Kdosi řekl, že na sklonku osmdesátých let Raymond Carver nebyl jen spisovatel, nýbrž způsob psaní. A skutečně, vliv tohoto prozaika a básníka na tehdejší americkou literaturu byl široký i hluboký. Carver působil jak svým dílem, tak pedagogickou praxí – vyučoval kurzy tvůrčího psaní a k jeho (vděčným) žákům patřil například i u nás známý Jay McInerney. Pravda, krátce po Carverově smrti v roce 1988 zaznamenal jeho majestát jisté trhliny: mladší autoři jeho poetiku odvrhli, a jak už to bývá (a jak to má být), vydali se jinou cestou. Navíc posmrtně vyšly povídky, jež si sám Carver vydat nepřál, přičemž na první pohled bylo vidět proč: úrovně mistrovských kusů typu Katedrály nedosahovaly ani zdaleka. Navíc Carvera posmrtně „zradil“ i jeho přítel a dlouholetý redaktor Gordon Lish, jenž si po smrti slavného spisovatele chtěl taky urvat svých patnáct minut slávy a začal prohlašovat, že na těch nejlepších Carverových textech má obrovskou zásluhu, neboť je podstatně zredigoval. V americkém tisku se tehdy rozběhla vleklá debata o tom, nakolik byl Carver skutečně dobrý. Nikdo si tehdy neuvědomil, že jednomu z největší básníků dvacátého století T. S. Eliotovi seškrtal druhý velký americký básník Ezra Pound, „il miglior fabbro“, jeho mistrovskou Pustinu o více než polovinu, aniž by proto Eliot přestal být velkým básníkem. Na druhé straně tento odvrat od Carvera, třebaže v mnohém neférový, byl k něčemu dobrý – umožnil zaujmout jistý odstup a postavit se před jeho dílo jako takové. A právě jím, hlavně brilantními povídkami, si zajistil místo v literárním kánonu dvacátého století, byť pohled na jeho texty asi navždy zůstane rozpolcený: někteří Carvera považují za amerického Čechova a jeho zvláštní poetika u nich vyvolává nadšení, druzí jej naopak nemohou ani vystát.

Carverova osobitá poetika, onen „špinavý realismus“ (patřil do skupinky nazývané „dirty realists“), do maximální míry pramenila z vlastní zkušenosti, jak sám opakovaně zdůrazňoval, hlavně pak z pocitu zkrachovalosti a z problémů s alkoholem, které jej provázely od šedesátých let. Zajímavé nejsou tyto skutečnosti samy o sobě, nýbrž to, jak je autor dokázal přetvořit v literární dílo, nebo, jinými slovy, v literárně zpracovaný pohled na život. Carverova minimalistická poetika je úsporná, před popisy dává přednost suchému konstatování, jindy nechá to podstatné zaznít z dialogu, často mezi jeho řádky. Jako by Čechovův výrok, že stručnost je sestra talentu, byl Carverovým mottem i programem. Leitmotivem mnohých jeho povídek je zásadní a všeprostupující pocit, že život člověku uplývá mezi prsty a nikdy nepřináší to, co slibuje. Život v Carverově podání, to je vlastně neustálá deziluze – naděje je důležitá, ovšem jen proto, aby se vzápětí ukázala jako klamná.

Stěžejních povídek jsme se v českém překladu dočkali už před několika lety, teď se nám do rukou dostává i Carverovo dílo básnické, a to ve výběru a překladu Evy Klimentové. Nakladatelství Argo je opět třeba pochválit za pečlivou redakci – svazek pojmenovaný Ultramarín obsahuje básně ze sbírek Plameny (1983), Kde se voda do vody vlévá (1985) a Ultramarín (1986), navíc zde najdeme stručnou, leč přínosnou biografii a také vzpomínkově laděný doslov Carverovy vdovy Tess Gallagherové, doplněný o několik jejích básní.

Carverovy básně vyjadřují podobný pocit jako povídky – klidně konstatují bezútěšnost života, zachycují bolestné zrání k pravdě, že to, v co člověk doufal, se už nenaplní. Mnohé z těchto básní vznikly ve velmi krátkém časovém horizontu, básník jako by měl potřebu vychrlit cosi, co jej v nitru tížilo a co nesneslo vycizelované zpracování, jak jej známe z jeho povídek. V tomto ohledu jsou básně syrovější – a bohužel taky paradoxně upovídanější. To, co v povídkách dokáže Carver vydestilovat do naprosto průzračné a chladně krásné podoby, se mu v básních rozplývá. Pravda, intenzita onoho základního carverovského pocitu je i zde a je stejně zajímavá, přece jen se však nelze ubránit dojmu, že zde cosi chybí po výrazové stránce. Carverův volný verš navazuje na zvláštní idiom takového Williama Carlose Williamse, jak bystře poznamenává paní Gallagherová v doslovu, ovšem Williams byl větší básník než Carver. V případě druhého jmenovaného, zdá se, byla volba volného verše na škodu. Básně někdy působí nedotaženě, jindy se naopak zdá, že méně by bylo více, v každém případě však nedosahují úrovně Carverovy prózy. Milovníky Katedrály a dalších povídek jistě zarazí i občasný melodramatický tón. Nicméně občas se autorovi podaří přijít s úchvatným nápadem, zejména v kratších básních, kdy naplno projeví svůj dar výstižného lakonického konstatování. Právě v nich zaznívá onen osobitý tón, kvůli kterému stojí za to jeho básně číst, a je dobře, že se nám dostalo takto obsáhlého, vskutku reprezentativního výboru.

Samostatnou kapitolu tvoří básně Tess Gallagherové, které – dle jejích vlastních slov – vycházejí s básněmi jejího muže knižně dohromady vůbec poprvé. Jsou to spíše sentimentální ohlédnutí po milované bytosti, lidsky pochopitelná, ovšem literárně jen prostřední – lepší je její velmi osobní doslov.

Nuže, co říci závěrem? Snad jen zopakovat to, co už bylo řečeno, totiž že Carverovy básně trochu zklamou – ovšem jen proto, že čtenář k nim přistupuje s očekáváním odvozeným z četby autorových povídek. Ale i když jejich úrovně nedosahují, je výbor Ultramarín užitečnou, přínosnou knihou a všem těm, kteří se na přípravě tohoto pečlivě realizovaného svazku podíleli, patří dík a uznání – díky nim máme teď v češtině Carvera téměř úplného, tj. jako prozaika i básníka.