Nad jejím fascinujícím životním příběhem, dotčeneným prakticky všemi zásadními momenty dějin první poloviny dvacátého století, spojili síly známá romanopiskyně Leïla Slimani a komiksový autor Clément Oubrerie. Oubrerie se v rodné Francii proslavil mimo jiné jako kreslíř komiksové série Aya de Yopougon (2005–2022), ve které se scenáristkou Marguerite Abouet sledují příběhy tří mladých žen z Pobřeží slonoviny na konci 70. let. Českým čtenářům se však s komiksem Ruční práce představuje poprvé. Zato Leïla Slimani má na českém literárním poli již své pevné místo jako autorka románů Něžná píseň (č. 2017) nebo V lidožroutově zahradě (č. 2018). Komiksově se u nás uvedla již v roce 2019 titulem Sex a lži, na němž spolupracovala s kreslířkou Laetitiou Coryn.

Komiks Ruční práce ve Francii původně vyšel ve dvou svazcích, ale českým čtenářům, již si k tomuto médiu stále ještě hledají cestu, se představuje v „bezpečnější“ jednosvazkové podobě. Jeho dvě části zůstávají však jasně odděleny, a pokud se od sebe příliš neliší vizuálně – komiksu v obou částech dominují tlumené barevné tóny, korespondující s historickým zasazením příběhu, a šrafovaná kresba –, liší se svým narativním fokusem. Příběh prvního svazku, odehrávající se mezi lety 1900 až 1921, se soustřeďuje na Suzannino studium medicíny a její postavení v majoritně mužském kolektivu. V době první světové války ji navíc doprovází stále naléhavější otázka, zda má plastická chirurgie jen napravovat tváře zničené lidskými zbraněmi, nebo vylepšovat člověka i tam, kde se na něm podepsalo jen plynutí času. Druhá část se pak zaměřuje na zbytek Suzannina života, kdy pro ni vedle otázek profesních začíná být důležitá i otázka ženská, genderová. Ve dvacátých letech se stává zakladatelkou francouzské odnože klubu Soroptimist a nakonec procestuje svět, aby šířila nejenom myšlenky feminismu, ale také aby se učila od kolegů ze všech koutů planety ty nejosvědčenější metody i experimentální postupy v moderní plastické chirurgii.

Plastická chirurgie a feministické hnutí pro Suzanne totiž nikdy nebyly dvě oddělené oblasti. Chirurgické zákroky, ať už šlo o vyhlazení vrásek, odstranění přebytečného tuku, nebo korekci prsou, pro ni byly emancipační záležitostí. Krásu chápala jako ženský kapitál, jednu z mála domén, ve které žena mohla demonstrovat a uplatňovat svou moc. Umělé dosahování dojmu mládí, svěžesti a perfektní symetrie tedy není v pojetí Suzanne Noël známkou povrchní marnivosti žen, ale jejich nástrojem k zajištění vlastní nezávislosti. Tento dobový pohled do jisté míry naráží na aktuální progresivní snahy, které se vydávají opačným směrem – člověk se nemá podřizovat statusu quo, ale společnost se má lidi naučit přijímat v jejich rozmanitosti; jinými slovy, jinakost už nutně neznamená slabost či znevýhodnění. Tato generační změna úhlu pohledu však Suzanne Noël neubírá nic z její prozíravosti. Právě naopak to tento komiks činí o to pozoruhodnější, jelikož nám nepřímo ukazuje, kam se společenská debata od té doby posunula. Otázkou však zůstává, jestli jsme se jako společnost posunuli od slov i k činům, nebo jestli se od dob věhlasné francouzské lékařky zase tolik nezměnilo.

Hlavní hodnota komiksu Ruční práce každopádně spočívá právě v jeho hrdince. Její příběh nabízí množství zajímavého materiálu, ať už se na něj díváme z pohledu jeho významu pro vývoj medicíny a feminismu, nebo z pohledu bulvárního – Suzanne si totiž prošla zásadními zvraty i v osobním životě. Zdá se však, že se autoři spolehli na přitažlivost jejího života jako takového a nesnažili se jej příliš obohatit vlastní vypravěčskou nebo vizuální invencí. Komiks, třebaže je řemeslně dobře zpracovaný, tak působí spíše jako ilustrovaná kapitola z učebnice dějepisu. Jeho didaktičnost je ještě o něco patrnější v druhé části, jež zároveň postrádá vnitřní narativní napětí. Zatímco první část je poměrně dynamická – Suzanne se potýká s mnohými problémy v osobním životě, tvrdým profesním nasazením během války a nakonec i epidemií španělské chřipky –, druhá část je v podstatě jen výčtem Suzanniných cest a feministických hesel, která místy působí jako bezduché slogany z dobových propagačních letáčků.

Bohužel komiks šetří i s vizuální nápaditostí a i tentokrát je na tom poněkud lépe první část. Ať už jde o krvavé výjevy z rozpitých akvarelů, nebo vizuální metafory znázorňující plastického chirurga jako mistra sochaře, je patrné, že Oubrerie talent ani dobré nápady nepostrádá, a je proto škoda, že jich v tomto komiksu nevyužívá častěji. V druhé části se jeho vzácná vizuální hravost také objevuje, ale mnohem nahodileji a méně přesvědčivě. Mrtvé létající batole i expresionistický Berlín třicátých let se tu zdají jako příliš prvoplánové a s pojetím zbytku díla příliš nekorespondující výjevy.

Přes všechny nedostatky však komiks Ruční práce splnil úkol, který si jeho autoři pravděpodobně zadali – představit modernímu čtenáři příběh neobyčejné ženy, historií poněkud pozapomenuté, ačkoliv se tak významně podepsala na naší budoucnosti. Je ovšem škoda, že se víc neodvážil využít potenciálu, jejž mu komiksové médium nabízí, a tím této vizionářské osobnosti našich dějin vzdát i patřičnější hold.