Knihy Jóna Kalmana Stefánssona (nar. 1963) se odehrávají v odlehlých místech Islandu, přesto nejde o sondy do vesnického života. Ve svérázném prostředí řídce obydleného venkova, kde stojí jen pár domů a kde všichni znají slabosti i podivínství těch druhých, se odehrávají archetypální příběhy o smrti, lásce, vině a odpuštění. 

Průlomem v kariéře tohoto islandského tvůrce se stal hojně překládaný román Letní světlo a pak přijde noc (Sumarljós, og svo kemur nóttin, 2005, č. 2009), jenž se v roce 2022 dočkal i filmové adaptace. Dnes má Stefánsson na kontě čtrnáct děl, z nichž je v češtině k dispozici i oceňovaná trilogie Ráj a peklo (Himnaríki og helvíti, 2010, č. 2012), Smutek andělů (Harmur englanna, 2009, č. 2014) a Lidské srdce (Hjarta mannsins, 2011, č. 2017). Pozornost mezinárodní kritiky si získal i román Fiskarnir hafa enga fætur (Ryby nemají nohy, 2013), nominovaný na prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu. 

iLiteratura: Ve vašem životopise stojí, že jste vystřídal řadu zaměstnání, než jste se stal spisovatelem. Jak dlouhá byla vaše cesta k psaní?
Jón Kalman Stefánsson: Psát jsem začal docela pozdě, tedy na poměry Islandu, až po dvacítce. Předtím jsem pracoval v továrně na zpracování ryb, na jatkách, studoval jsem. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co mám se svým životem dělat. Byl jsem trochu ztracený. Věřím, že se člověk spisovatelem narodí, že to není nic, co lze v sobě vypěstovat. I já jsem to v sobě měl, jen jsem o tom nevěděl, nežil jsem v prostředí, kde bych byl obklopený literaturou. Ale vždy jsem v sobě cítil něco, co mě odlišovalo od ostatních. Když jsem se konečně pustil do psaní, ihned jsem věděl, že jsem se našel. 

iLiteratura: Všech pět románů, které jsou přeložené do češtiny, se odehrává na islandském venkově. Nacházíte zde své postavy obyčejných lidí? Nebo volíte toto prostředí ještě z jiného důvodu?
Jón Kalman Stefánsson: Narodil jsem se a vyrostl v Reykjavíku, ale ve dvanácti letech jsem se přestěhoval do Keflavíku, městečka, které leží jen padesát kilometrů od hlavního města, ale tamní prostředí je zcela jiné. Od svých pěti let až do dvaceti jsem trávil každé léto od května do září na venkově, tedy pět měsíců v roce, a to mě silně ovlivnilo. Léto ve městě jsem vlastně vůbec neznal. Několik let jsem také na vesnici žil a pracoval tam na jatkách. Venkov se stal mou součástí. 

Vzpomínám si, že když jsem začínal psát, chtěl jsem své knihy zasadit do Reykjavíku, ale prostě to nešlo. Příběhy mě nutily jít na venkov. Nejzajímavější jsou pro mě lidé a o tom, odkud pocházejí, tolik nepřemýšlím. Následuji své postavy tam, kam mě vedou.

Minulost jako nit k pochopení současnosti

iLiteratura: Platí to stejné i o době, o které píšete? Některé vaše knihy jsou zasazeny do hluboké minulosti, kdy byl Island velmi chudá a pro život drsná země. Jiné se sice odehrávají blíže současnosti, ale postavy sledujete až do dávné minulosti. 
Jón Kalman Stefánsson: Když jsem začínal pracovat na románu Fiskarnir hafa enga fætur (Ryby nemají nohy, 2013), měl jsem v plánu, že se bude odehrávat v Keflavíku během konkrétního časového úseku. V průběhu psaní jsem ale zmínil babičku hlavního hrdiny, chtěl jsem jí věnovat jednom jednu nebo dvě věty, ale psal jsem o ní dál a dál. Postavy vás zavádí do nových vesmírů a vy nikdy nevíte, kde skončíte. Tento proces nijak nekontroluji, mám nad ním jenom omezenou moc. Znovu a znovu se přede mnou vynořují nové postavy a příběhy. Cítím, že se musím vrátit do minulosti, abych své příběhy dokázal uchopit.

Myslím, že to platí o příbězích stejně jako o lidech. Nikdo nestojíme sám za sebe, naše životy jsou ovlivněny životy našich rodičů a jejich rodičů. Od nás vede nit do minulosti a bez jejího pochopení nikdy neporozumíme sami sobě. To platí o člověku i o národu, i ten musí znát svou historii, aby neopakoval předchozí chyby.

iLiteratura: Jak vaše nové knihy vznikají? Máte v hlavně již nějaké konkrétní téma, než je začnete psát? 
Jón Kalman Stefánsson: Někteří autoři mají nejprve koncept, čemu se budou věnovat. To je, myslím, rozumné. Moje mysl ale takto nefunguje. Já, podobně jako hudební skladatel, postupně hledám melodii, rytmus, nikdy dopředu nevím, jaká ta píseň bude. Věřím, že román je schopný obsáhnout celý náš život, všechny jeho stránky. Románová forma je nesmírně bohatá. Chci tvořit bez omezení, žádné téma pro mě není malé, nebo velké. Všechno má pro mě stejnou důležitost. 

iLiteratura: Vaše prozaické texty jsou nesmírně poetické. Inspirujete se poezií?
Jón Kalman Stefánsson: Ano, začínal jsem jako básník. Nejprve jsem publikoval tři sbírky poezie a neuměl si představit, že bych psal prózu. Ta si mě ale nakonec našla. Před třemi lety jsem se k poezii vrátil a vydal novou sbírku básní. Považuji se vlastně za básníka, který píše romány. 

I na formu a jazyk románu pohlížím jako básník. A takto fakticky pohlížím i na celý svět, proto jsou mé knihy poetické. Není za tím nějaké úsilí, můj způsob psaní odráží můj způsob přemýšlení. Kamkoli jedu, mám v tašce nějakou sbírku básní. Poezie je moje inspirace, přítel i společník. 

iLiteratura: Literární kritici vás často srovnávají s norským klasikem Knutem Hamsunem. Kam byste se vy sám zařadil v islandské nebo evropské literární tradici? 
Jón Kalman Stefánsson: Nejsem schopen na sebe pohlížet s odstupem a s někým se srovnávat. Knut Hamsun mě inspiroval, zejména když jsem byl mladší. Ale inspirovalo mě i mnoho jiných islandských a světových autorů, především básníků. Vyrostl jsem na modernistické poezii. Modernisté mě přitahují schopností jít do hloubky, líbí se mi vážnost, s jakou se tvorbě věnují. Postmodernisté mě zase fascinují ironií a lehkostí. Já jsem takový mix těchto dvou přístupů.

Mluvit o smrti je stejné jako mluvit o fotbale

iLiteratura: Specifickým znakem vašich románů jsou vypravěči. Způsob, jakým s moudrostí a současně s jistým odstupem a ironií komentují dění či život samotný, je neopakovatelný. Jak vytváříte své vypravěčské hlasy? 
Jón Kalman Stefánsson: Romány vznikají už tři sta let, existují jich tisíce a tisíce. U takto starobylé starou formy hrozí nebezpečí, že se začne uzavírat, přestane být funkční a inspirativní. Proto když píšu, snažím se pokaždé najít jiný způsob, jak román postavit a jak ho vyprávět. Jde ale více o hledání než o promyšlený proces. Hledám vždy výjimečného vypravěče nebo výjimečný úhel pohledu. Odpovědět si na otázky, kdo bude příběh vyprávět, v jaké osobě a v jaké čase, je zcela zásadní. Vypravěč, jazyk a příběh jsou stejně důležití, když jedna z těchto složek nefunguje, nebo není dostatečně dobrá, zničí to celý román. 

Co se týče vypravěčského tónu, je opět ovlivněn mým viděním světa. Lidé říkají, že píšu o velkých tématech, jako je smysl života či smrt. Na začátku kariéry mě to hrozně překvapilo. Nikdy mě nenapadlo, že mé knihy jsou vážné, hluboké nebo náročné. Přemýšlet a mluvit o Bohu nebo o smrti je pro mě stejně normální jako si povídat o kávě nebo o fotbalovém zápasu. Každý z nás zemře, každý zná někoho, kdo zemřel. 

iLiteratura: Nejsme zvyklí otevřeně mluvit o smrti a podobně vážných tématech. Vy to ve svých románech děláte neuvěřitelně přirozeně, pro většinu z nás to ale není běžné. 
Jón Kalman Stefánsson: Myslím si, že i proto trvalo poměrně dlouho, než jsem se etabloval. Mé první knihy se prodaly jen v malém počtu výtisků. Všichni o nich říkali, že jsou příliš vážné. Umění, jako třeba poezie, je přitom součástí života stejně jako mytí nádobí, což ale neznamená, že poezie není krásná. Umění je, stejně jako člověk, současně vysoké i nízké.