Jak to tak vypadá, William Trevor se nám již na českém literárním trhu docela zabydlel. Po románech Děti z Dynmouthu (Mladá fronta 2001) a Dům v Umbrii (Barrister a Principal 2005) a povídkovém souboru Andělé z Ritzu (Mladá fronta 1998) mají teď čeští čtenáři možnost seznámit se i s další povídkovou knihou tohoto uznávaného irského spisovatele nazvanou Den, kdy jsme se opili dortem.

William Trevor není vyhraněný povídkář, na svém kontě má již celou řádku románů a divadelních her, přesto však zůstává pro mnohé především autorem povídkovým. Trevorova tvorba bývá často některými českými kritiky přirovnávána ke Kunderovi, především jeho Směšným láskám. Toto srovnání je jistě nasnadě, už jen zaměření na manželské a mezilidské vztahy, důraz na směšnost, trapnost či ztrátu iluzí k tomu přímo vybízí. Mnohem zajímavější ale může být srovnání s jiným mistrem tohoto literárního žánru - Janem Nerudou a jeho ne tak známými Arabeskami. Jak uvádí Ladislav Nagy ve svém doslovu k předešlé sbírce Andělé v Ritzu, sám autor kdysi připodobnil povídku k vydestilované esenci. Jen těžko bychom asi hledali jiný příměr, jenž by dokázal lépe definovat podstatu Trevorovy povídkové tvorby. Stejně jako Neruda v Arabeskách jde i Trevor až k samému jádru věci, neplýtvá zbytečnými slovy, nehýří množstvím postav či složitým dějem. Právě naopak. Jeho styl je strohý, oproštěný od veškerých okras, mnohdy až syrový. O to ale právě jde, nechce vyprávět velký příběh, ale spíše zachytit na papíře kratičké epizody ze života svých hrdinů. Tyto minisondy nejsou nikdy rozehrány naplno, autor je vždy utne v tom pravém okamžiku, čímž dociluje maximálního možného efektu.

Povídková kniha Den, kdy jsme se opili dortem obsahuje jedenáct Trevorových povídek ze 60. a 70. let, jež jsou jen nepatrným zlomkem rozsáhlé povídkové tvorby tohoto plodného autor (autor jich prozatím napsal více jak 1500). Na rozdíl od knihy Andělé v Ritzu, která byla reprezentativním výborem a obsahovala především Trevorovy irské práce, je soubor Den, kdy jsme se opili dortem mnohem barvitější. Kromě tradičně irských témat zavádí autor čtenáře i do svého druhého domova, Anglie, ale také například na Blízký východ. Dokazuje tak, že umí psát i o jiných věcech, než je irské maloměsto a venkov.

Svět, jenž Trevor na 160 stranách této knihy zachytil, se může zdát krutý a bezútěšný. Trevor je mnohdy nemilosrdným vypravěčem, který svléká své hrdiny skoro až do naha, a obnažuje tak před čtenáři jejich život ve vší ubohosti a trapnosti. Zároveň umí být i citlivým průvodcem, jenž na každém z hrdinů dokáže najít i tu pozitivnější stránku a především jim nechá alespoň někde v dálce svítit nepatrnou jiskřičku naděje. Nejsilnější stránkou Trevorových povídek je však jejich pravdivost. Trevor si nevymýšlí, nepředvádí se ani neexperimentuje. Jen chodí, poslouchá a vnímá svět kolem sebe.