Masséovi jsou docela obyčejná francouzská rodina střední třídy. Bydlí v miniaturním pařížském bytě, Paul pracuje jako hudebník, vystudovaná právnička Myriam se teď doma stará o dvě děti – starší Milu a menšího Adama. Myriam je však jako žena v domácnosti nespokojená, vadí jí neustálý křik dětí a stísněnost jejich bytu a především jí chybí kontakt s lidmi. Když jí bývalý spolužák z fakulty nabídne místo v advokátní kanceláři, neváhá a i přes Paulovy námitky do práce nastoupí. Společně se dohodnou, že si najmou chůvu. Po dlouhém a náročném hledání se jim to nakonec podaří. Louisa je ztělesněním všech jejich představ, stará se dobře o děti, vaří, uklízí. Během krátké doby se z ní stane nepostradatelný člen domácnosti a mezi ní a Masséovými se vytvoří silné pouto. Tato náklonnost se však postupem času mění v posedlost a bude mít tragické následky…

Leïla Slimaniová (1981) je novinářka a spisovatelka marockého původu. Narodila se v Rabatu do rodiny bankéře a lékařky a po absolvování střední školy odjela studovat do Francie na pařížský Institut politických studií. V letech 2008–2012 pracovala jako novinářka v časopise Jeune Afrique, kde se zabývala citlivými tématy spojenými s prostředím severní Afriky. V roce 2014 jí v nakladatelství Gallimard vyšel první román Dans le jardin de l’ogre (V obrově zahradě), jehož hlavním tématem je ženská závislost na sexu a jenž získal velmi dobré ohlasy jak z řad čtenářů, tak kritiků. Druhý román s názvem Chanson douce (Ukolébavka či Tichá píseň) jí získal na začátku listopadu prestižní francouzskou literární cenu Prix Goncourt.

Náměty ke svým románům čerpá Slimaniová ze skutečných událostí. První román odkazuje na aféru bývalého předsedy Mezinárodního měnového fondu Dominiqua Strauss-Kahna, příběh Chanson douce našel inspiraci v události, která se stala v roce 2012 v New Yorku. Tehdy chůva z Dominikánské republiky zabila dvě děti, zatímco matka vyzvedávala třetí ze školy.

Ústředním tématem románu Chanson douce je vztah chůvy a matky, konfrontace dvou naprosto odlišných žen nerovného společenského postavení. Na jedné straně je Myriam, která své děti nadevše miluje, ale chybí jí pracovní uplatnění. Louisa je pro ni zpočátku učiněný dar z nebes, Myriam se pocity naplnění nechává dlouho unášet a až později si začíná uvědomovat zvláštnosti své chůvy. Louisa se svůj sociální status snaží zakrývat až přehnanou péčí o zevnějšek, navenek připomíná dokonalou porcelánovou panenku. Její vztah k dětem je dvojaký: jako chůva byla vždy oceňována, péči o vlastní dceru naproti tomu nezvládla. Sympatie k dětem a Masséovým se u ní pomalu mění v obsesi a závislost, Louisa totiž ve skrytu duše ví, že ji už brzy nebudou potřebovat, a proto se snaží stůj co stůj budoucnost změnit ve svůj prospěch.

Kompozice románu je netradiční. Hned v první kapitole, která začíná větou „Dítě zemřelo“, se čtenář dozvídá konec příběhu. Po tomto drsném úvodu, který mrazí svou syrovostí a strohostí, se příběh vrací na začátek a postupuje (až na menší výjimky) spořádaně chronologicky. Příběh je vyprávěn z různých úhlů pohledu. Autorka uvádí, že tuto perspektivu zvolila proto, aby si čtenář udělal obraz o každé postavě, aby si všímal všech detailů a indicií a zaujal pozici vyšetřovatele, jenž hledá stopy a pátrá po příčinách tragédie. A funguje to velmi dobře, protože stop začne postupem času přibývat a čtenář s napětím čeká, co bude tou poslední kapkou, která dovede Louisu k hrůznému činu.

Chanson douce je napínavý psychologický román, který zcela jistě stojí za přečtení. Slimaniová dokáže čtenáře vtáhnout do děje, a to především díky svému skvělému vypravěčskému talentu, který ocenili (a oceňují) nejen francouzští čtenáři, ale také porota Goncourtovy ceny.