Islandský autor Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963 v Reykjavíku) se českému čtenáři představil již dvakrát. Skvělým románem Letní světlo, a pak přijde noc (2005, česky 2009) o současné islandské vesnici 80. a 90. let dvacátého století si otevřel cestu do Evropy a jeho knihy se začaly překládat. Druhý do češtiny přeložený titul Ráj a peklo (2007, česky 2012) je úvodním dílem trilogie zasazené do 19. století do prostředí chudých rybářských osad. Ostatně Island a moře autor nikdy neopouští, sám několik let pracoval v továrně na zpracování ryb a říká, že jeho život stejně jako všech jeho krajanů je pevně svázán s mořem. Před několika dny se Stefánsson objevil na seznamu autorů nominovaných na cenu Severské rady za literaturu za rok 2015 za svou zatím poslední knihu Fiskarnir hafa enga fætur (2013, Ryby nemají nohy). Na tuto cenu byl nominován již třikrát (v roce 2001, 2004 a 2007). Počet nominací není samozřejmě měřítkem kvality tvorby, Stefánsson je ale bezesporu předním současným islandským autorem. Ve svém díle se vrací ke kořenům, na kterých je jeho rodný ostrov, vzdálený evropskému průmyslovému a kulturnímu ruchu, postaven. Skrze svá vyprávění však hledá odpovědi na základní odpovědi lidského života a dokáže tak oslovit nejen domácí publikum.

Trilogie je propojena postavou chlapce, ale vzhledem k minimální dějovosti knih obstojí jednotlivé části i samostatně. V prvním díle Ráj a peklo ztrácí chlapec svého nejlepšího přítele v mořské bouři, na vině tragédie je Miltonova báseň Ztracený ráj, která přítele uchvátila natolik, že si zapomněl obléct teplý kabát a umrzl. I v druhém díle Smutek andělů (Harmur englanna, 2009, česky 2014) zůstává ústřední hrdina beze jména. Jméno si může každý čtenář dosadit sám, řekl v jenom rozhovoru autor a podtrhl tím archetypálnost vyprávění o životě a smrti a o křehké hranici mezi nimi.

Chlapec je i tentokrát vystaven těžké zkoušce, uprostřed tuhé zimy musí dělat společníka pošťáku Jensovi a doručit zásilky do nejodlehlejšího cípu Islandu. Brašny s dopisy a novinami váží desítky kilogramů, chlapec a Jens se brodí sněhem, vítr jim podtrhává nohy a oni jen stěží dokáží otevřít zamrzlá oční víčka. Nemají mapu ani koně. Únava postupně přemáhá i silná mužská těla, člověk je schopný vyčerpáním usnout ve stoje a umrznout. Cesta trvá několik dní a v momentech, kdy už se zdá, že smrt vyhrává, se ze sněhu vynoří jako záchrana chatrč nebo zapadlý statek. Lidé, které cestovatelé potkávají, jsou příslibem odpočinku a horké kávy, jež dokáže povzbudit tělo víc než jakýkoli lék. Bledé obličeje místních obyvatel a propadlé tváře kašlajících dětí jsou ale připomínkou dlouhé zimy, nedostatku jídla a samoty.

Poslední část putování je nejtěžší, do nejbližšího města musí dopravit nejen sami sebe a poštu, ale i rakev s mladou ženou. Dokud nebude řádně pohřbena, nedojde její duše ani duše jejích blízkých klidu. Rakev je těžká, sáně se boří a bouře je taková, že nelze rozeznat, kde končí sráz a začíná propast, z níž už neexistuje cesta zpět.

Chlapec a Jens jsou zvláštní společníci, napětí mezi jejich charaktery a občasné dialogové přestřelky dodávají textu dynamiku. Jens zarytě mlčí, a ačkoli tvrdí, že každý jde i žije sám za sebe, několikrát chlapce zachrání před umrznutím. Chlapec se naproti tomu snaží od začátku navázat se starším mužem vztah, mluví, ptá se, aniž by dostával odpovědi. Každý nese na ramenech vlastní trápení, s nímž se navzájem svěřují až v momentu, kdy jejich životy visí na vlásku. Chlapec ztratil rodiče i nejbližšího přítele a trápí se pochybnostmi o smyslu všeho, co kolem sebe vidí. Jens žije se stárnoucím otcem a postiženou sestrou, starost o jejich zabezpečení ho žene jít dál a nevzdat se.

Po smrti nepřichází smíření
Islandský román nevykresluje život jako apokalypsu nebo předem prohraný boj, právě naopak, chce nás naučit znovu a naplno žít. Našimi učiteli a průvodci jsou duše mrtvých, jimž patří úvodní slova dvou oddílů knihy. Bdí někde mezi životem a smrtí a vyprávějí tento příběh, aby nás ostatní vytrhly z letargie. Mluví k nám suše, bez skrupulí, vyvracejí mýty o posmrtném štěstí i utrpení pozemských dnů, provokují otázkami, protože jinak je nebudeme poslouchat a nestihneme žít. „Po smrti nepřichází smíření. Jestli vůbec existuje, dokážeš ho ještě zaživa. A přitom se nic nepodceňuje tolik jako život. Nadáváš na pondělky, na lijáky, na bouřky a na sousedy, proklínáš úterky, práci a zimu, a pak se to všechno během zlomku vteřiny vypaří. Bohatství života je fuč a místo něj se plácáš v bídě smrti… Když se to vezme kolem a kolem, jak dlouho člověk skutečně žije? Kolik opravdu ryzích chvil prožije? Jak často bývá živý jako elektřina, jak často vnáší do světa světlo?“ (s. 119–120)

Chlapec i Jens se každým krokem učí žít naplno. Chlapec nachází radost i zapomnění v literatuře, v poezii a ve slovech, jejichž hudba mu téměř bez přestání zní v hlavě. Úryvky Shakespearova Othella, Hamleta a islandských básní o lásce dávají naději. Oddat se jim až příliš může být ale nebezpečné. „Poezie zabíjí, dává ti křídla, ty jimi pohneš a ucítíš řetězy. Dává ti nahlédnout do jiného světa, a pak tě strhne zpátky, do vánice, do zašpiněné všednosti“ (s. 220). Stejně zázračnou silou působí také láska. Oba muži sní o ženských rtech, letmých dotycích, lesku ženských očí a magické síle úsměvu. Když nepomáhají slova ani ženy, je zbraní humor a nadhled: „Ostatně život je poměrně prostý. Když člověk položí jednu nohu před druhou, pak obráceně a bude to opakovat dostatečně často, nakonec dojde do cíle, tedy pokud nějaký má. To je jedna ze zákonitostí tohoto světa“ (s. 171).

Jón Kalman Stefánsson, podobně jako norský spisovatel Roy Jasobson v nedávno vydaném románu Ostrov, nalézá nejčistší hodnoty u obyčejných lidí v jejich každodenním boji s přírodou i sebou samými. Prozaicko-básnické texty islandského autora o hledání smyslu bytí nejsou rozhodně součást literárního mainstreamu a vyžadují soustředění. Stefánssonovi se především díky vypravěčskému jazyku, v němž se mísí patos s všednodenností a humor s vážností, daří vytvořit obraz světa, který je aktuálnější, než se zprvu může zdát. Jeho knihy jsou nezapomenutelné čtení pro každého, kdo nebere život jako samozřejmost.