Když se na podzim minulého roku vyhlašovali laureáti Goncourtovy ceny, nikdo nemluvil o ničem jiném než o úvodní větě druhého románu mladé francouzské spisovatelky marockého původu Leïly Slimaniové. Šokující a čtenáře tvrdě zasahující (i když v českém překladu možná zbytečně vysvětlující) první věta „Menší z dětí bylo mrtvé“ otvírá nemilosrdně hororovou kapitolu. Myriam se domů z práce vrátí výjimečně o něco dříve, těší se, že vezme děti spolu s chůvou na procházku, ale místo toho nalezne v bytě hrozivou spoušť. Chůva děti zavraždila.

Černá oblaka nad děsivou úvodní scénou románu se v následujících kapitolách rozhodně jen tak nerozplynou. Spíše naopak. I když styl a způsob vyjadřování se v dalším textu zásadně liší: vracíme se do minulosti, do doby, kdy si Paul a Myriam Masséovi potřebovali zajistit pro děti hlídání, aby mohli oba chodit do práce, seznamujeme se s jejich domácností, zvyklostmi, zájmy, zlozvyky a rozpolcenými charaktery. Po kouscích nám autorka poodkrývá i minulost Louisinu, než si ji Masséovi jako chůvu najali. Zjišťujeme také něco málo z toho, co se děje, když za rodiči zaklapnou dveře a Louise se s dětmi ocitne sama.

Jednoduché krátké věty se podobají záznamu z policejního protokolu, tu a tam je vystřídá delší souvětí. Jako by se popisy radostného dětského smíchu při hraní, krásně čistě naklizeného bytu, západu slunce na zasloužené dovolené snažila odlehčit závažnost celé situace, dodat trošku světla do tíživé temnoty, kterou v pozadí cítíme.

Slimaniová nezapře svou zkušenost s povoláním novinářky. Občas se sice jakoby zapomene a téměř těmi radostnými momenty láká ke čtení úplně jiného příběhu, vzápětí však zvážní a pokračuje v odtažitém popisu událostí před samotnou vraždou. Jako když detektiv sbírá informace, třídí si je a postupně si sestavuje výčet veškerých důvodů, které pachatele vedly k činu.

Příběh je podaný z perspektivy vševědoucího vypravěče. Rozebírá charaktery postav, profiluje podezřelé osoby, jejich podíl na vraždě. Nic ale není jasné a jednoznačné, nikdo není představen jen černobíle. Všechny postavy v románu působí velmi rozdvojeně. Myriam nadevše miluje své děti, ale už s nimi nemůže vydržet a touží se vrátit zpět do práce. Okouzlující Paul balancuje na pomezí spořádaného, zodpovědného otcovství a nadšeně mladické volnosti. A hlavně Louise, ta dokonale upravená vynikající kuchařka, uklízečka a hlídačka dětí v jednom, zároveň pečlivě skrývá své tajemství.

Slimaniová dokáže skvěle udržet napětí po celou dobu, její lehký a zdánlivě prostý styl působí obyčejně, ale je výborně propracovaný a vyladěný: stísněnost nás pohlcuje s dopadem každé kratičké věty. Čím víc se dozvídáme z minulosti tajemné Louise, tím víc jsme zmateni a toužíme vědět, proč trestný čin spáchala. Mohla za to její finanční situace, Masséovi, ostatní chůvy, nebo snad byly příčinou rodinné důvody?

Jak skvěle děsivým a skličujícím dojmem působí úvodní a následující kapitoly, tak překvapivě nezáživně, nedostatečně a nedokončeně posléze vyzní závěr knihy. Detektivka rozluští záhadu a sestaví sled událostí vedoucí k samotnému aktu usmrcení, ale vše je vyřčeno tak rychle, že když dočteme poslední větu, připadáme si podvedeni a ochuzeni o skutečné vysvětlení. Jako by si z nás autorka chtěla vystřelit. Celou dobu nás napínala, vyprávěla zajímavý příběh a z ničeho nic ho jedním pohybem smete ze stolu, dá najevo, že už o něm zkrátka nebudeme dál mluvit.

Autorčiným záměrem jistě bylo poukázat na to, že k těm nejhorším činům vedou ty nejméně omluvitelné důvody, ukázat na propastný rozdíl ve vnímání toho, co je důležité a cenné. Jenže k tomu, aby si to člověk uvědomil, mu stejně přečtení (této) knihy nepomůže. A skoro by byl radši, kdyby autorka popustila uzdu své fantazii a vymyslela skutečně zajímavý motiv, jehož propletené kořeny by ho zavedly až do rané Lousiny dospělosti, kde by mohl vězet důvod hrozivého vyústění tohoto zvláštního příběhu.