„Lidé se pohybují v šedi a směřují k padoušství nebo k hrdinství, ale jednoznačný padouch nebo hrdina ve skutečnosti neexistuje,“ praví William Trevor v závěru knihy Děti z Dynmouthu ústy faráře Quentina Faramonta. „Timothy Gedge je obyčejný člověk jako všichni ostatní, to jen nešťastné poměry nebo povaha dělají z obyčejných lidí výstředníky a propůjčují jim uprostřed šedi trochu barvy. Právě tou barvou se chrání, protože nepřízeň osudu dělá z lidí slabé a zranitelné oběti.“ Jakkoli by Trevorovi literární hrdinové proti označení „slabé a zranitelné oběti“ nejspíš dotčeně protestovali, sotva bychom našli lepší výraz lépe vystihující všechny ty různorodé osobnosti z města, venkova a všech sociálních vrstev, které William Trevor tiše, nevtíravě a s přesností až bolestivou ve svých knihách zachycuje.

Těžko říci, zda po několika letech učitelského působení a po poměrně úspěšných pokusech v sochařství dovedl Williama Trevora k literatuře právě jeho cit pro jemné odstíny. Jisté ovšem je, že právě bravurní prokreslení lidských vztahů, povah a osudů z něho dělá autora, jehož osobitý styl je už téměř půl století stálicí anglicky píšícího literárního světa. William Trevor není a nikdy nebyl dobyvatelem nejvyšších příček žebříčků popularity, ale jeho obsáhlé dílo, ke kterému téměř každoročně přibývá další titul, patří k tomu nejlepšímu v současné irské i anglické produkci a pravidelně je odměňováno řadou literárních ocenění (např. Děti z Dynmouthu získaly v roce 1976 Whitbreadovu cenu).

Otázka „irskosti“ u autora žijícího od padesátých let v Anglii se může na první pohled jevit jako projev přehnaného nacionalismu, jako nostalgie uprchlíka z „malých poměrů“, ale při bližším pohledu je dědictví rodné země pevným vláknem v osnově stylu, jazyka a do jisté míry i tematiky Trevorovy tvorby. William Trevor, narozený jako William Trevor Cox v rodině bankovního úředníka, prožíval dětství v celé řadě měst a městeček na jihu Irska, všude tam, kam rodinu zaválo otcovo zaměstnání; k jeho pocitu nesounáležitosti, k roli vnějšího pozorovatele, kterou později zužitkoval v literární dráze, pravděpodobně přispěla i příslušnost k náboženské menšině – Coxovi byli protestanti, což ovšem nebránilo tomu, aby William později navštěvoval římskokatolickou školu křesťanských bratří. Jediným předmětem, který ve škole vzbudil jeho zájem, byly dějiny Irska, a on sám se v mládí pokládal za vášnivého nacionalistu. Ještě v rané sochařské tvorbě zpracovával národní motivy, a ačkoli se jeho první romány a povídky (Společenská úroveň, Staří kamarádi, Penzion, Oddělení lásky) odehrávají v prostředí převážně anglickém, rozhodně nejde o zásadní rozchod s vlastí. V předmluvě ke sbírce Vzdálená minulost a jiné povídky (1979), která vyšla v edici zaměřené na moderní irskou povídku, se William Trevor zamýšlí nad otázkou výběru a řazení materiálu pro podobnou knihu: „Kdybych vybral ty navenek nejirštější, případně všechny zasazené na malé město nebo pojednávající o Irech v cizině, stějně by cosi chybělo,“ píše. Jak těžko definovatelná je „irskost“ vlastně nejlépe dokazuje příklad povídky Slečna Smithová; podle autora „by se mohla odehrát prakticky kdekoli, ale ve skutečnosti je zasazená do jednoho města v Munsteru“. William Trevor na povídce nepochybně pracoval s jasnou představou tohoto města, ale v textu samém nenajdeme jediný detail, obrat nebo náznak, který by text zařizoval do nějaké lokality.

V pozdějších letech se William Trevor vrací k ryze irským námětům, ať už jde o zobrazení irského venkova (třeba v povídce Tančírna U dvou srdcí, která vyšla česky ve sbírce Andělé v Ritzu, MF 1998) nebo o osudy poznamenané přetrvávajícími náboženskými a politickými rozpory (román Ticho v zahradě). Bez ohledu na zeměpisný, historický či politický rámec příběhů se však jeho pozornost pokaždé zaměřuje na individuální osudy a nenápadně, jakoby bezděčně nahlíží do spleti iluzí a frustrací s kořeny tak hlubokými, že v nich snadno rozeznáme iluze a frustrace v té či oné obměně společné každému z nás. Dynmouth sice leží na pobřeží Anglie a hned v úvodu se nám dostává vyčerpávajícího popisu jeho historie, místopisu a společenského rozvrstvení, ale historky začleněné mezi strohá fakta z něho paradoxně činí místo důvěrně známé.

Dynmouth je typické ospalé maloměsto, kde je spořádanost hlavním zákonem – i dynmouthští výtržníci se v noci ohleduplně vracejí domů po špičkách – a kde se soukromé scény odehrávají všem na očích v osvětlených oknech. Jediný, kdo si soukromí chrání zataženými závěsy, je Timothy Gedge, bizarní a nesympatická postava, jedno z „dynmouthských dětí“. Jako všude na světě, i tady byli dospělí původně dětmi – dětmi, které potřebují prostor, aby se jejich osudy mohly začít vyvíjet, a které se troufale vrhají budoucnosti vstříc a bezstarostně ztrácejí nevinnost, jak o tom s lítostí uvažuje Lavinia Faramontová. Trevorovy děti ovšem nejsou a ani nemohou být nevinné, protože v jeho světě vina a nevina neexistují jako samostatné kategorie. Trevorovy postavy – děti skutečné i děti dospělé – se prohřešují jen spoluvinou, mírou vědomé či nevědomé spoluúčasti na zraňování druhých nebo dokonce sebe sama. Timothy Gedge, nezúčastěný pozorovatel a nelítostný manipulátor, v podstatě skutečně nedělá nic víc, než že „říká pravdu“. Jeho „pravda“ ovšem nabývá na síle teprve s jejím uznáním – a v tom právě tkví léčka, kterou Timothy nastražuje svým posluchačům a Trevor čtenáři. Pravda je subjektivní, těžko postižitelný pojem, a její přijetí nebo odmítnutí vyžaduje aktivní spolupráci, spoluúčast. Timothy v žádném případě není stoprocentně spolehlivý zdroj informací. Známe jeho živé sny o televizní slávě, kterou uvidí celý Dynmouth, jsme svědky zrodu jeho nové fantazie, ve které se prohlašuje za tajný plod romantické lásky mezi slečnou Lavantovou a doktorem Greensladem. Jiná Timothyho tvrzení nám však objektivní vypravěčský hlas potvrzuje: kapitán Abigail je skutečně homosexuál, hostinský Plant je nevybíravě promiskuitní, slečna Lavantová prozrazuje ve svém deníku platonickou lásku k doktoru Greensladovi. Hlavním těžištěm příběhu je však polopravda, kterou Timothy spřádá kolem smrti paní Flemingové, a otázka její věrohodnosti.

Stephen a Kate, které povídačka o vraždě nejvíc zasahuje, jsou sice stejně jako Timothy dětmi, ale kontrast mezi jejich světy nemůže být větší. „Paní Blakeyová u okna na odpočívadle se zamračila. Ten kluk se jí nezdál, takový čahoun s širokými rameny a světlounkými vlasy. Děti vedle něho vypadaly maličké a Stephen působil až křehce. Zubil se na ně, jako by se spolu už dávno kamarádili, ale očividně to nebyla pravda. V ulicích městečka byl známá figurka, vždycky v džínách a zapnuté žluté bundě, ale tady na zahradě se jevil jako z jiného světa. Nepatřil do zahrady a nepatřil ani do společnosti dvou mladších dětí, ale byl tu a ona nevěděla, co si o tom myslet.“

Stephen a Kate žijí v privilegovaném, „chráněném“ světě – v domě se zahradou obehnanou zdí, v prostředí internátních škol, ve světě potlačovaných emocí. Stephen si teprve zpětně uvědomuje, že chvíle, které vnímal jako rodinnou idylu, se odehrávaly v době rozpadu manželství jeho rodičů; jeho výpad proti Kate a intenzivní emoce nad matčinou smrtí jsou jen uvolněním dosud potlačovaných citů („Hlavu vzhůru, chlape,“ nabádá ho ředitel a na pohřbu ho pastor Faramont chválí za statečnost). Podivná postava Timothyho, světlovlasého, světle oblečeného maloměstského „lucifera“ s hrubým vyjadřováním a řečmi o sexu a o tajemství druhých lidí, musí obě děti pochopitelně lekat a mást. „Pokušení se jeden neubrání. Ber to tak, Stephene,“ poznamenává Timothy při setkání v (rajské) zahradě. Stephen a Kate se mu vyhýbají, odmítají jeho tvrzení jako pomatené lži, ale na základě „nepřímých důkazů“, jako je pohled na zhrouceného kapitána Abigaila, se jejich vnímání skutečnosti začíná viklat. Stephenovo „pokušení“ ztotožnit se s Timothyho drastickou historkou nachází další podklad – svatební šaty, jejichž existence se pro Stephena stává dalším důkazem Timothyho pravdomluvnosti a otcovy viny, na které se svou nevědomostí a necitlivostí podílí i on sám. Na druhé straně pro Kate představuje rozchod Stephenových rodičů uvolnění cesty k „idyle“ a Timothyho tvrzení i jeho osobu zavrhuje jako vnější zlo, které je možné beze zbytku odstranit. Quentin Faramont v rozhovoru s Timothym jeho verzi nepopírá: „Muselo to tak být, znělo to pravděpodobně: ta žena nespadla z útesu náhodou,“ uvažuje cestou domů. „Ale je snad k něčemu dobré vědět, že spáchala sebevraždu?“

Quentin Faramont ze zkušenosti svého úřadu dobře ví, že život vyžaduje určité ústupky a iluze. I on sám je prostřednictvím Timothyho Gedge nucen připustit si svou bezmocnost. „Nebylo nic snadného smířit se s tím, že Bůh připouští náhodu, nebylo to o nic lehčí než vykonávat úřad kněze v době, která pokládá duchovenstvo za nadbytečné. Bude se za Timothyho Gedge modlit s vědomím, že modlitba ve světě nahodilostí nestačí.“ Avšak překonávat slabé chvilky je lidské povaze vlastní, takže nakonec obrací nejistotu ve výzvu.

Také ostatní obyvatelé Dynmouthu, které Timothyho intervence na čas vyvedla z míry, se znovu vracejí pod ochranu zvyku, iluzí a sebeklamu. Paní Abigailová, jejíž „spoluvina“ spočívá v poddajné netečnosti, s níž manželovu úchylku přehlížela, sice nějaký čas uvažuje o odchodu, ale nakonec se spokojí se symbolickou pomstou: dá Timothymu manželův oblek, protože jí připadá vcelku odpovídající, aby měl vrah snoubenek na sobě šaty jejího muže (vedle Timothyho komického čísla a smrti Stephenovy matky další variace na „vraždění nevěst“). Tímto gestem se rozhodnost paní Abigailové vyčerpává a ona, jako tolik dalších Trevorových hrdinů a hrdinek, znovu podléhá síle zvyku a vědomí, že ojedinělý výlev otevřenosti na jejím vztahu s manželem nic nezmění.

Svět Williama Trevora je v podstatě kaleidoskopem lidských vztahů; při každém přesypání sklíček, při každém posunu zorného úhlu nám pravda, která se zdála užuž na dosah ruky, znovu sklouzává do propasti pestrého chaosu. Autor nabízí čtenáři požitek z poznávání už spatřeného, aniž by se na okamžik uchýlil ke stereotypům. Řadu postav, vztahů a scén potkáváme v mírné obměně v nejrůznějších povídkách a románech, takže se zrcadlí, rozvíjejí a ozřejmují navzájem. Paní Abigailová je rodnou sestrou hrdinek z povídky Slaměné vdovy (česky ve sb. Andělé v Ritzu); paníAngusthorpová, žena pasivně ustupující zájmům svého sobeckého manžela, v záchvatu vzteku varuje před podobně neuspokojivým vztahem novomanželku jeho bývalého žáka Dafné Jacksonovou, se kterou se náhodně seznámí v hotelu; Dafné chvíli váhá, ale nakonec se stejně rozhodne přijmout za svůj zidealizovaný, nikoli reálný obraz svého manželství. V povídce Dětská hra ze sbírky Po dešti se setkáváme s dětmi v podobné situaci jako Stephen a Kate. Oba rodičovské páry se rozvádějí, protože chlapcova matka a dívčin otec chtějí založit novou rodinu, a děti, které žijí v nově založené domácnosti, se s traumatizující situací vyrovnávají přehráváním scén, které odpozorovaly a domyslely si v době rozpadu obou rodin: tajné schůzky v hotelu, manželské výstupy a dramatické konfrontace. Jejich „idyla“ ovšem končí ve chvíli, kdy se dívčina matka vyrovná s novou situací a požádá dceru, aby se přestěhovala k ní. „Důvěrná blízkost, díky které mohli popíjet koktejly a zapisovat se do hotelové knihy hotelu Grand, jim patřila jen náhodou, byl to dar odhozený z životů jiných lidí. Jejich přirozeným stavem byla bezmoc.“

Román Světy těch druhých z roku 1980 zase rozehrává téma zanedbávaného dítěte, které se nenasytně mstí svému okolí. Hlavní postava Francis Tyte je v podstatě dospělou obdobou Timothyho Gedge - sebestředný, neschopný citů a „barvoslepý“ k cítění druhých žije ve světě zástupných fantazií a podobně jako Timothy nerozlišuje mezi pravdou a lží, pokud mu pomohou dosáhnout svého. Zdrojem optimismu je v románu postava Julie, pro kterou je zklamání v lásce prohlédnutím: „Francis Tyte dával vinu ostatním, místo aby vinil sebe; ta vina se nesmí předávat dál“. Podobně jako Lavinia Faramontová Timothymu se Julie snaží vynahradit rodičovský nezájem Francisově dceři Joy.

Román Smrt v létě z roku 1999 konfrontuje svět panského sídla se světem dospívajících sirotků z nedalekého města – mladá Pettie žádá v domě o místo chůvy, a když neuspěje, pokouší se do domu a do sympatií majitele proniknout jinými způsoby. Její zoufalý pokus o „idylický“ život málem skončí smrtí dítěte, o které původně chtěla pečovat, a ona sama nakonec volí „náhodný“ konec v troskách demolovaného domu. Jako všechny tragédie v Trevorových knihách je i Pettiina smrt neokázalá a dozvídáme se o ní téměř mimoděk až na závěr, kdy tlachavý dívčin kamarád Albert pokládá za svou povinnost vysvětlit otci dítěte její pohnutky.

William Trevor, mistr detailu, přesýpá sklíčka kaleidoskopu a tichým, nenásilně plynoucím jazykem vyvádí čtenáře na horskou dráhu emocí. Nic není, jak se na první pohled zdá, a nikdo nemá moc nabídnout konečné roz(h)řešení; každý je spoluviníkem vlastního utrpení.