Z dalších románů stojí za zmínku třeba Felicia´s Journey – Feliciina cesta. Nicméně William Trevor se čtenáři obeznámenému s anglickou literaturou vybaví především jako autor povídek. V průběhu skoro čtyřiceti let, kdy se William Trevor pohybuje na literární scéně, vytvořil několikasetstránkové (celkem je těch povídek přes 1500) povídkové dílo - možná stojí za to připomenout, že povídka je v kontextu britské prózy považována za jakýsi "přirozeně" irský žánr a Trevor tak vlastně svou stylistickou brilantností složil hold mateřské zemi. Irsko totiž jinak figuruje v jeho knihách značně sporadicky a Trevor už desetiletí žije na anglickém venkově (hlavně v Devonu). Nicméně že se svou rodnou zemí zůstává stále v silném spojení, to Trevor dal jasně najevo i ve své nádherné biografii Excursions Into The Real World (Výlety do reálného světa, 1993), kde píše: "Vždy, když myslím na nějakou krajinu, jež by pro mne měla nějaký zvláštní význam, vybaví se mi krajina v hrabství Cork, kde jsem prožil dětství."

The Story of Lucy Gault (Příběh Lucy Gaultové) je už Trevorovým třináctým románem. Kniha vyšla letos na podzim a dostalo se jí značné pozornosti seriózní literární kritiky - ostatně tak už to u Trevora bývá pravidlem: časopisy typu Times Literary Supplement nebo London Review of Books mu věnují rozsáhlé recenze, zatímco běžné noviny o něm napíší jen zběžně a o to větší pozornost mu věnují, je-li nominován na některou z prestižních cen. Což se stalo zrovna letos, kdy se tento román ocitl mezi šesticí nominovaných na Booker Prize.

Román je netradičně posazen do Irska, navíc do Irska v době tzv. "troubles" neboli nepokojů. Toto období moderních irských dějin románově skvěle zachytil už J. G. Farrell ve své skvostné knize příznačně pojmenované Nepokoje (vyšla i česky v překladu Martina Hilského v Odeonu). A Trevor na Farella v jistém smyslu navazuje. Nejenom v tom, že se věnuje stejné historické látce, již ovšem nahlíží z trochu jiné perspektivy, ale zejména tím, že i on pracuje s tématem "velkého domu", tedy s charakteristickým fenoménem irské literatury.

A právě "velké domy" (ovšem v jiném smyslu: tradice velkého domu literárně označuje příběhy posazené uvnitř nějakého šlechtického sídla, jež je zde pojímáno jako izolovaný topos, v jehož rámci jsou znázorňovány různé společenské vztahy) se začaly v Irsku pálit počátkem dvacátých let, kdy také začíná děj této knihy. Je situován do Trevorova rodného Corku a svou klíčovou scénou přímo navazuje na Farrellovu slavnou knihu: na pozemek jednoho z těchto velkých domů vniknout tři mladíci s kanystrem benzinu. Majitel panství - a otec titulní postavy románu - kapitán Everard Gault se pokusí útočníky vyplašit střelbou a nechtěně jednoho z nich zraní. Tím ovšem uvede do pohybu nezastavitelnou mašinerii, jež posléze kulminuje v řadě katastrof a tragédií. Pro celkové vyznění románu je důležité, že zranění mladého žháře je skutečně nechtěné - na rozdíl od Farrellova románu, kde majitel domu číhá na žháře v noci. Už jsem naznačil, že Trevor volí trochu odlišnou perspektivu než Farrell - hlavně se mu daří zobrazit proti-anglicky naladěné Iry se stejnou sympatií jako Angličany a Anglo-Iry. Farrellův román vyznívá ve své nejextrémnější interpretaci notně pochmurně: historie se sice možná opakuje, ale člověk stejně není schopen se z ní poučit. Vyznění Trevorova románu (samozřejmě nelze zde prozrazovat, jak román dopadne, ale přesto: špatně) je ještě temnější – snad i proto, že Trevor je obecněji pochmurnější autor než Farrell. Podobně jako Hardy i Trevor ve svých textech (hlavně povídkách, ale i některých románech) vykresluje svět, jenž se řítí do záhuby, jenž je plný zla, ubližování a zbytečného utrpení, ale nikdo za to nemůže - prostě to tak je. Elegické ladění se stalo pro Trevora natolik typickým, že i když někde vytvoří úsměvnější scénu, čtenář se sice usměje, ale za následující stránkou hledá slzu.

The Story of Lucy Gault je vynikající román a podle mého osobního názoru je velká škoda, že letos nedostal Booker Prize. Zasluhoval ji. Anebo, ještě lépe řečeno, zasluhoval jakoukoli cenu, která se v Británii za literaturu uděluje, neboť je to (opět osobní názor) asi nejlepší román, který letos v anglicky psané literatuře vyšel.