Islandský spisovatel Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963) se na konci minulého roku představil českému čtenáři již podruhé. Po skvělé mozaice ze současného života islandských venkovanů Letní světlo, a pak přijde noc (česky 2009) přichází ještě intenzivnější čtení. Islandská rybářská osada asi před sto lety ve fjordu poblíž severního pólu, kde drsné počasí a nevyzpytatelné moře jsou hlavními hybateli lidských osudů, je východiskem románu o životě, a především o smrti, o tom, zda je špatné chtít od života něco víc než jenom čekání na konec.

Bárdur spěchá do lodi za ostatními jako poslední, usedá mezi své druhy, ale v myšlenkách je stále ještě pohroužený do Ztraceného ráje slepého anglického básníka, proto snadno zapomene obléct si koženou bundu. Nečekaná sněhová bouře přepadne rybářskou loď a její posádku, z rybolovu se stává zápas o přežití a ten, který dal přednost poezii, prohrává boj se skutečným životem. I chlapec, Bárdurův nejlepší přítel, tajně touží po něčem jiném. Utíká z rybářské osady do města, aby vrátil vypůjčený Ztracený ráj a nalezl ten svůj, jenom ještě neví, zda na něj čeká v životě nebo ve smrti. Chlapec kolísá mezi sebevraždou z bezmoci nad svým životem a přítelovou smrtí a zbytky sil k tomu, aby žil lepší život.

Autor v rozhovorech říká, že moře je jediný soused Islandu, proto je pro Islanďany tak důležité. On sám pracoval jednu dobu jako dělník v továrně na zpracování ryb a dle vlastních slov se na moře vydrží hodiny dívat a pozorovat jeho drobné proměny. Boj člověka s mořem jako obraz věčného zápasu o smysl bytí se vrací v literatuře opakovaně. Ač při čtení naskakují paralely s E. Hemigwayem, H. Melvillem či norským románem Žraloci spisovatele Jense Bjørneboa (česky 1987), Kalmannovo vyprávění je svébytné a otevírá vlastní svět. Kalman píše o svých postavách s notnou dávnou archaického tónu, trochu zamlženě a vzdáleně tak, aby se vzpíral realistickému zachycení života. Přesto se mu daří nespadnout do příliš symbolistní roviny a vzpírá se jakémukoli patosu. Jeho postavy možná nejsou z masa a kostí, ale jsou ztělesněním lidských přání a snů po lepším životě. Obyčejných snů studovat, číst nebo milovat. Sílu vyprávění dodávají dvě vypravěčská intermezza v první osobě plurálu vycházející z úst mrtvých duší, které se nacházejí někde mezi životem a smrtí a které vyprávějí příběh, aby konečně našly své místo, protože: „Peklo je nevědět, jestli je člověk živý nebo mrtvý… Peklo je být po smrti a uvědomit si, že ses dost nevěnoval životu, když jsi ještě mohl.“

Stejně jako v předchozí próze je ústředním tématem nikdy nekončící hledání smyslu života, ve kterém hraje ústřední roli samotné vyprávění, jež může dát odpověď nebo být alespoň cestou. „Naše slova jsou takoví záchranáři, jsou neustále v akci a mají za úkol zachránit uplynulé události a vyhaslé životy před černou dírou zapomnění… Naše slova jsou zbloudilí záchranáři s nanicovatými mapami a ptačím zpěvem místo kompasu. Zbloudilí a beznadějně ztracení, přesto ale mají zachránit svět, zachránit vyhaslé životy, zachránit tebe, a doufejme, že i nás samotné.“ Islandská próza Jóna Kalmana Stefánssona je fascinující čtení, které na první pohled přichází ze světa velmi vzdáleného našemu každodennímu životu, i v něm se ale můžeme utopit stejně snadno jako v ledovém islandském moři, je proto dobré občas sáhnout po nějakém (literárním) kompasu.