Prozaička a žurnalistka Leïla Slimani (*1981) je autorka tří románů, z nichž ten v pořadí druhý, Něžná píseň (2016, č. 2017) o chůvě, která zavraždí děti, o něž pečuje, získal v roce 2016 Goncourtovu cenu. Úspěšný byl už autorčin debut, román V lidožroutově zahradě z roku 2014 (č. 2018), v němž Slimani vykreslila portrét ženy smýkané vlastním libidem.

Leïla Slimani se narodila v marockém Rabatu, od sedmnácti let žije ve Francii. Vyzkoušela si i komiksový scénář: v roce 2017 vydaný titul Sex a lži, vycházející z autorčiny stejnojmenné knihy reportážních esejů, mapuje (především ženskou) sexualitu a s ní spojené předsudky v marocké společnosti. Tato publikace, která vyšla v roce 2019 i česky, zdaleka nedosahuje kvalit autorčiných románů a je patrné, že s komiksovým médiem si Slimani rozumí méně než s prózou. Přesto právě k Sexu a lžím má nejblíže autorčin třetí román Země těch druhých, vloni vydaný ve Francii a letos v překladu Danuše Navrátilové také česky.

Téměř třísestránková kniha s podtitulem Válka, válka, válka, první svazek připravované volné trilogie, je v autorčině bibliografii zatím nejobsáhlejší. Za její protagonistku – i když důležitých postav se na stránkách knihy objeví více – můžeme označit Alsasanku Mathildu. Ta se na konci války seznámí s marockým vojákem sloužícím ve francouzské armádě Aminem Belhadžem. Provdá se za něj, odjede do Maroka a začíná žít nesnadný život v úmorném vedru, v němž se musí srovnávat s kulturními bariérami, s vrtochy svého manžela a později i s výchovou dvou dětí, Ajši a Selima.

Leïla Slimani román vystavěla na půdorysu rodinné ságy, v níž sledujeme události v životech protagonistů na pozadí takzvaných velkých dějin: ty dění uvnitř ústřední rodiny tu více, tu méně ovlivňují. První díl se odehrává v období od posledních válečných let až do poloviny let padesátých, kdy se Maroko osamostatňuje. Blonďatá a zelenooká Mathilda musí čelit mnoha kulturním střetům, které jí už tak složité působení v Maroku ještě znepříjemňují. Mathilda přijíždí do nové země s nadšeným očekáváním exotického dobrodružství, z nějž však záhy sejde. Poté co po příjezdu stráví s manželem dva vášnivé dny na hotelovém pokoji, zasáhne ji ledová sprcha, když ji Amin informuje, že příštích několik měsíců budou bydlet u jeho matky. Mathildino následné roztrpčení okomentuje slovy: „Tady to tak chodí.“

Před čtenářem postupně vyvstává unáhlenost Mathildina rozhodnutí a také její poznání, že život, jaký si vysnila, jí Maroko dost pravděpodobně nenabídne. A některé její důvody pro odjezd se najednou ukazují jako malicherné a liché: „Myslela si, že to na sestru i na otce udělá tak silný dojem, že jí budou, až ulehnou do postele v patře svého měšťanského domu, závidět, že vyměnila nudu za dobrodružství a pohodlí za romantický život.“ (s. 25) Později Mathilda přemítá, k čemu je dobré žít, když už ji nikdo nemůže vidět. „Rmoutilo ji, že všechna ta poprvé kromě ní nikoho nezajímají, rmoutil ji život bez diváků.“ (s. 31)

Mathildin marocký život nabírá jiný směr, než jaký si protagonistka představovala, a v manželství se objevují rozepře, při nichž nechybí facky či vynucovaná submisivita. Aminovi nesedí Mathildina emancipovanost, jejíž občasné projevy končí ošklivými půtkami; rodinnou situaci komplikuje fakt, že usedlost, kterou Amin zdědil, nabízí neúrodnou půdu a pokusy o její kultivaci nejsou zrovna úspěšné. Ani to, že je Mathilda o hlavu vyšší než její manžel, nevnáší do vztahu zrovna rovnováhu a klid. A také poměry v marocké společnosti se přiostřují, jak se blíží rok 1956, kdy země dosáhne nezávislosti.

S přibývajícími stranami získávají čím dál více pozornosti Mathildiny a Aminovy děti, především dcera Ajša. Ta je sice, jak se ukáže, velice chytrá a talentovaná, ale v penzionátní škole trpí, mezi spolužačkami ne a ne najít své místo, stydí se za oblečení, které jí matka šije, bojí se pozdních příchodů, jež nemůže nijak ovlivnit, protože ji do školy vozí rodiče… Vztahy v rodině a jejich vývoj jsou vůbec tím, co román dělá působivým. Autorce se daří vykreslit postavy s jejich klady i zápory, a to v rozmezí několika let, kdy se mění poměry uvnitř rodiny i mimo ni. Vyprávění se opírá o kontrast mezi tradičním a moderním, starým a novým, a mezi vizemi a realitou. Díky dobře vykresleným rodinným vazbám děj svižně odsýpá a vzdaluje se komentářovitosti, která kalila dojem ze zmíněného komiksu Sex a lži.

Třebaže si většina čtenářů asi spojuje rodinné ságy s pozvolným tempem vyprávění, poklidně meandrujícím každodenností (tomu ostatně Slimani zčásti dostává), v románu najdeme i několik časových hiátů, v nichž jsou utopeny některé důležité události. Že kupříkladu Mathilda porodila syna, se dozvíme takřka mimochodem – Mathilda Selima najednou chová na ruce, aniž by byl jeho příchod nějak avizován. Jsou to zajisté zajímavé vypravěčské finty, nicméně pro román je podstatnější, jak Leïla Slimani zprostředkovává všelijaké vůně, chutě, tep marockého Meknesu i jeho okolí a rovněž tělesnost, sexualitu, čímž navazuje na své předchozí, intimněji laděné prózy. Čas od času nadto v románu narazíme na trefné a vtipné přirovnání, které by si čtenář nejraději podtrhl: „ložnice se podobala obrazům pošahaných malířů, kteří si pletou talent s melancholií“. Nejen díky tomu je první díl chystané volné trilogie dostatečnou pobídkou k další četbě. Země těch druhých otvírá hned několik důležitých témat a otázek a bude zajímavé sledovat, jak s nimi autorka naloží v dalších knihách.