Dějiny, zejména ty komplikované, si u nás do beletrie nacházejí nejčastěji cestu v podobě konfliktu mezi historickými silami a jednotlivcem, který ovšem dějiny neutváří, nýbrž je jimi utvářen – k lepšímu, ale zpravidla k horšímu. Otázka pak zní zejména tak, do jaké míry se autorovi podaří tento protiklad velkých dějin a malého člověka (ano, často jde skutečně o „malého“ člověka, příslušníka spodních vrstev) ztvárnit originálně. Nejnovějším z takových počinů je román Winterbergova poslední cesta Jaroslava Rudiše. K českému čtenáři přichází kniha v překladu; prozaik, hudebník a autor komiksů Rudiš, žijící částečně v Berlíně, ji napsal původně německy.

Navzdory solidnímu rozsahu je to z dějového hlediska román poněkud minimalistický. Ichformový vypravěč Jan Kraus, působící jako ošetřovatel v paliativní péči (sám o sobě mluví jako o „převozníkovi“, který pomáhá pacientům na druhý břeh), se vydává na cestu po železnici z Berlína do Sarajeva jako doprovod titulní postavy Wenzela Winterberga. Tento devětadevadesátiletý bývalý západoberlínský tramvaják podniká svou „poslední cestu“ po bývalém Rakousku-Uhersku z postupně odhalovaných příčin: na jedné, takříkajíc vnější rovině mu jde o pátrání po dávno ztracené lásce, Židovce Lence, jejíž stopu kdysi ztratil, když utíkala do Palestiny; zastávky na jejich cestě jsou však motivovány jeho dalšími návraty do minulosti, té, kterou prožil, i té mnohem vzdálenější. Všechno začíná v zimní krajině u Sadové, kde prý po bitvě z prusko-rakouské války z roku 1866 odpočívá v zemi tolik mrtvol, že „země ty mrtvý vyplivuje doteď“. Následuje Liberec, vlastně německý Reichenberg, kde Winterbergův otec byl spalovačem mrtvol v krematoriu, dále Hradec Králové, Valdštejnův Jičín, Vimperk, Linec, Vídeň, Brno, Budapešť, Sarajevo… Cesta se odvíjí podle historického průvodce Baedecker’s Österreich-Ungarn z roku 1913, což je dle Winterbergových slov kniha rudá „jako pruská a saská a rakouská krev prolitá u Hradce Králové“. Winterbergův příběh má ovšem také plnohodnotný pandán v příběhu Krausově, třebaže sdělovaném ve srovnání s ním zdráhavě až neochotně, v náznacích a postupně prozrazovaných indiciích. Konfrontace Evropy z knižního průvodce, která už není, s realitou, jež oba cestovatele obklopuje, je tak sice podstatnou, ale jen jednou z mnoha poloh jejich putování.

Udělat epistemologickou osu literárního díla z itineráře cesty je dost tradiční postup. Využít při tom v případě současné střední Evropy cestu železnicí, navíc podle historického bedekru, je vynikající nápad. Obdobná díla evropské literatury využívají syžet cesty k tomu, aby na hlavní linii navěšela diskursivní pasáže věnované procestované krajině, a ve Winterbergově poslední cestě tomu není jinak. Je to však mnohem složitější než hledání střední Evropy pomocí intelektuální reflexe. To, co Winterberg provádí, je spíše odkrývání hlubinných vrstev středoevropských dějin, které se tu jeví jako individuální a kolektivní trauma a Winterbergova cesta jako jistá forma terapie, a to terapie náročné a bolestivé. Vlastně to spíš připomíná vivisekci; do dějinných vrstev se tady řeže bez umrtvení a odhalují se tak rány, které jsou pod povrchem dosud živé. Jsou to rány pocházející hlavně z komplikovaného soužití Čechů a Němců, jež se ovšem (sympaticky) neomezuje na sudetskou tematiku. Winterberg však není ani ten, který by dějiny utvářel, ani ten, který by se jimi utvářet nechal. Winterbergovi se dějiny dějí. Trpí „záchvaty historie“, které se projevují řečovými výlevy, adresovanými navenek jeho společníku Krausovi, ale není to dialog, Winterberg žádného partnera nepotřebuje – na nemnohé námitky buď nereaguje, nebo na mě má univerzální odpověď: „Neumíte se dívat skrze historii.“ Obrazy z historie se ve Wintergergově řeči tříští a deformují, prolínají se s jeho fantazií a s fragmenty jeho vlastního života. Toto mnohohlasí příběhů a dějin („tolik historie, tolik historek“, zaznívá v románu opakovaně) se odehrává ve Winterbergově hlavě, v románu se mísí s pásmem současnosti, tedy nijak zvlášť ohromujícími scénami z cesty, týkajícími se povětšinou krajiny, piva a žen – ale díky své přirozenosti o nic méně zdařile líčenými; a jak jsme se zmínili výše, zrcadlí se v Krausově příběhu. I tento rodák z Vimperku (německého Winterbergu!) má na cestě svoje „zavazadla“: dětství v totalitním Československu, smrt mladší sestry vinou vojáka okupační armády v roce 1968, dávný zločin, emigraci a ztrátu milované ženy. Jenže zatímco Winterberg nijak nešetří slovy, časem a prostorem, Kraus se snaží spíše mlčet. Tomu také odpovídá jazyková stránka románu, jehož styl osciluje mezi Krausovými lakonickými sentencemi, nespoutaným proudem Winterbergovy výřečnosti a prozaickým rytmem, který zapojuje i básnické figury, jako jsou návratné, refrénovité věty anebo litanické opakování vět se stejným počátkem.

Rudišovi se díky tomu jistě mnohokrát dostane srovnání s Bohumilem Hrabalem. Skutečně jsou tu mnohé podobnosti: „úděsný český“ černý humor, Winterbergova perspektiva „malého člověka“ a potřeba vymluvit se z osobních střetů s krvavými dějinami je stejná jako u Jana Dítěte z knihy Obsluhoval jsem anglického krále, i ta gastronomie tu hraje svou roli, coby identitární rys rakousko-uherských zemí… Na druhou stranu pokládat Winterberga prostě za nějakou intelektuálnější verzi strýce Pepina by znamenalo ochudit se o část kontextu. Ani tu individualizaci a zplebejštění dějin koneckonců nevymyslel Hrabal, ale, řekněme, bratři Goncourtové.

Samozřejmě není náhoda, že se Winterbergova a Krausova cesta odehrává vlakem. O Jaroslavu Rudišovi je všeobecně známo, že má tento dopravní prostředek ve zvláštní oblibě. Připomeňme, že vydání románu předcházela vizuální kampaň na jeho Instagramu, v níž sdílel fotky ze svých železničních cest, a také že téměř současně s českým Winterbergem vyšla v němčině i kniha s názvem Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen, česky přibližně „Cestování vlakem: návod k použití“. Železnice, kdysi symbol pokroku, se ve 20. století postupně stala symbolem starých časů, konkrétně řádu a pevného systému, určeného jízdním řádem a kolejnicemi, jež na rozdíl od automobilu (který Winterberg upřímně nesnáší) neumožňují vychutnávat si plnou svobodu cestování. Se všemi těmito metaforickými významy železnice Rudiš pracuje, podobně jako s démonickou stránkou vlaku, když upozorňuje na propojení železnice s válečnou mašinerií. Železnice je ovšem také symbol moderního propojení světa; jedním z důležitých motivů se stává i absence takového propojení někdejší monarchie, když oba cestovatelé zjistí, že do Sarajeva se vlakem podle bedekru už nedostanou, protože rakouské úzkokolejky v Bosně dávno odvál čas. Možná, že se rytmus jedoucího vlaku, odbíjení kol na stycích kolejnic, vepsal i do onoho rytmu Winterbergových promluv a románového jazyka vůbec.

Přestože Jaroslav Rudiš cílí při líčení Winterbergovy poslední cesty z velké části na nostalgický rozměr železničního cestování (současné proměny velkých evropských nádraží fakticky v nákupní centra vnímá popuzený Winterberg jako příslovečné „odkouzlení cesty“), nostalgická cesta to není. Slovo nostalgie má v základu řecké nostos neboli „návrat“. Winterberg se nevrací k historickým dobám jako ke světu, který byl „ještě v pořádku“, jako mnoho jiných jeho literárních souputníků našeho a minulého století. Winterberga dějiny neustále nutí k útěku kupředu – před vzpomínkami, před oživlými mrtvými z bitevních polí. Hlavně před sebou samým. Putování po místech traumatických událostí místy na okamžik připomene jiného originálního autora, Jáchyma Topola, který v románu Chladnou zemí karikoval výprodej historické paměti její „disneylandizací“ – ale ani tímto směrem do budoucnosti se Rudiš nevydává. Ono tolik přetřásané „vyrovnávání se s minulostí“ se odehrává v osobitém světě, který existuje jen v hlavě románového protagonisty.

„Takhle o dějinách střední Evropy ještě nikdo nevyprávěl,“ tvrdí anonymní blurb na zadní straně obálky, kterou tvoří reprodukce rakousko-uherské železniční mapy. Knižní marketing si samozřejmě žádá své, a je tedy vhodné ho brát s rezervou, ale tahle věta je nejspíš pravdivá. Jaroslav Rudiš oživil svůj železničně-psychiatrický literárnětraumatologický koncept z komiksu Alois Nebel, změnil médium, rozvinul ho do nebývalé šíře, čímž ho zároveň paradoxně zhustil a zplastičtil. I fakt, že tato kniha českého autora vznikla původně v němčině, jazyce c. k. mocnářství i druhého národnostního živlu v českých zemích, má v celku autorského gesta svou relevanci.