Andělé v Ritzu lze mimochodem považovat za reprezentativní svazek, neboť představuje průřez autorovou povídkovou tvorbou, a Trevor je nejvíce ceněn právě jako autor krátkých, pronikavých, ale i znepokojujících povídek. Že jeho mistrovství neztrácí na hodnotě ani v delším útvaru, dokládá přesvědčivě román Děti z Dynmouthu. Vychází teď – ve stejném nakladatelství, edici a péčí stejné překladatelky Dominiky Křesťanové, která je rovněž autorkou zajímavého a výstižného doslovu.

Celým Trevorovým dílem se jako nit táhne jedno velké téma, totiž otázka po smyslu moderního života, a s ním spojené odvěké motivy, jako láska, zrada, zklamání, utrpení. Radosti v jeho potemnělých prózách příliš nenajdeme a každý náznak optimismu je okamžitě vyvažován řadou neblahých předtuch. Velká část autorových baladicky laděných povídek je situována na irský venkov, ovšem místo u Trevora není důležité - ať je to irská vesnice, nebo anglické maloměsto, autor vždy osvědčuje svůj pronikavý pohled, na malém prostoru dokáže vykreslit spletité mezilidské vztahy a nabídnout čtenáři univerzální sdělení. Autorským pohledem a smyslem pro detail je učenlivým žákem svého krajana Jamese Joyce, všudypřítomná melancholie a pocit fatality zase Thomase Hardyho.

Dynmouth, kam je děj románu situován, je typické maloměsto. Lidé si navzájem vidí do talíře a život plyne s nezbytnou dávkou pokrytectví – o skandálních věcech se nemluví, vše pohoršující je odsouzeno do ticha a do zapomnění. I soukromý život se odehrává všem na očích, v oknech bez závěsů. Je zde ovšem jedna postava, která vidí, aniž by sama byla viděna a nezapomíná: dospívající Timothy Gedge nikdy nerozhrnuje závěsy a baví se sledováním svých spoluobčanů. Vlezlý, věčně do žluté oblečený Timothy je postava navýsost nesympatická, přímo odporná. A co začalo jako hra, začíná postupně nabývat obrysů vydírání a stává se hrozbou pro život městečka. Hospodskému přijde Timothy na zálety, u vysloužilého kapitána zase objeví po léta skrývanou homosexualitu, někdy dokonce skutečnost vyšperkuje vlastní fantazií a účinek je dokonalý – město začíná obcházet děs z toho, co kdyby Timothy promluvil. A tak postupně všichni přistupují na vydírání, které má jediný motiv: Timothy shání rekvizity pro bizarní a nesmyslné představení, jež plánuje uvést při velikonoční slavnosti.

Sám Timothy časem uzná, že zamýšlené představení je hloupost. A právě v tomto okamžiku plně vysvítá jedno: Timothyho odsouzeníhodné jednání není motivováno ani tak konkrétním cílem, jako spíš obecnou prázdnotou, zoufalou absencí životního smyslu. Jenomže Timothy není jen vtělení ďábla, neboli zla, jak se někomu v knize zdá. Ne všechno z toho, co říká, jsou výmysly a on tak vlastně odhaluje stejnou prázdnotu i v životech svých - na první pohled úctyhodných – spoluobčanů.

Plánované představení bylo nesmysl, ovšem stejně tak je nesmyslný a prázdný život maloměsta, respektive iluze života, pod níž leží nemilosrdná, a navíc vždy dvojznačná, pravda o zradě, přetvářce a klamu.