Podle Agathy Christie je prý však takovýto nedostatek pro spisovatele výhodou. Rozvíjí představivost, neotřelý způsob myšlení a za určitých okolností i silnější touhu poznat, „co za tím je“, než jaká může vzklíčit v dítěti přehlceném školou naordinovanými vědomostmi. Srovnávat román irského prozaika s detektivkami nejprodávanější spisovatelky na světě se může zdát přitažené za vlasy, ale faktem je, že tyto knihy opravdu leccos sdílejí: komorní uzavřené prostředí, malý počet postav a často i venkovské dějiště. Láska a léto i řada románů Agathy Christie ale především staví na rozporu mezi úctyhodnou fasádou maloměstské každodennosti a tím, co se skrývá pod ní.

Christie vyvolává na světlo duchy minulosti, potlačené psychické problémy či pokřivené vztahy v zájmu objasnění nějakého zločinu. Tady její příbuznost s Trevorem přirozeně končí. Autor Lásky a léta pozvolna a v náznacích objasňuje traumatickou minulost několika postav vyskytujících se v irském městečku Rathmoy v padesátých letech minulého století, avšak toto odkrývání není řídícím principem vyprávění – čtenář se střípky minulosti dozvídá jakoby mimochodem. Tempem stejně pomalým, jakým plyne život v Rathmoy, před ním vyvstává stále plastičtější obraz zdejšího prostředí, na jehož pozadí se vdaná Ellie Dillahanová zamiluje do Floriana Kilderryho.

Asi nejpůsobivější z postav sžíraných zvolna vyprchávající minulostí je slečna Connultyová, jež celý svůj mladý život prožila ve stínu tyranské matky a v touze po dítěti, které si kdysi nechala vzít. Minulost v dějinném slova smyslu v románu zprostředkovává senilní stařík Orpen Wren, jenž kdysi pracoval v přilehlém šlechtickém sídle jako správce knihovny. Budovu i Wrenovy bývalé zaměstnavatele dávno vzal čas, avšak on stále žije v domnění, že sídlo stojí a že šlechtická rodina, která je obývala, se spolu se starými dobrými časy každým okamžikem vrátí.

Na Lásce a létu je třeba vyzdvihnout zejména Trevorovo umění úsporného stylu a v případě českého vydání také skvělý překlad Petry Nagyové. Trevor patří mezi významné autory povídkového žánru a právě v něm si vytříbil schopnost zredukovat text na esenci věcí a událostí. Ostatně, jak v doslovu uvádí Ladislav Nagy, strukturou román připomíná propojené povídky, z kterých se každá soustředí na jednu či dvě postavy. Školou stručnosti pro Trevora bylo i zaměstnání v reklamní agentuře, kde mimochodem v rámci pracovní doby zvládl napsat svůj druhý román Old Boys (1964).

Trevor má jedinečný cit pro detail; často nechává hovořit nejprve předměty, a potom teprve události. Podstatné věci zmiňuje jakoby letmo, a tak zdůrazňuje, jak je vrstvy každodenního života přehlušují a zbavují skutečné povahy: „Takhle to už bylo celá léta: seděla u sklenice limonády a pozorovala, jak hrot kuličkového pera opouští papír a zanechává na něm podpis jejího zaměstnavatele. Písmo bylo stejně pečlivé a úhledné jako on sám, člověk, jenž uznával sebekázeň, nikdy nezvýšil hlas ani nedal najevo hněv a nikdy nic neztratil, protože si něco takového nedovolil. Bernadette ho milovala“ (str. 69).

Lásce a létu by se daly vytknout dvě drobnosti. Co možná nejúspornější styl, který navíc často využívá náznaků, přináší riziko, že některé aspekty příběhu či charakterové odstíny, jež by autor rád vystihl, nevyniknou. V Trevorově románu by si důkladnější prokreslení zasloužil vztah Floriana a Ellie, respektive jejich rozdílné chápání tohoto vztahu. Dále je zde obálka knihy, která neuráží, ale zrovna neladí s dobou, v níž se příběh odehrává, ani s určitou křehkostí knihy.

U Trevora se zpravidla zdůrazňuje jeho pesimismus a schopnost zabývat se s nelaskavým humorem tématy, jako je samota, odcizení, mizérie stáří nebo manželské problémy. V Lásce a létu je tento tón poněkud utlumený, meditativní. Trevor si je vědom tragického rozměru maloměstského rutinního života, ale přiznává mu i jistou poezii a důstojnost. V závěru knihy se léto stává vzpomínkou a přechází v podzim. Jedna z postav (jako v tolika dílech irské literatury) opouští Irsko a dalším svítají drobné naděje.