Podobně jako v prvním díle trilogie se souhrnným názvem Země těch druhých se i tentokrát osudy různých postav mísí s politickým vývojem rozbouřeného, ale již samostatného Maroka. Čtenářům tak kniha poskytne silný čtenářský zážitek i pohled do dějin, které ovlivňují nejen evropskou realitu dodnes. 

Působivá vypravěčka Leïla Slimani (nar. 1981) získala za svůj druhý prozaický počin, Něžnou píseň (č. 2017, Argo), prestižní Goncourtovu cenu. Pozornost ale získal už její debut V lidožroutově zahradě (2018, Argo), oceněný marockou Prix de la Mamounia. Kritici tehdy román označili za „šokující paní Bovaryovou“. O jejím významném postavení ve sféře francouzsky píšících autorů a autorek snad kromě řady výjimečných titulů vypovídá i fakt, že přestože odmítla prosbu prezidenta Macrona, když ji chtěl učinit ministryní kultury: stala se „jen“ oficiální vyslankyní Mezinárodní organizace frankofonie s cílem šířit povědomí o frankofonní kultuře. 

Veřejně se Slimani angažuje i v oblasti lidských práv – v problematice uprchlíků či ve feministických otázkách zejména v perspektivě marockých žen. Je autorkou reportážních esejů Sex a lži o přetvářce a různých tabu marocké společnosti ve vztahu k sexu, sbírka se stala předlohou pro stejnojmenný grafický román, který vyšel i česky (2019, Argo). Její druhý grafický román Ruční práce (2022, Argo) vypráví příběh odvážné a výjimečné ženy, estetické chirurgyně Suzanne Noël. 

Strhující prózy Slimani v Česku dlouhodobě vycházejí v nakladatelství Argo, které uvedlo překlady významné části jejího literárního díla. Proto se dá i v češtině obdivovat proměna či variabilita jejího literárního stylu: zatímco u prozaických prvotin fascinuje úsporností, která zase v případě grafických románů dovoluje svižně vyprávět silné příběhy, její poslední romány spadající do rodinné trilogie jsou jiné. Sloh rozsáhlejší série souhrnně nazvané Země těch druhých na úspornost nedbá, nepůsobí zdlouhavě, ale obšírněji. Kromě určité jazykové rozvolněnosti je struktura románů i plná odboček k vedlejším postavám či popisu politického pozadí ztvárněné doby.

Sarkastický společenský komentář

Celá sága Země těch druhých je inspirovaná marocko-francouzskými předky Slimani, jež při vyprávění o jejich osudech ohledává jednak životní cestu postav, tak rodící se svobodné Maroko. V prvním díle líčí náročnou realitu smíšeného páru, který se snaží budovat obchod na samotě kamenitých plání. Čtenáři neznalému tamní historie podává plastické a autentické svědectví o době, kdy zejména Arabové touží po lepším životě, svobodě a odchodu Francouzů, v nichž vidí kolonialisty zodpovědné za jejich bídu či rozvrácenou zem. 

První díl s názvem Válka, válka, válka se točil kolem ženských ústředních postav, a to hlavně kolem Alsasanky Mathildy, která se rozhodla se svým marockým manželem Aminem odejít do nevlídné země budovat domov. Zatímco se tento díl kondenzovaně věnoval začátkům v nové zemi, Maroku, a vztahům uvnitř poměrně málo početné rodinné jednotky, druhý díl je bohatší na dějové linie, množství (mužských) postav i dějišť. Naléhavý tón vyprávění prvního dílu tak střídá text na děj i postavy rozmanitější, ale v určitém ohledu rozvláčnější. Děti smíšeného páru – Ajša a Selim – jsou už v podstatě dospělé a bojují zase s vlastní identitou: vzhledem sice nepůsobí jako Maročané, podobají se spíše nechtěným kolonizátorům, zato ale mluví plynně arabsky. A též se potýkají s nároky náročného Amina, v tuto chvíli již majitele prosperující firmy. Nesledujeme zároveň jen cestu této jedné rodiny, čtenářsky se vydáváme po odbočkách k vedlejším postavám příbuzných, na něž nebyl v rámci prvního dílu prostor. Také se tu objevuje větší množství mužských postav, které osudy ústřední rodiny ovlivní. 

Rovina politických okolností a výbušností marocké společnosti je komentována sarkasticky, ostřeji. V zemi bují korupce, zároveň jsou na denním pořádku zásahy tajné policie, sledování, mizení obyvatel. „Podle toho, co se povídalo, se dalo čekat další zatýkání. Král v televizi prohlásil: ,Morální integrita je klíčem k veškerému úspěchu.‘ A celá zem se mohla smíchy potrhat,“ píše Slimani v jedné z četných pasáží věnovaných politické či společenské atmosféře popisovaných dekád, tedy především 60. a 70 let.

Toto období je náročné právě z hlediska etablování se marockého státu, kde se pod tvrdou rukou krále Hasana II. sem tam někdo neúspěšně pokusí o vzpouru či státní převrat. Nejvýznamější je i v rámci románu rok 1971, kdy se vzbouřenci pokusili o atentát na samotného krále (při jeho 41. narozeninách) a za neúspěšný pokus byli tvrdě potrestáni.

Co nejdál od rodného hnízda

V určitém ohledu je román Koukejte, jak tančíme spíše ponurý – marocká společnost bojuje s chudobou, hladem, možná prochází určitou deziluzí po zprvu nadějeplné svobodě. Ani linie osobních osudů postav rodiny Belhadžů nepůsobí uspokojivě, natož šťastně – zatímco Amin staví bazén, aby dal najevo své možnosti, potýká se s těžkými úzkostmi či dokonce stihomamem, manželka Mathilda bojuje s extrémním osamocením, syn Selim chce utéct od rodného hnízda co nejdál a Ajša úporně plní roli vzorné a pilné dcery, studentky medicíny na francouzské univerzitě, a přestože potkává první lásku, těžko na konci věřit, zda ji rozhodnutí pro manželství tak úplně naplňuje štěstím.

Na nové postavě Mehdiho, Ajšiny první lásky, je bohatě zobrazován vnitřní rozpor, který má snad odrážet právě rozpor generace tehdy mladých a dospívajících Maročanů. Totiž na jedné straně touha pečovat o odkaz svých předků, a proto určitých tradic, hodnot a konzervativních rozhodnutí, například vybrat si slušnou a pečující ženu, která pánu tvorstva spíš slouží, než aby mu byla plnohodnotnou partnerkou. A vedle toho touha po jiném životě: psát knihy, filosofovat… Paradox, že ačkoliv se Maroko osvobodilo od francouzské správy, svým občanům zcela svobodný život neumožňuje. O čemž mluví i pasáž, která se dívá do Mehdiho budoucnosti, stáří. „V jeho posledních měsících poroste v Mehdim nostalgie po životě, který neprožil. Ne po životě hrdiny, ale po životě prostého muže. Možná že jsme vlastně nebyli svobody hodni, pomyslí si. (…) Ani stáří nesmyje iluze. (…) Za ty roky poznal jakési vnitřní vyhnanství. Přežívala v něm tajná osobnost, mlčela a nehýbala se, vypouštěl ji jen úplně výjimečně. Po celý život se ještě víc než před jinými měl na pozoru sám před sebou.“ 

Druhý díl slibné trilogie je proto charakteristický určitým odkouzlením všech zúčastněných, ale i marocké společnosti v pozadí. Nejen v Mehdim, ale v různých postavách se bije vazba ke starým konzervativním pořádkům a touha po uvolněnější budoucnosti, kterou mimo jiné do Maroka přivážejí i hippies, kteří si z různých koutů opuštěných marockých vesnic dělají svá doupata plná fetu a uvolněných mravů…, což v rozporu s přísnou politikou Maroka využívající i značně svobodně fungující tajné policii tvoří unikátní kontrast starých a nových pořádků, země v přerodu, potácející se z rezidua francouzského kolonialismu a zároveň stojící na prahu svobodnější, nové budoucnosti importované ze západního světa.

Přes opět působivé a velmi čtivé vyprávění ale již zmiňovaná soustředěnost prvního dílu zejména na osud smíšeného páru (potažmo hlavně na Mathilde) působí přece jen účinněji. Druhý díl má tendenci rozutéct se tu k naprosto vedlejším postavám, tu do historických kontextů, a přestože vnáší do příběhu perspektivy různých osudů, zaměstnání i mocenských pozic v rámci Maroka té doby, zejména v některých pasážích by se asi měl radši vrátit k záživnějším a rozvinutějším osudům ženských hrdinek rodiny Belhadžů. 

I tak si kniha zaslouží mnohem vřelejší čtenářské přijetí, než se jí podle mého subjektivního pohledu zatím dostalo. Možná forma navazujícího dílu trilogie odhání čtenáře, kteří neznají první část – ta ale koneckonců není pro porozumění dílu Koukejte, jak tančíme podmínkou (v závěru je navíc zařazen slovník postav). Čtivost a poutavost díla ale myslím není jen zásluhou neoddiskutovatelného spisovatelského talentu a soustředěné práce Slimani, ale i vydařeného překladu Michala Zahálky. 

Třetí díl slibuje generační zkušenost současníků Slimani a jejich pohled na svůj původ, rodnou zem, vyrovnání se s odkazem postkolonialismu… A obecně lze soudit podle komentářů na téma společenských otázek nebo třeba postavení žen, které Slimani otevřeně poskytuje médiím, že můžeme čekat velmi silný závěr této působivé rodinné ságy.