„Už strašně dlouho žiju mezi oběma zeměmi a oběma jazyky – němčinu dávno nevnímám jako cizí řeč.“ Těmito slovy odpověděl Jaroslav Rudiš na otázku německého tisku, proč svůj nejnovější román Winterbergova poslední cesta napsal německy. Nutno podotknout, že Rudišovi jeho němečtí čtenáři rozumějí. V překladu Evy Profousové vyšla německy všechna jeho důležitá díla, od prvotiny Nebe pod Berlínem (2004) přes Grandhotel (2008), Konec punku v Helsinkách (2010) a Národní třídu (2013) až po Aloise Nebela (2013), Potichu (2014) a Aloise Nebela: Na trati (2015, v tomto případě překládal Mirko Kraetsch).

Ve svém rozkročení mezi dvěma jazyky ostatně autor zdárně pokračuje: Po Winterbergově poslední cestě vydal v němčině grafický román Nachtgestalten (spolu s rakouským komiksovým kreslířem Nicolasem Mahlerem, 2021) a v oblíbené řadě průvodců či návodů nakladatelství Piper vyšel Návod k použití železnice (Gebrauchsanweisung fürs Zugreisen, 2021), který se zařadil na prestižní žebříček bestsellerů časopisu Der Spiegel. Německé publikum autora velmi dobře zná také z řady autorských čtení (např. Helsinki on tour v roce 2014) i z koncertních vystoupení s Kafka Bandem.

V publikaci „Migrationsvordergrund“ – „Provinzhintergrund“ (2021), věnované německy psané literatuře východoevropského (sic!) původu, je Jaroslav Rudiš uveden jako jakýsi „přechodný jev“: píše sice česky, avšak „velkou část života tráví v Berlíně a rozhodně je součástí německé literární scény, neboť v němčině publikuje novinové a časopisecké články či předmluvy k překladům – jako například v případě nového překladu Haškova Švejka“. Autorovu dvojjazyčnost v Německu snad právě proto přijali s větší samozřejmostí a menším údivem než jeho „původní“ české publikum: v recenzích Winterbergovy poslední cesty, nominované na Cenu Lipského knižního veletrhu, se fakt, že jde o autorův první německy psaný román, uvádí spíše okrajově, či dokonce vůbec. Roli zde ovšem může hrát i přirozené vztahování se malého jazyka k jazyku velkému či přinejmenším většímu. V již zmiňovaném sborníku „Migrationsvordergrund“ – „Provinzhintergrund“ je (s odkazem na českého publicistu Jaroslava Balvína) nadhozena teorie, že to byl právě větší trh, co přimělo Rudiše napsat román „rovnou“ v němčině: „Román vyšel v únoru 2019, přesně k Lipskému knižnímu veletrhu, jehož bylo Česko čestným hostem, a byl nominován na veletržní cenu. Spisovatel si tak definitivně vysloužil status autora migrační literatury.“

Hašek, nebo Bernhard?
A jak tedy německá literární kritika Rudišův veskrze evropský – a veskrze železniční – román přijala? Lze říci, že velmi příznivě. Příběh někdejšího sudetského Němce Winterberga („stoletého staříka, který nastoupil do vlaku, aby pátral po své minulosti, zejména v někdejším Rakousku-Uhersku“) a jeho českého pečovatele Krause, odehrávající se na dlouhé „legrační i děsivé“ cestě vlakem z Berlína do Sarajeva (a zároveň do německo-české minulosti), podle německých recenzentů dramaturgicky zručně, s dialogickými finesami a situační komikou (Judith von Sternburg) zachycuje téma ztráty vlasti a zároveň jakoby mimochodem klade otázku, co ze své minulosti můžeme zachránit (Tilman Spreckelsen).

Objevilo se přirovnání k Haškovu Švejkovi, ale i k Thomasi Bernhardovi (Holgeru Heimannovi ho připomněly Winterbergovy nekonečné monology, podle Felixe Bayera zase Winterberg své „záchvaty historie“ stupňuje do téměř bernhardovských tirád) či k Citlivému člověku Jáchyma Topola. Oceňuje se „tour d’horizon“ po dějinách střední Evropy 19. a 20. století s nostalgickým důrazem na habsburskou říši a současně reflexi střední Evropy po roce 1989, tedy spojení minulosti (roadtrip do minulosti) s aktuálností a starého s novým, to vše s lehce makabrózním nádechem a humorem, pod kterým se však podle mnohých recenzentů skrývá hluboká melancholie. Autorovo umění, podotýká Holger Heimann, spočívá v tom, že udržuje obojí v rovnováze.

Především ve Winterbergových promluvách, konstatuje Felix Bayer ve Spiegelu, pracuje autor až zuřivě pracuje s opakováním, s opakujícími se frázemi, ať už se týkají „žároviště“ (Feuerhalle) v Liberci, jež kdysi vedl Winterbergův otec, všech možných mrtvých, kteří „nebyli krásnými mrtvolami“, či „beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins“, jak mu kdysi střední Evropu popsal jistý Angličan.

Pábitelská radost z vyprávění
Německá literární kritika oceňuje i vypravěčskou radost, s níž autor „vrší horu příběhů z minulosti i současnosti“, a zdařilou charakteristiku nesourodé ústřední dvojice. Všímá si toho, že Jan Kraus, rozčilený Winterbergovými řečmi, zpočátku poskytuje hlavně komické odlehčení. „Je to Čech, rád pije pivo, má smysl pro humor“ – s těmito klišé se tu úmyslně hraje. Brzy je však do podhoubí příběhu vtažen i „milý pan Kraus“, který má svá vlastní tajemství, k nimž se nechtěně přibližuje.

Výtky se zaměřují především na délku románu (v němčině 544 stran), přespříliš dlouhé Winterbergovy monology (podle Judith von Sternburg postavy obecně zkrátka „příliš žvaní“, takže čtenář „ztrácí nit a nudí se“; ale tak už to na cestách vlakem bývá, konstatuje recenzentka smířlivě) a nadměrné množství citátů z Winterbergova bedekeru po Rakousku-Uhersku z roku 1913 („Tehdy byl svět ještě v pořádku“). Podle Reného Hamanna jde o „železniční román, který se ale pořádně nerozjede“. Holger Heimann si stěžuje, že román má jen minimum (vnějšího) děje a jinak přespříliš připomíná „dědečkovy vzpomínky na válku“, takže z něj on sám nedokázal příliš vytěžit. Čtenáře tolik historek a historie unaví, přitakává i Rainer Moritz.

Velmi slušně si ovšem kniha vede i na německém Amazonu, kde si drží čtyři hvězdičky z pěti a čtenáři k ní k začátku dubna tohoto roku napsali celkem šedesát čtyři hodnocení. Řečeno slovy Joachima Dickse, kulturního redaktora rozhlasové stanice NDR, „Winterbergova poslední cesta je velký evropský román“. A také – pro nás, české čtenáře, možná dokonce především – velký román český, na který jsme tak dlouho čekali. „Jenom“ napsaný německy. A protože si autor hodlá svou jazykovou „dvojkolejnost“ uchovat, můžeme se už teď těšit na ten příští. „Umíráme úplně sami a naše příběhy umírají s námi,“ říká sice Wenzel Winterberg, ale díky autorům, jako je Jaroslav Rudiš, zůstávají některé důležité příběhy naštěstí zachovány.

Překlad ať zní jako vlak
Překládat žijícího autora do jeho rodného jazyka je, jak poznamenal jeden můj přítel, známka skutečného punku. Troufalost. Výzva. Při našem prvním setkání mi autor (který se sám překladu ujmout nechtěl, protože to prý „neumí“) řekl, že se mám držet jedné zásady – výsledný text by měl mít rytmus vlaku. Tato rada mi připadala stejně půvabná jako nesmyslná, postupem času jsem však s údivem zjišťovala, že román skutečně zní jako vlak, a že když budu výchozí text respektovat, bude tak znít i v češtině.

Němčina má oproti češtině několik nefér výhod, s nimiž bylo třeba se při překladu poprat. Autorská kompozita tu označují všemožné druhy mrtvol, ať už podle toho, jakým způsobem zesnulí sešli ze světa, nebo třeba kdy zemřeli; existence jakési „neutrální“ vrstvy řeči, kdy v originále hovoří Winterberg a Kraus takřka stejně, by v překladu nefungovala, a tudíž bylo nutné jejich způsob mluvy odlišit. Všechno jsem konzultovala s autorem a těšilo mě, že jsme se v naprosté většině případů shodli.