Francouzko-marocká spisovatelka, novinářka a aktivní glosátorka ženských práv Leïla Slimani svými romány o démonech v ženských duších vzbuzuje neklid a otevírá ústa marockých žen. Ty se autorce po vydání její prvotiny V lidožroutově zahradě (Argo, 2018) začaly svěřovat s intimními tragédiemi a prožíváním vlastní sexuality. Z umění naslouchat vznikla kniha reportážních esejů Sex a lži. Intimní život v Maroku a následně dokumentární komiks Paroles d'honneur, na kterém Leila Slimani spolupracovala s ilustrátorkou a komiksovou kreslířkou Laetitií Coryn. V češtině vyšel pod názvem Sex a lži.

Komiks rozvrstvený do tří kapitol (vyjma epilogu) je situován do muslimského Rabatu roku 2015 a hned v počátku upomíná na okolnosti, které jeho vzniku předcházely. Autorčino fikční alter-ego se po autogramiádě setkává s Núr, bezmála čtyřicetiletou svobodnou ženou, která spisovatelce začne bez okolků vyprávět o svém intimním životě. S ohledem na probíraná témata je zarážející, že si ženy během rozhovoru vykají. Postava Leily připomíná psycholožku, která sice občas něco podotkne, poskytne komentář, ale jinak vystupuje spíše v roli pasivní posluchačky, jež nechává mluvu plynout, a z vyprávění recipientky tak mohou volně vyvstávat různá témata. Až ve třetí části Pohled druhých, kde pozve Núr Leilu na svatbu kamarádky (zde už si tykají), Leila vystupuje mnohem více jako aktivní reportérka. Tato část zároveň navazuje na druhou kapitolu Bláznivé léto 2015, v níž jsou zachyceny události, jež v tomto období hnuly Marokem na poli sexuality – počínaje uvedením filmu Much loved o čtyřech marockých prostitutkách přes kostým americké zpěvačky Jennifer Lopez až po napadení dvou dívek, které lidé v ulicích vyhodnotili jako příliš provokativně oblečené. Autorka zde předkládá reportáž o zmíněném filmu promítaném v Cannes, v Maroku zakázaném a odsouzeném za to, že „pohrdá morálními hodnotami a marockou ženou“, a vede rozhovory s režisérem filmu Nabilem Ayouchem, s prostitutkami a lesbou.

Sára Töröková se v rozhovoru pro iLiteraturu při popisu románů V lidožroutově zahradě a Něžná píseň (Argo, 2017) uchýlila k charakteristice postav „oplývajících dvojí tváří, až schizofrenních“. Po přečtení komiksu Sex a lži se ukazuje možná souvislost s prostředím, ve kterém Leila Slimani vyrůstala, než po maturitě odjela do Francie. V marockém Rabatu má společnost také dvojí tvář, veřejnou a osobní. Z rozhovorů zachycených v komiksu vystupuje obraz totalitní společnosti, kterou charakterizuje kontrast mezi tím, jak se má jevit navenek a jak skutečně jednají její členové. Alfou i omegou jsou naoko neexistující sexuální vztahy žen mimo manželství a abnormální důraz kladený na panenství, což ženy nutí k análnímu sexu či k operační rekonstrukci panenské blány a kvůli čemuž se často stává, že i jinak liberálně smýšlející muž trvá na manželském svazku s pannou.

Zákony vytržené z reality tak vedou k absurdním situacím, kdy jde žena legálně na potrat, ale jelikož není vdaná a mimomanželský styk je zakázán, skončí ve vězení. Autorka poukazuje i na zdánlivě vtipné fatvy, které určují, co může žena použít k masturbaci (mrkev ano, banán ne), nebo nařízení, podle kterého by ženy měly nakojit mateřským mlékem své kolegy v práci. Přes marockou legislativu prolnutou s islámem ale komiksem rezonuje sdělení, že život ve lži přiživuje člověk, ne Bůh.

Rozhovory jsou pilířem dokumentu a v komiksu Sex a lži také základem obrazové složky. Přestože jsou hovořící postavy znázorněny pomocí rozličných záběrů, často chybí dynamika inzerovaná ilustrací na obálce knihy a obraz sklouzává k monotónnosti. Dialogy navíc mnohdy působí nepřirozeně, strojeně a podrývají tím vlastní autentičnost. Melancholickou atmosféru a pocit jednotvárného bezčasí posilují zvolené pastelové tóny. Snahu o celkové reálné zachycení událostí v komiksu podtrhuje i styl ilustrace – ta má realistický ráz s výraznější mimikou. Přes otevřenost vyprávění neznázorňuje komiks explicitní sexuální scény, kterými byl nabitý populární Sex komiks, na němž Laetitia Corynová spolupracovala s psychiatrem a antropologem Philippem Brenotem, a nenabízí prostor ani pro humornou nadsázku obsaženou ve většině ilustrátorčiných předchozích komiksových děl.

Políčka hovořících postav, včetně vsunutých názorů odborníků, jsou zpestřena vizualizovanými vzpomínkami na minulé události. Pocit z přemíry mluvících hlav ale nezažene. Núr vzpomíná na složitý vztah s otcem nebo vypráví historku o tom, jak musela policistovi zaplatit za mlčení, poté co ji a jejího tehdejšího partnera vyčenichal při nevinném líbání v autě. Glosuje i nošení vhodného oblečení, nepatřičnost sukně v práci nebo důvody vedoucí k nošení šátku. Vyprávění se vrství, někdy až do podoby: kamarádka kamarádky mi říkala… Množství historek je motivováno snahou pokrýt co nejvíce společenských vrstev. Núr se ve vzpomínkách vrací k rozhovorům se svými svobodomyslnými spolubydlícími, se kterými bydlela, protože samotné svobodné ženě byt nikdo nepronajme. Jednu z nich znásilnili, druhá (lékařka) se rozhodla jít na potrat. Žena na svatbě Núřiny kamarádky vypráví o svých manželstvích s násilníky a popisuje reakci rodičů, když se k nim vrátila zbitá a bez dětí.

Komiks Sex a lži otevírá řadu otázek okolo tabuizované sexuality marockých žen, připomíná dlouhou cestu od tradiční k moderní společnosti, jíž si prošli evropští obyvatelé a která není v řadě mimoevropských zemí dokončena. Život ve lži je ubíjející a je třeba o něm mluvit i z toho důvodu, aby ženy žijící v podobných podmínkách věděly, že nejsou samy a že je možné žít jinak. A Slimani zřejmě vyhmátla téma, které některými ženami už rezonuje natolik, že o něm mluvit chtějí. Je jen škoda, že se v případě Sexu a lží tvůrkyně až příliš spoléhaly na silný účinek samotného obsahu sdělení a atraktivitu komiksu jako uměleckého média. Přičemž formě vyprávění nevěnovaly tolik pozornosti, kolik by bylo třeba.