Na konci roku 2018 vyšly Jiřímu Kratochvilovi hned dvě knihy – sbírka povídek a esejů Je suis Paris a zatím poslední, osmnáctý román Liška v dámu. V něm autor využívá dva inspirační zdroje: jednak jsou to motivy z novely Davida Garnetta Žena v lišku (Lady into Fox, 1922, česky 1969), jednak neméně záhadná proměna lišky v ženu z Vercorsova románu Sylva (1961, česky 1965), který na Garnettovu novelu navazuje. Vercorsův vypravěč se totiž zmiňuje o tom, že Garnettův příběh považoval spíš za pohádku, avšak té zázračné proměně je nucen uvěřit, protože ji právě prožívá. V Kratochvilově knize jsou všechny tyto liščí motivy propojené a vzájemně spolu souvisejí. Třetí inspirační složka, na níž je postaven příběh, má základ v reálných událostech po únoru 1948.

Liška lapená vědci
Liška, hrdinka bajek a pohádek, vždy představuje inteligenci, lstivost, rychlost i bojovnost, kterou nezastaví ani vidina možné prohry. Hned v začátku Kratochvilova románu se jedné malé lištičky na rozkaz Hospodáře ujímají vědci z Pavlovova institutu v Leningradu (ve skutečnosti ji ukradli matce přímo z doupěte), aby ji obdařili lidskou inteligencí a schopností mluvit a dali jí vzdělání. Lištička má však ještě jednu zásadní vlastnost – nádhernou zrzavou srst, rudý kožich, jenž Hospodáři Stalinovi velmi imponuje. A protože ho časem dovede už i přivítat slovy „Buď zdráv, Josife Vissarionoviči, ty nesmrtelný strůjce obecného i specifického“ (s. 12), zruší Hospodář výzkum Pavlovových „slintajících psů“ a současné bádání špičkových vědců na liščím experimentu povýší na nejvyšší stupeň důležitosti. Prohlásí totiž, že mají-li lidé hospodařit na celé této planetě, musejí ji „ovládnout jak shora z kosmu, tak i zespodu, ze zvířecích hlaviček“ (s. 13).

Rok vítězství
Je podzim 1948 a v Brně se formuje elita Státní bezpečnosti a stěhuje se do prostorné budovy, ze které byli vystěhováni železničáři. A zatímco se ještě bezejmenná liška v leningradském Pavlovově institutu učí číst a mluvit cizími jazyky, v Brně se mladý soustružník Pavel stává příslušníkem Státní bezpečnosti a připravuje se na důležité poslání, o němž zatím nemá bližší představu. Další vývoj tohoto mladého, horlivého soudruha je také svého druhu experiment, který mají po dlouhou dobu pevně v rukou jeho velící důstojníci.

Po výcviku fyzické zdatnosti se i Pavlík, jak o něm vypravěč důsledně mluví (komu by se nevybavil sovětský „hrdina“ Pavlík Morozov), učí cizím jazykům, začíná ruštinou, pokračuje němčinou. Za svými profesory chodí do vězení, protože jsou to sice ti nejlepší, avšak pro nepřátelský postoj k budování socialismu jsou odsouzeni k trestu smrti. Z Brna se Pavlíkovo studium jazyků na čas přesunuje do Prahy, do Bartolomějské ulice, kam si Pavlíka povolá nejvýše postavený estébácký šéf. Pražský šéf se právě tak jako ti brněnští stará o Pavlíkovo jazykové vzdělání a zajišťuje mu toho nejlepšího profesora, anglického germanistu a kafkologa, kterého Státní bezpečnost coby nepřítele ze Západu zrovna drží ve vazbě. Za doprovodu dvou dozorců dochází za Pavlíkem do malé garsonky v Bartolomějské ulici; je to tentýž byt, ve kterém o dvacet let později píše „nejmenovaný autor“ Valčík na rozloučenou.

Záhady, tajemství, proměny
Jiří Kratochvil se ve svých knihách stává čarodějem (kdysi ho někdo označil přímo za brněnského mága), který vytváří magicky působící světy. V nich nejen vypravěč rozumí řeči zvířat, ale s jeho postavami mluví kromě zvířat také skřeti, netvoři či jiné bytosti lidskou řečí (kočka Kaňka v Dobrou noc, sladké sny), setkáme se tu s paralelními světy (Femme fatale), metamorfózami (vedle této Lišky např. román Herec nebo jedna z povídek o Paříži) i variacemi historických událostí.

Struktura románu Liška v dámu je složitá jak z pohledu narativního, tak i svým prostorem, který kromě českého a sovětského prostředí zahrnuje i cizí země, v nichž se hlavní postavy pohybují, případně svým pronásledovatelům unikají. V ich-formě vypráví jen liška, er-forma je vyhrazena ostatnímu dění. Proud událostí ale občas přeruší sám autorský vypravěč, který určité omyly protagonistů či nesrovnalosti napravuje nebo komentuje ze svého „vypravěčského štokrlete“, na němž sedí za oponou či v zákulisí příběhu.

Pavlík se pokusil představit si ztlučeného profesora Zábela, a jak předtím, než mu nasadili na krk smyčku, si odskočili do zákulisí románu a požádali tam vypravěče (tedy mě), abych jim na okamžik zapůjčil svou stoličku (štokrle), na níž jsem tam sedával, a postavili na ni profesora a pak stoličku (štokrle) podkopli. (A stoličku mi pak do zákulisí románu zas vrátili.) (s. 58)

Autorova záliba v proměnách a mystifikacích působí často jako hravá ironie, někdy vypravěč čtenáře přiláká dobromyslným až bodrým tónem, jako by líčil bezstarostnou procházku v parku, náhle však do dění vloží situace tak absurdní a děsivé, že by je běžný, reálně působící lidský vypravěč snad nemohl zprostředkovat. V povídce Já, lošaď ze souboru Lůžko je rozestlané ani vzdělaný válečný kůň, ubytovaný s Rudou armádou ve vile Tugendhat, není schopen své zážitky dopovědět do konce. Zřejmě právě proto usadil autor svého vypravěče Lišky v dámu na již zmíněné vypravěčské štokrle. Jeho černý humor funguje i v těch nejtragičtějších situacích. A čtenář dostává občas i příležitost se na vypravěče trochu rozhněvat jako v uvedené ukázce – katovi se přece štokrle nepůjčuje.

Adoptivní otec
Jak již bylo řečeno, dřívější Pavlovovi podmíněně slintající psi byli nahrazeni výzkumem, na jehož základě se akademikům podařilo liščí mládě zlidštit, aniž by bylo zbaveno instinktů lovce-zabijáka. Ty si naopak Pavlík při přípravě na práci mezi špičkami StB musí teprve osvojit – se vzorem ve Stalinovi to ovšem nemuselo být tak těžké. Ostatně upevňování oddanosti k proletářské revoluci a nesmiřitelné nenávisti vůči jejím nepřátelům bylo také součástí Pavlíkova výcviku. Kratochvil právě v této souvislosti vkládá jednomu z důstojníků StB do úst odkaz na již zmíněného sovětského „hrdinu“: „To moc dobře vím, soudruhu, a troufám si tvrdit, že z toho mého, jak ty říkáš Pavlíka Morozova, nakonec udělám dýku, kterou vrazíme kontrarevoluci do chřtánu.“ (s. 32)

Vyprávění přeskakující mezi Brnem, Prahou a občas i Leningradem propojuje vedle onoho poslání, k němuž jsou oba protagonisté formováni, také vliv postavy samotného Stalina. V případě lištičky se Hospodář během své vlády zachová zcela nečekaně. Chytrou a vzdělanou lišku si oblíbí tak, že se rozhodne ji adoptovat. Svěří se jí, že se ve svých dětech zklamal, zatímco k ní přilnul, jako by byla jeho dcera. V období, kdy se liška učí mluvit, má již i jméno, které si sama vybrala: Sylva (což je další z autorových narážek na hrdinky Garnetta a Vercorse Sylvii a Sylvu).

Sylva dostává od svého velitele a adoptivního „otce“ volnost, ale nejdřív se musí podrobit zkoušce vytrvalosti a důvtipu. Stalin ji posílá na Sibiř, kde si liška ke zdolávání neschůdné cesty vybere jako doprovod stádo losů – na jednom z nich se veze Sylva, na druhém obávaný, ale jí přátelsky nakloněný rosomák. Proměna v ženu přijde ještě o něco později a čtenář společně se Sylvou postupně dochází k poznání, co pro Hospodáře znamená dát někomu svobodu. V době, kdy putuje na losovi tundrou, totiž dostanou její tvůrci – profesoři a akademici – od generalissima rovněž volnost, a to absolutní, eufemisticky řečeno.

Právě tak profesoři, již učili budoucího důstojníka StB Pavlíka, nepřežili, neboť to byli odsouzenci na smrt. Rozkaz naučit mladého estébáka cizí jazyk jejich popravu pouze o několik měsíců oddálil. Šanci dostal jen anglický germanista Spender, kterého byl velitel z Bartolomějské nucen propustit. Bylo však už pozdě: na hraničním přechodu zemřel na neléčený zápal plic. Před smrtí má horečnou vidinu, že je Josef K., a umírá s pocitem vděčnosti, že mohl svou smrt prožít právě s touto Kafkovou postavou. Příznačně se tyto události v příběhu odehrávají ve stejném čase, kdy začínají procesy s „právě odhalenými“ zrádci dělnické třídy, s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským.

Sylva s Pavlíkem se setkávají v polovině příběhu a čtenář samozřejmě už delší dobu tuší, že jejich sblížení bude zcela určující pro jejich další život. Jejich milostný vztah celý ten magický příběh zlidšťuje, ale zároveň zliščuje. Tato souvislost snad dává čtenáři klíč, jak chápat vypravěčovu zvláštní sympatii či téměř náklonnost vůči mladému příslušníku StB, o jehož poslání nelze mít pochybnosti, ale který pro něj přesto zůstává „Pavlíkem“, tedy kýmsi blízkým, možná až dětským (on sám ho ve svých promluvách do souvislosti se sovětským „hrdinou“ neuvádí). Vypravěč posazený autorem na stoličku v zákulisí (naznačeném i v písmu vytčením do závorek) tento rozpor připouští: „(Vypravěč tam teď s nimi sedí neviděn a zvědavě pokukuje po Pavlíkovi. Od počátku si s ním nevím rady a nemůžu popřít, že je mi ten estébáckej parchant něčím sympatickej. A proto jsem mu taky tím setkáním s liškou nabídl šanci.)“ (s. 119) Jakou podobu však má a ještě bude mít ta Pavlíkova šance, to se tu prozrazovat nesmí.

Autor je znalec a milovník architektury, což možná souvisí i s tím, kam umisťuje své protagonisty (Brno poničené bombardováním v Dobrou noc, sladké sny, podivná stavba v Lehni, bestie, různá sklepení a suterény, např. v románu Slib.) A jsou to právě ty podzemní prostory, které jsou, i když ne vždy viditelně, přítomné téměř v každé Kratochvilově knize. Nejinak je tomu v Lišce v dámu. Vnímáme je jako metaforu hlubšího podvědomí, kde sídlí svědomí, ale i zlo a násilí, připravené ve tmě na svou příležitost vyplazit se na světlo. Stejně jako v předchozích knihách i v Lišce čtenářskou pozornost upoutá nejen neobyčejná stavba příběhu, ale zrovna tak ironie a sarkasmus, jimiž autor vylučuje jakoukoli sentimentální rozplizlost, přestože tam emoce nechybí nikdy a nechybí tam ani sex, erotika a láska.