Kniha Tyrkysový orel se skládá ze dvou samostatných, zhruba stejně dlouhých próz (novel) s názvy Bílí mravenci a Zenónovy paradoxy. Bylo by ji možno chápat jako jakýsi sukus Ajvazovy tvorby, jako „rukověť“ autorových oblíbených motivů a témat, koncentrovanou na poměrně malé ploše, navíc podanou ve vypilovaném, léty prověřeném vyzrálém stylu, kdyby – kdyby se nejednalo už o druhé vydání tohoto titulu, a to bezmála po pětadvaceti letech. Svazek, publikovaný v nakladatelství, které nese stejný název jako jedna z Ajvazových nejznámějších knih (Druhé město), na tuto okolnost nijak neupozorňuje a o prvním, obtížně dostupném vydání z produkce dnes už zaniklé firmy Hynek (1997) se vůbec nezmiňuje, takže by leckdo mohl nabýt dojmu, že jde o další, takříkajíc „řadovou“ autorovu knihu. Pravda však je, že ani takto by Ajvazovi nedělala ostudu…

Trochu jiný pohled ale získáme, když Tyrkysového orla nečteme jako žhavou novinku a naopak si uvědomíme jeho širší souvislosti – knihu lze totiž chápat nejen jako součást celého dosavadního autorova díla, ale už i v kontextu dějin polistopadové literatury. V roce 1998 vydávají své první výrazné prózy pozdější matadoři (Balabán, Urban, Hakl…). Ajvaz už v té době zářezy na pažbě má (Návrat starého varana, 1991; Druhé město, 1993). Patří k čelným představitelům literatury inspirované postmoderní poetikou (z nejvýraznějších osobností připomeňme také Jiřího Kratochvila), s níž bývá asociována bohatá představivost, žánrová hybridnost a intertextualita, ale také nápadné oslabení přímočarých vazeb k aktuálnímu světu. Dalo by se to nazvat i „apolitičnost“ či programová neangažovanost, chceme-li. Tato linie, vedle silného (auto)biografického a dokumentárního proudu, v devadesátých letech dominovala českému písemnictví.

Ajvaz se uvedených principů držel i ve svých následujících dílech: kromě knižních filozofických studií vydal posléze další prózy (např. Zlatý věk – 2001; Cesta na jih – 2008; Lucemburská zahrada – 2011; či Města – 2019), v nichž v podstatě navázal na Tyrkysového orla (a Druhé město), přičemž jako by stále rozvíjel a modifikoval tentýž text. Což nemá vyznít jako výtka, mezi současnými autory bychom našli jen několik málo spisovatelů, kteří by tak soustavně a důsledně rozpracovávali své pojetí literatury, svoje témata a styl.

Ajvaz se přitom konstantně zaměřuje na prostor města coby specifického místa s vlastními zákonitostmi a „rozměry“ (ve Zlatém věku účinkoval v obdobné funkci ostrov). Město u něj vždy fungovalo – a v Tyrkysovém orlu rovněž funguje – jako hrací pole v nejširším slova smyslu: jako složitá tkáň, mnohovrstevnatá struktura, kterou nikdy nemůžeme zahlédnout celou, ale vždy se můžeme pustit do objevování jejích nesčetných, v podstatě nekonečných vláken a složek. Ne nadarmo se o konceptu města v Ajvazově podání (podobně jako u próz Daniely Hodrové) uvažuje jako o svébytné znakové struktuře, vlastně jako o textu svého druhu. V Zenónových paradoxech to vypravěč ostatně doznává: „Tato schopnost slyšet světy, které se ozývají v chvění zvuků, mi pomáhala, abych se úplně neztratil v labyrintu města: město, v němž žijeme, je vytvořeno ze slov mnohem více než z cihel a kamenů. Povrchy, které vidíme, tvoří jen nepatrnou část města, obklopují nás potemnělé zahrady slov, rozrůstající se za přítomnými a viditelnými povrchy, za zdmi domů a za zavřenými dveřmi skříní v cizích bytech a tajemně jimi prosvítající, jako záhadní mořští živočichové kolem nás plují bledá těla ze slov pod vlnící se hladinou látek. Většina věcí, s nimiž se setkáváme, a většina obyvatel města jsou fantomy utvořené ze slov, z chvění dechu a z barev zvuků.“ (Tyrkysový orel, s. 91)

A v tom je (celé) kouzlo Ajvazových knih – v poetickém, neustále zvrstvovaném líčení rozsáhlých a jakoby znovu a znovu objevovaných magických dimenzí tohoto světa (či jiných světů a vesmírů), v jejich procházení, ohmatávání, ochutnávání, v naslouchání jim. Dějí-li se Ajvazovým hrdinům, ať už jsou prezentováni v ich-formě, anebo v er-formě, nějaké příhody či rozvíjí-li se nějaký klenutější děj – vždy ale plný mnoha digresí –, vždy je to jen jakási záminka k pohybu. Ať už jde o obligátní pátrání po ztraceném nebo záhadném předmětu, či nějaký jiný (pseudo)detektivní motiv, není to dramatický moment sám o sobě; pro vypravěče a postavy je to hlavně pobídka k dosud nevyzkoušeným perspektivám, k novým uvědoměním, k překračování hranic, zkrátka k dalším pohledům „skrz“ a „za“.

Pravidelně se tu dočkáváme kuriózních, ba bizarních zápletek, přesněji řečeno surrealistických „spojení nespojitelného“. Většinou přitom selhávají pokusy převyprávět děj, vždy jde redukci, o více či méně subjektivní výběr některých narativních linek, neboť je těžké rozhodnout, která z odboček je „skutečně nezbytná“, který z motivů je hlavní a který méně podstatný apod. Obzvláště komplikované je to v textech typu Zenónových paradoxů, kdy jsou jednotlivé příběhy do sebe několikanásobně vsunuty, resp. ze sebe stupňovitě vystupují (v tomto případě dokonce šestkrát!). Vzorcem zpravidla je, že postava někudy putuje a přitom potká nějakou jinou postavu, která jí vypráví o svých dobrodružstvích, jak někdy někam putovala a přitom někoho potkala a ten zase vyprávěl jí… například o svých snech. (Takové schéma může působit banálně, ale na účinku se samozřejmě podílí mnoho dalších faktorů, v nemalé míře také podmanivý rytmus Ajvazových vět.) Zřejmě se trochu počítá s tím, že leckterý čtenář bude v takto spletitých kompozičních tenatech bloudit, až rezignuje na snahu vše si nějak přesněji (hierarchicky) zařadit a spíše se nechá unášet proudem pozoruhodných obrazů a představ. Roztomilé jsou například popisy zvuků hudebního nástroje z jantaru, varaní kůže a kůstek pásovce, veškeré důmyslnosti chuťového písma, vzácný druh bílých mravenců, schopných formovat živé sochy se zelenýma očima, zaujme také titulní tyrkysový orel a mnoho desítek dalších překvapivých nápadů… Když už si člověk řekne, že ho u Ajvaze žádná roztodivnost nemůže zaskočit, většinou hned na následující stránce zase s otevřenými ústy žasne.

Přes veškeré komplimenty se ale hlásí některé další neodbytné otázky: není to všechno přece jen příliš extravagantní, únikové a mimočasové? Co nám to vlastně říká o dnešním světě, o nás? Zůstane čtenáři i s větším odstupem v paměti nějaký hlubší vryp? Přinejmenším u Tyrkysového orla se obávám, že ne. Je to v tomto smyslu možná až příliš hermetický, neurčitý, ba neurčitelný koncept, stěží začlenitelný do nějakých konkrétnějších historických či společenských „souřadnic“. Zůstaneme-li u textu, zřejmě se bude číst téměř se stejným účinkem jako před pětadvaceti lety; jestliže však z něho vykročíme a uvědomíme si proměnu světa v posledním čtvrtstoletí, jeho přijetí už není tak snadné. Postmodernismus je passé, život i umění už (zase) běží jinudy…