pro rozhlas a divadlo, vesměs v Německu, kam přesídlil. Spoluautor Aloise Nebela, kreslíř Jaromír Švejdík (alias Jaromír 99) se mezitím potkal s jinými scenáristy, především se spisovatelem Janem Novákem, s nímž vytvořil tři úspěšné biografické komiksy.

Víc tragicky než komicky

Po více než deseti letech se nicméně Rudiš ke komiksovému médiu vrátil, a rovněž v Německu. Nový komiks nazvaný Noční chodci (inspirace slavným stejnojmenným cyklem obrazů Františka Hudečka je spíše letmá, pokud vůbec) připravil s rakouským kreslířem Nicolasem Mahlerem, kterého proslavily minimalistické komiksové adaptace slavných literárních děl, zejména Starých mistrů od Thomase Bernharda; s rozsáhlým románem Roberta Musila Muž bez vlastností už se mu tolik nezadařilo. Mahler je přitom na rozdíl od realistického Švejdíka ryzím karikaturistou a jeho postavy bývají zredukované na jednoduché tělo s krátkými končetinami a velkým nosem. Ne vždy tahle vizuální redukce funguje (selhala mimo jiné právě u adaptace Musilova románu), ale v případě Nočních chodců je zcela funkční a putování dvou mužů po pražských hospodách dodává melancholický humor.

Humoru je pochopitelně dost i v Rudišově scénáři, zejména v hovorech obou mužů, kde Rudiš kupí osobní i dějinné historky zcela v duchu svých románů i předchozího komiksu Alois Nebel. Ale i tady je to humor spíše posmutnělý – ze slova tragikomický, obvykle označujícího nehody, které vyhlížejí legračně, jako by tu silnější byla ta první část. Povídavější je vyšší muž, povoláním historik (oba jsou bezejmenní), který teskní po kdysi ztracené lásce a propadá deziluzi z toho, že ačkoliv by měl rozumět dějinám i současnosti, nerozumí ničemu a připadá si zbytečný. Nejraději by se stal zubrem v polském pralese. Jeho kumpán, s nímž obráží hospody obvykle krátce před zavíračkou, jej trochu koriguje, je více posluchačem kamarádových výlevů, ale v pravý čas umí zareagovat nějakou věcnou poznámkou, případně bezděky poskytne téma dalšího kamarádova monologu, jako když použije neobvyklé úsloví svého dědy „na to čůraj sovy“.

Metafora zubra

Kromě řečí dvou hrdinů se toho v komiksu vlastně moc neděje: oba muži jdou stále kupředu (tedy na stránce zleva doprava), navštěvují hospody a smutně sledují hostinské, jak zatahují rolety, aby to zkusili zas někde dál. S nikým jiným se do hovoru nedávají a také pozadí je převážně stejné – zhaslé městské domy a nad nimi úplněk, jen v jedné pasáži, která náhle prosvětlí atmosféru, přecházejí jeden z pražských mostů. Mahler monotónnost a cykličnost putování zpestřuje ilustračními obrázky, které zachycují momentky z některých historek, případně zdoslovňují metafory, o nichž je řeč (nejčastěji zmíněného zubra).

Zdánlivě je to komiks o únavě ze života, o zklamáních a selháních, která se nezapomínají. Při všech těch humorných historkách může jako celek působit vlastně spíše posmutněle až pesimisticky, jako by čerstvý padesátník Rudiš pociťoval a vyjadřoval nějakou krizi středního věku. Ale Rudiš (a stejně tak jeho postava – zajímavé mimochodem je, že na poslední stránce Mahler portrétuje sebe jako onoho vysokého mluvku, zatímco někdy až eruptivně upovídaného Rudiše jako malého mlčenlivého stoika) je stále tím zapáleným, nutkavým vypravěčem, jakým byl od prvních románů a povídek, a chandra se u něj stále dá překonat vzpomínáním, přemýšlením a fantazírováním. A jistěže nějakým tím pivem k tomu, aby jednomu z těch řečí nevyschlo v krku.