Jón Kalman Stefánsson vypráví o islandské střediskové vesnici osmdesátých a devadesátých let, doby bohatství a nečekaného pohybu.

„V zimě je nebe na ptáky chudé, čas se kvůli tmě nehýbá z místa a voda sotva teče z kohoutků.“ Těmito slovy přibližuje život na islandském venkově jedna z postav románu u nás neznámého Islanďana Jóna Kalmana Stefánssona (nar. 1963) Letní světlo, a pak přijde noc. Dějištěm je bezejmenná vesnice na západním pobřeží ostrova, čítající pár stovek obyvatel, která se nezmohla ani na kostel a hřbitov. Středobodem obecního života je Nákupní družstvo, z dalších pozoruhodností pak lze jmenovat jatka, Spolkový dům, kde se promítají filmy, a výrobnu oděvů Pletárna. Iluze idylicky ospalé a nudné střediskové vesničky však rychle bere za své.

Víte, kde máte muže?
Namísto chronologické linie sledujeme prolínání různých příběhů, odhalování souvislostí a řazení náznaků. Jednotlivé osoby postupně vystupují do popředí a defilují před čtenářem. Ten brzy zjišťuje, že ani v této zapadlé obci nežijí žádní bezduší křupani, ale citlivé lidské bytosti, které se usilovně potýkají se svými sny, nadějemi a úzkostmi. Jejich vnitřní zápasy Stefánsson nikterak nepitvá; spíše naznačuje, než pojmenovává, a mnohé postavy tak zůstávají do značné míry obestřeny tajemstvím, jež jitří představivost sousedů i čtenáře.

Jedním z významných hybatelů tohoto zvláštního mikrosvěta, silou, která oživuje ospalý poklid venkova, je erotická touha. Tak například smyslná a rafinovaná Elisabet, neustále provokující smečku vesnických klepen, podněcuje fantazii prakticky všech mužských obyvatel vesnice, kamkoliv přijde. Chtíč je také hlavním tématem příběhu obtloustlého sedláka Kjartana a kypré hospodyně z nedalekého statku Kristín, kteří zrazují svá svědomí i milující partnery a pravidelně se setkávají u plotu na hranici svých rozlehlých pozemků, aby se bezuzdně oddávali jeden druhému. Zde se ukazuje, že Stefánsson dokáže působivě převyprávět i tak tuctový příběh, jako je manželská nevěra, nakonec prozrazená vesnickou šeptandou. Následná pomsta Kjartanovy manželky Ásdís je jedním z nejkrásnějších momentů celé knihy.

Rozpadl se do větru
Erotično je v románu vyvažováno touhou po transcendenci, po splynutí s nekonečnem. Nejsilněji ji pociťuje postava zvaná Astronom. Někdejší ředitel Pletárny přezdívku získal, když se mu z ničeho nic začaly zdát sny v latině a on z nepochopitelného popudu opustil prestižní práci, krásnou ženu i syna a začal se věnovat pouze filosofickým úvahám a četbě latinských knih. Stal se asketou, jakýmsi duchovním vůdcem vesnice, šamanem. Stejnou potřebu odvrátit se od lidského společenství pociťuje i stydlivý introvert Jóhann, který by raději žil s lučními ptáky než s lidmi, a částečně i Sigrún, která se při plavání v ledově studeném moři noří do mnohametrové hloubky ke dnu. Některým postavám se dokonce podaří tyto sny realizovat beze zbytku: starý Björgvin se jednoho dne rozpadne ve větru a bývalý politik Finnur se zase rozplyne ve večeru. Prosté realistické vyprávění v těchto fantaskních momentech přesahuje do realismu magického. Propojení reálna a nadreálna je přitom zakotveno v islandské tradici. Imaginaci Islanďanů odjakživa ovládali duchové, elfové a trollové, a jak se dočítáme ve Stefánssonově knize, tyto představy jsou živé dodnes.

Nad tmou nezvítězíme
Vnitřní život obyvatel vesnice bezpochyby utváří okolní krajina a přírodní podmínky ostrova. Dramatické střídání světla a tmy, dlouhé letní noci, rozlehlá vřesoviště a lávová pole, všudypřítomné nekonečné moře, souvislá linie obzoru, nerušená stromy ani vysokými budovami. Toto až příliš otevřené prostředí má na venkovany podivný vliv: místo aby jim poskytovalo volnost a svobodu, působí na ně jako neproniknutelná stěna, hranice lidského života, za níž je čeká jen prázdno. Nejsilnější moc má neprostupná zimní tma, která obyvatele vesnice uvrhá do samoty, jakkoliv se snaží najít cestu jeden k druhému: „K vítězství nad tmou máme daleko – ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás,“ přiznává vypravěč, bezejmenný příslušník vesnického kolektivu. Je zajímavé, že s tímto vědomím se zpravidla lépe vyrovnávají ženy, které se v galerii postav jeví jako silné a akční, zatímco muži nezřídka rezignují a upadají do sklíčenosti a melancholie.

Přes celkově lyricko-melancholické ladění románu se Stefánsson často s gustem vyjadřuje ke stavu dnešního světa. Časově je vyprávění zasazeno do osmdesátých a devadesátých let, do doby, kdy na Islandu nastoupil prudký ekonomický rozmach. „Nastal tu takový pohyb, že my už nedokážeme ani myslet, veškerou energii spotřebuje člověk na to, aby nesletěl do prázdna,“ vypráví jeden z vesničanů. Dnes už víme, kam bezhlavá ekonomická rozpínavost a honba za konzumními požitky Island dovedly, a tak autorovo lakonické účtování s dobou, opatřené notnou dávkou ironie, získává navíc další rozměr. Právě tato mnohačetná perspektiva, propojení konkrétního a obecného, aktualizace i bezčasovost, je největší předností tohoto románu. Umění objevovat velké dimenze malých životů je důležité nejen na Islandu, nýbrž kdekoliv na světě.