I když se knihy Jóna Kalmana Stefánssona (nar. 1963) odehrávají v odlehlých místech Islandu, nejde o sondy do života na vesnici. Ve svérázném prostředí řídce obydleného venkova, kde je jen pár čísel domů a kde všichni znají slabosti i podivínství těch druhých, se odehrávají archetypální příběhy o smrti, lásce, vině a odpuštění. Postavy rybářů a sedláků tu provázejí filozofující vypravěči a trefně, ironicky, jindy až vizionářsky při tom glosují lidské osudy. 

Cesta aktuálně největšího islandského spisovatele k psaní nebyla přímočará. Vystřídal řadu neintelektuálních zaměstnání, pracoval jako zedník, policista nebo dělník v továrně na zpracování ryb. Nakonec ale vystudoval literární vědu a začal psát. Průlomem v jeho kariéře se stal hojně překládaný román Letní světlo a pak přijde noc(Sumarljós, og svo kemur nóttin, islandsky 2005, česky 2009), jenž se v roce 2022 dočkal i filmové adaptace. Dnes má Stefánsson na kontě čtrnáct děl, z nichž je v češtině k dispozici i oceňovaná trilogie Ráj a peklo (Himnaríki og helvíti, islandsky 2010, česky 2012), Smutek andělů (Harmur englanna, islandsky 2009, česky 2014) a Lidské srdce (Hjarta mannsins, islandsky 2011, česky 2017). Pozornost mezinárodní kritiky si získal i román Fiskarnir hafa enga fætur (Ryby nemají nohy, islandsky 2013), nominovaný na prestižní Man Booker International Prize. 

Čas je nabitý revolver

V románu Tvá nepřítomnost je tmou (Fjarvera bín er myrkur, islandsky 2020) je ústřední postavou vypravěč. Potkáváme ho v první řadě malého venkovského kostela – v místě, kam člověk nepřijede jen tak pro nic za nic, protože tam jednoduše není co hledat, a zvláště v období po epidemii koronaviru tu je každý cizinec malý zázrak. Ústřední hrdina trpí amnézií, netuší, kdo je a co ho s tímto koncem světa pojí. Po chvíli si všimne, že za ním sedí neznámý muž, možná řidič, možná pastor, možná Bůh, možná ďábel, který se stává jeho průvodcem. 

Vypravěč ze slov místních obyvatel vytuší, že mnohé z nich kdysi dobře znal. Svou identitu však rozplétá jen pozvolna, cesta k poznání sebe sama je plná odboček do minulosti a vyvstává před ním široká rodinná sága, táhnoucí se přes dvě stě let do minulosti. Na stole se mu navíc záhadně hromadí kupy popsaných papírů, jejichž pisatelem nemůže být nikdo jiný než on sám.

Vždycky je důležitější cítit než rozumět 

Text plyne stejně nespoutaně jako myšlenky tápajícího protagonisty, jež skáčou napříč místy a časem, i další postavy tu spolu rozmlouvají přes desetiletí a oceány. Kniha vyžaduje pozorné, ale současně rychlé čtení, protože při příliš dlouhé pauze se z paměti vytrácejí spojité nitky, jimiž vše drží pohromadě. Kdo nenasedne na vypravěčskou vlnu hned v počátku, už to nedožene. 

Čteme o Aldís, která kdysi do kraje přijela jen na výlet, ale už tu zůstala, protože se bezhlavě zamilovala do traktoristy, jenž měl uhrančivé oči a poslouchal Boba Dylana. Jiná žena se o dvě stě let dříve rozhodne poslat do vědeckého časopisu pojednání o žížalách, jež nazývá básníky země. Nemá formální vzdělání, zato v sobě skrývá nejen pochopení pro neviditelné podzemní tvory, ale i nebývalou vášeň. Její text zaujme redaktora a pastora Pétura natolik, že nechá dopisování s mrtvým básníkem Hölderlinem a vyrazí na koni za ní. V knize není nouze ani o svérázné postavičky, jako je Eirík, který má elektrickou kytaru a brokovnici, jíž střílí po projíždějících autech. 

Autor napříč časem a generacemi pátrá po štěstí a jeho povaze. Jak máme žít, abychom byli šťastni? Smíme hřešit a zrazovat, abychom dosáhli svého štěstí? Daleko od velkých měst i dějin si hrdinové pokládají tyto otázky a váhají, jakou cestou se vydat. Jejich rozhodnutí neovlivňuje zdaleka jenom je, ale celé následující generace.

Polární záře je kouř z Božího jointu

Ráno by člověk neměl vyrazit z domu, aniž by si přečetl alespoň jednu báseň, řekl v jednom rozhovoru autor a opakovaně mluví o síle poezie, kterou chce předat i svým čtenářům. A jeho knihy jsou opravdu zvláštní směs prózy a poezie, text překypuje básnickými popisy a metaforami, které ještě doplňují úryvky ze skladeb nejrůznějších hudebníků. Pokud u čtení rádi posloucháte hudbu, na Spotify je k dispozici románový playlist, zahrnující jména jako Bob Dylan, Leonard Cohen, Beatles, Tom Waits nebo Amy Winehouse.

Romány Jóna Kalmana Stefánssona jsou především vypravěčský zážitek. Ukazují, že smysl literatury nespočívá jen v příbězích, ale i ve slovech, v jejich pomalém odvíjení, v tom, kdo a jak je vysloví. Cennější než vyústění zápletky jsou potom životní pravdy a postřehy, kterými se to v myslích postav hemží tolik jako ve skladbách Boba Dylana.

Minulost tu zůstává navěky a v našich genech jsou otištěni i ti, na něž jsme zapomněli, jak se říká v prologu. Do minulosti se noříme proto, abychom poznali a pochopili sami sebe. A právě proto jsou příběhy Jóna Kalmana Stefánssona tak magické. Připomínají nám, kým jsme a odkud jsme vzešli.