Leïla Slimani (nar. 1981) je francouzská novinářka a spisovatelka marockého původu. V současnosti spolupracuje s deníkem Le Monde, kam píše recenze na románové prvotiny. Za svůj druhý román Něžná píseň, v němž chůva Louise ubodá dvě děti, které má na starosti, spisovatelka získala v roce 2016 Goncourtovu cenu. Nedávno vydala soubor esejů Sexe et mensonge, la vie sexuelle au Maroc (Arènes éditions, Sex a lež, sexuální život v Maroku), který vychází spolu s komiksem Paroles d’honneur (Čestné slovo) a čerpá z rozhovorů s marockými ženami, jež autorka vedla u příležitosti setkání nad svou úplně první knihou Dans le jardin de l’orge. Ta pojednává o závislosti mladé novinářky Adèle na sexu a nyní vychází i v českém překladu v nakladatelství Argo pod názvem V lidožroutově zahradě. Veřejné setkání s autorkou organizoval Francouzský institut a nakladatelství Argo a uskutečnilo se v Knihovně Václava Havla.

iLiteratura: Témata všech vašich knih jsou smutná, morbidní. Proč se zajímáte zrovna o takové náměty? Ovlivňuje výběr vaše práce novinářky?
Leïla Slimani: Nemyslím si, že je to kvůli novinařině, ale spíš mým charakterem. Možná mě tyto příběhy víc přitahují a oslovují. Přesto se ráda směju. Nejsem někdo, kdo pořád smutní, ale asi se mi líbí ta atmosféra, když o takových věcech píši.

iLiteratura: V jednom rozhovoru jste uvedla, že se považujete za hédonistku. Co je pro vás rozkoš?
Leïla Slimani: Především svoboda. Být svobodná, dělat si, co chci. Třeba i samota je pro mě rozkoš. Potom smát se s mými dětmi, moci jít, kam zrovna chci, moci volně cestovat. Ráda piju a jím, ráda chodím na večírky. Je toho hodně.

iLiteratura: A co práce?
Leïla Slimani: Práce taky. Určitě. Myslím, že nejradostnější, nejšťastnější momenty ve svém životě jsem zažila právě při psaní. Protože když se vám podaří napsat stránku tak, jak jste si to představovala, je to úžasný pocit.

iLiteratura: Teď mluvíte spíš jako novinářka, nebo spisovatelka? Kterou z prací máte vlastně raději?
Leïla Slimani: Jako spisovatelka, určitě, tou se cítím především.

iLiteratura: A proč jste si původně vybrala práci novinářky?
Leïla Slimani: Především proto, abych měla čím zaplatit účty. Spisovatelé moc nevydělávají. Ale taky je to velmi zajímavá práce. Cestujete, setkáváte se s lidmi, objevujete věci, o kterých jste neměla ani tušení. Snažíte se pochopit dobu, ve které žijete, svět.

iLiteratura: Novináři se také snaží zodpovědět otázky, které si lidé pokládají. A kriticky posuzují společnost. Nebo to je spíš na spisovateli?
Leïla Slimani: Asi záleží na tom, jak kdo. Ve Francii jsou novináři, kteří jsou pro svou práci opravdu zapálení. Ale já jsem byla reportérka, takže jsem události pouze převyprávěla. Nemyslím si ale, že spisovatel by měl předkládat svůj názor. Spisovatel nemá říkat, co si myslí, ale pokládat otázky. Potom je na každém čtenáři zvlášť, aby si je zodpověděl a řekl, co si myslí.

iLiteratura: Takže vy dnešní svět nekritizujete?
Leïla Slimani: Ne. Já ho pozoruji. Sleduji ho a vyprávím o něm příběhy. Ať si je každý vyhodnotí sám.

iLiteratura: Nesnažíte se předat nějaké poselství?
Leïla Slimani: Rozhodně ne. Podle mě román neslouží k tomu, abychom předávali nějaké poselství, abychom předkládali nějakou ideologii. Román je místo pro příběh. Vypráví o lidské bytosti, popisuje, jakou má duši, co se děje, když v ní pracují nějaké emoce. Mě zajímá lidské hledisko a snažím se odpoutat od posuzování, od poselství, vyhnout se mediálnímu vyjadřování. Snažím se užívat každodenní mluvu a dát čtenáři možnost trávit chvilku u knihy, s nějakou postavou.

iLiteratura: Postavy vašich románů mají dvojí tvář, někdy jsou až schizofrenní. Je to obraz dnešní generace?
Leïla Slimani: Ne, myslím si, že se to týká celého světa a každé doby. Všichni máme vícero tváří. Vždyť i Gabriel García Márquez říká: „Každý člověk má tři životy – veřejný, osobní a tajný.“

iLiteratura: A tyto životy se neslučují?
Leïla Slimani: Koexistují spolu, ale myslím si, že určitou část v nás nikdo jiný nemůže pochopit. Jsme vždycky sami, vždy v sobě máme něco, co druzí nechápou, co nemůžou nikdy pochopit a ani my sami to nedokážeme vysvětlit.

iLiteratura: I proto se Adèle nemůže nikomu svěřit?
Leïla Slimani: Přesně tak. I proto je Louise vždy sama. A i proto, což ve svých románech říkám, ve skutečnosti druhé pořádně neznáme.

iLiteratura: Ale vaše eseje dávají lidem možnost své vnitřní já vysvětlit.
Leïla Slimani: Ano, ale spíš možnost vyjádřit se. Říct, že existují. Tyto osoby jsou nuceny k mlčení, k určitému pokrytectví, a já, jakožto spisovatelka, jsem jim chtěla dát možnost promluvit. Takže určitým způsobem ano, prolomit ticho, do kterého jsou uzavírány.

iLiteratura: A jak tyto eseje vznikly? Kdo v nich promlouvá?
Leïla Slimani: Eseje vznikly po vydání mé první knihy V lidožroutově zahradě. Přijela jsem do Maroka na uvedení knihy a po interview za mnou chodily ženy, aby mi vyprávěly své zkušenosti, o svém životě. Tak jsem se chtěla podělit o to, co mi vyprávěly.

iLiteratura: Před napsáním té knihy jste studovala a sbírala informace o nymfomanii. Co vás inspirovalo k postavě Adèle?
Leïla Slimani: Obrovská samota a pocit prázdnoty. Potřeba tuto prázdnotu vyplnit, naplnit něčím svůj život. Strach, že její život je k ničemu. Být tady a nebýt k ničemu, nebýt milována, nebýt pozorována. Adèle příliš touží po tom, aby po ní někdo toužil.

iLiteratura: Za svou druhou knihu, Něžná píseň, jste obdržela Goncourtovu cenu. Jak vznikl tento román?
Leïla Slimani: Vždycky jsem chtěla napsat knihu, kde bude hrdinkou chůva. Postava chůvy jako takové mě vždy velmi fascinovala. Vyskytuje se totiž v každé společnosti a v každém období. V rodině má chůva velmi specifické místo. Žije v bytě, kde tráví všechen svůj čas, ale ve skutečnosti ten byt není její. Řídí se pravidly vyšší společenské třídy, ale přitom do ní nepatří. Je to osoba, která vychovává děti, učí je chodit, mluvit, krmí je, uspává, tráví s nimi čas, ale její děti to nejsou. A tato dvojakost, tato oddělenost mi přišla jako zajímavý námět na román. Jenže jsem úplně nevěděla, jak to pojmout, až jsem narazila na strašidelnou událost z roku 2012, kdy v New Yorku jedna chůva zabila dvě děti, které měla na starost, zatímco matka vyzvedávala třetí ve školce. Najednou se mi zjevil obrázek chůvy v úplně jiné perspektivě: v hrůze a strachu. To, že svěříme své děti někomu, koho neznáme. Pokaždé když odcházíme pryč a necháváme své děti někomu cizímu na starosti, pohlcuje nás hrůza. Chtěla jsem tuto hrůzu, tento zlý sen probádat. Hrůzu, která pohlcuje každou matku, každého otce na světě, ať už pocházejí z jakékoli společenské třídy, z jakéhokoli prostředí.

iLiteratura: U románu je zajímavé, že začíná koncem. Proč jste si pro vyprávění vybrala tuto strukturu?
Leïla Slimani: Ve skutečnosti se mi vnutil sám. Začátek knihy tentokrát vznikl opravdu jako první. První tři strany jsem napsala hned a už jsem je téměř neupravila. Pak jsem je dala stranou, pracovala na zbytku a téměř se k nim nevracela, ale právě tyto tři strany udaly tón celému vyprávění. Samotná zápletka je celkem banální, ale tím, že jsem hned na začátku řekla, co se stalo, jsem jednak vytvořila tísnivou atmosféru, která je postupně ještě tíživější, jednak jsem ze čtenáře udělala jakéhosi vyšetřovatele, který chce vědět, co se stalo, co byla ta poslední kapka.

iLiteratura: Ústřední postavou je Louise, chůva. Zajímavé ale je, že si nedokážeme pořádně představit, jak vypadá. Víme o ní velmi málo.
Leïla Slimani: To byl účel. Chtěla jsem, aby Louise zůstala velmi tajemná. Je to postava mlhavá, nejasná, skoro neviditelná. Stará se o děti, o byt, tráví čas na hřišti s dětmi, žije život tak trochu na okraji společnosti. Má nejasné obrysy, víme jen, že je velmi drobná, a přesto má obrovskou sílu, že je blondýna, že na ni není nepříjemný pohled, velmi o sebe pečuje, má vytříbený vkus v oblékání, pečuje o své ruce, maluje se, někdy dokonce až vyzývavě, ale jinak nedokážeme pořádně říct, jak vypadá, což umocňuje danou tajemnost a hrůzu. Zároveň čtenáře znepokojuje uvědomění, že se na takové ženy nikdo vlastně ani pořádně nepodívá.

iLiteratura: Louise je zároveň sžírána vlastním životem, manželem, svou finanční situací…
Leïla Slimani: Cítí se osamocená, nedokáže říct ne, celý svůj život prožila skrze druhé, pro druhé. Má takové zaměstnání, kde se musí starat o druhé, ten, o koho pečuje, je vždy důležitější, ona je stranou. Manžel ji neustále kritizuje, vztah s dcerou dopadl katastrofálně, i přestože se celý svůj život stará o děti. Upadá do stále tíživější samoty a má čím dál tím větší potřebu být potřebná. Celý její život stojí na tom, že je milována, že ji někdo jiný potřebuje, a zároveň má neustále zlomené srdce: vychovává děti, které jednoho dne musí opustit. Tato loučení jsou nesmírně bolestná, pro všechny, protože ať chceme, nebo ne, člověk k dětem snadno a rychle přilne. Louise tedy prožívá neustálou bolest, je jako talíř, který bezcitně a surově každý den položíme na stůl, vznikají se v něm další a další praskliny, až jednoho dne nevydrží a roztříští se.

iLiteratura: Louise pořád bloudí, nemůže najít své místo, jak z geografického pohledu, tak v metafyzického.
Leïla Slimani: Přesně tak, i proto jsem na začátku románu citovala Dostojevského. Louise stále hledá místo, které by jí patřilo. V jednu chvíli, na dovolené v Řecku, si říká, že možná tady je to pravé místo pro ni, kde by konečně mohla být šťastná. Vzápětí si ale uvědomí, že je to hloupost. Potom tu je byt, který jako by byl další samostatnou postavou románu. Ona v něm je bez přestání, a přitom jí nepatří, je v něm uzavřená skoro jako ve vězení.

iLiteratura: Celým románem se táhne jedno velké téma: dominance, služebnictvo. Co to vypovídá o dnešní společnosti?
Leïla Slimani: Ve své knize jsem se zaměřila na tzv. bobo v Paříži, zpravidla středově či levicově politicky orientované lidi, odmítající rasismus, násilí, členění společnosti na třídy, s vizí o rovnoprávném světě, zabývající se ekologií… Chtěla jsem tyto lidi a jejich hodnoty konfrontovat s realitou. Co se stane, když se opravdu střetnou s chudobou, cizostí? Mít služebnictvo není dnes už tak obvyklé a tento pár, Paul a Myriam, tak úplně neví, jak se chovat. Je jim nepříjemné být nadřízenými, tak se začnou chovat přátelštěji, pak si ale uvědomí, že to není úplně v pořádku, a chovají se znovu jako nadřízení… Chtěla jsem tedy zdůraznit tuto dvojakost a neschopnost přijmout roli toho, kdo má určitou moc.

iLiteratura: S Myriam souvisí další téma, téma viny. Provinění matky, která se chce vrátit zpět do práce.
Leïla Slimani: Myslím si, že pohled na ženu se hodně změnil, přesto se ženám dává za vinu hodně věcí a já se chtěla zaměřit na drobnosti každodenního života. Například když můj manžel cestuje, tak mu všichni říkají: „chudáčku, tobě musejí děti hrozně chybět“, a když cestuji já, tak slyším: „tvoje děti jsou ale chudáčci, musíš jim hrozně chybět“. Žena je důležitá, musí být neustále tady, doma… Dokonce i moje matka, jinak feministka, mi říká, že nemůžu děti opouštět. A když jí řeknu, že jsou přece se svým otcem, tak mi odvětí, že ne, že jsou úplně samy. Takže máme vrytý určitý pohled na ženu a její roli ve společnosti, i přesto, že se neustále vyvíjí.

iLiteratura: Myriam, přestože své děti miluje, už s nimi nedokáže vydržet ani chvilku a touží se vrátit zpátky do práce. Je tato dualita skutečná?
Leïla Slimani: Řekla bych, že to prožívají všechny ženy. V jednu chvíli jsou šťastné, že jsou s dětmi doma, jindy by je nejraději vyhodily z okna, jak už toho mají dost. Když jste zavřená s malými dětmi, tak toho někdy máte tak nad hlavu, že byste se nejraději zabila. Ale to je normální, děti jsou roztomilé a rozkošné, avšak výchova je vyčerpávající. Jenže tohle je tabu a jen velmi málo matek se odváží něco takového vyslovit nahlas. Proto jsem chtěla věnovat pozornost všem těmto špatným myšlenkám, které matky napadají a které si netroufají říci ze strachu, že by je lidé považovali za špatné matky. Ale myslím si, že to je zcela běžné a normální.