Helle Helle (1965), vlastním jménem Helle Krogh(-ová) Hansen(-ová), knižně debutovala roku 1993 románem Eksempel på liv (Příklad života). Zbytky (Rester) jsou její druhou knihou, po které ještě vydala román Hus og hjem (Dům a domov, 1999) a sbírku novel Biler og dyr (Auta a zvířata, 2000). Autorka patří ke skupině dánských spisovatelek, které vstoupily na scénu na přelomu 80. a 90. let. Všechny psaly minimalistickou krátkou prózu, jejímiž typickými rysy byly nápaditě stručný styl a silné potlačení epického prvku.

Pokud bychom chtěli autorčinu tvorbu pro orientaci českého čtenáře k něčemu přirovnat, nejpříhodnější by patrně byly povídky, jaké psal Američan Raymond Carver (např. soubor Katedrála, který v roce 1994 vyšel v Odeonu). Toho v souvislosti s Helle Helle často jmenuje dánská kritika a jeho vliv na svou tvorbu připouští i sama autorka. Stejně jako Carver se i ona ve svých prózách zabývá běžnými každodenními situacemi a líčí je prostřednictvím strohého vypravěče (či přesněji vypravěčky) s maximální střízlivostí a úsporností. Tato technika pouze registrujícího, nikoli vysvětlujícího, objektivního "oka kamery" nemůže v dánském kontextu nepřipomenout (v českých překladech hojně přístupného) impresionistu Hermana Banga (1857-1912), ale Helle Helle jím podle vlastních slov nijak významně ovlivněná není.

Svět těchto povídek není nijak vábivý. Je plný osamělých, do sebe uzavřených existencí a nenaplněných, nefungujících či narušených mezilidských (obzvlášť partnerských) vztahů. Hrdinové a hrdinky těchto komorních textů jsou neklidní, roztěkaní a neschopní komunikovat s okolím. Mluví spolu jen v náznacích, nejsou ochotní si navzájem vysvětlit nejasnosti a toto nevyslovené má za následek nepříjemné napětí, nervozitu, podrážděnost a malicherné hádky (povídky Dva kilometry a Neděle, patnáct hodin deset minut).

Lidé jsou zde nespokojení sami se sebou, ale protože ani nemají žádné velké a zásadní starosti, vyžívají se v banalitách a zcela zbytečně tak sobě i ostatním ztěžují život nicotnými problémy. V absurdním, studeném, bezcitném, nijakém a odcizeném světě, v němž se pohybují, se navzájem jen oťukávají, ale doopravdy mluvit a navázat bližší vztah nechtějí či nedokáží a ve své lhostejnosti zájem o druhého jen předstírají (Jednou zjara). Protože jsou rozkolísaní, nechají se znechutit a vyvést z konceptu i nejnepatrnějšími potížemi a reagují na ně s afektem a nepřiměřeně (O židli míň). A pokud se opravdu o navázání kontaktu pokusí, skončí jejich snaha směšným a trapným fiaskem (Jízdní řády) a vzácné náznaky opravdového citu přijdou vniveč a jsou nakonec (v povídce Mobil doslova!) na vyhození. Partnerské vztahy jsou v tomto světě odsouzené k neúspěchu, protože jsou polovičaté a náhodné, dochází k nim v nepravou chvíli a zůstává po nich pachuť v ústech (Zbytky).

Název Zbytky vysvětlila Helle Helle v jednom rozhovoru v roce 1996 takto: "Samotný děj, místo a čas tvoří jen rámec kolem toho nejdůležitějšího: kolem lidí, kteří se snaží jeden druhého pochopit, navzájem se sblížit nebo se jeden druhého zbavit. Ať už se jim to podaří, nebo ne, vždy mezi nimi cosi zůstane. Oni o tomto zbytku vědí, ale nedokáží říct, co to je."

Helle Helle ve svých prózách snaží říkat co nejméně a přiblížit se tak k minimu, ke spodní hranici, pod kterou už nelze jít, pokud nemá dojít k rozpadu významové roviny textu a narušení čtenářského procesu. To Helle Helle zdůvodňuje důvěrou, kterou ve své čtenáře má. V jednom rozhovoru z roku 1999 říká: "Já si čtenáře vždy představuji jako někoho, kdo se stoprocentní jistotou přesně pochopí, co mám na mysli. Jako když si člověk povídá s dobrými přáteli: všichni přesně vědí, proč je něco smutné, legrační nebo příšerné, ale nikdo to nepojmenuje slovy. A to vlastně vůbec není třeba, poněvadž kdyby to někdo udělal, už by to tak smutné, legrační nebo příšerné nebylo. To, o čem píši, žije díky tomu, že to není pojmenované slovy. (...) Nevyjádřené nechávám nevyjádřeným. (...) Vždy existuje víc než ono bezprostředně viditelné nebo slyšitelné, a já doufám, že čtenáři to neunikne."

Povídky ze sbírky Zbytky dosáhly v Dánsku značného ohlasu a oslovily velice široké a rozmanité publikum. Na jedné straně se díky svým literárním kvalitám dostaly jako témata ke zkouškám do dánských středoškolských učebnic a zabývají se jimi literární vědci a teoretici. A na druhé straně byly díky své čtivosti přetištěny mj. v jednom z nejčtenějších dánských týdeníků pro ženy a v měsíčníku, který pro své cestující vydávají Dánské státní dráhy.