Román obsahuje množství sebevysvětlujících prvků, a tak je stejně příkladem tohoto šťastného prázdna jako jeho obhajobou. Slučuje rysy prozaického a esejistického psaní – buď již znamená syntézu obou možných druhů vidění, nebo se k takové syntéze celkově přibližuje. Z prázdna Ajvazovy nové příběhy vyvěrají a v prázdnu se také chtějí rozpustit: první ze dvou dílů knihy, zabírající přes tři sta stran, je vlastně rozhovorem, který se odehraje v jednom jediném večeru na jižním pobřeží Kréty.

Michal Ajvaz si zřejmě plní dávný sen a po vzoru jednoho vlastního obrazu ze Zlatého věku – nebo po vzoru Raymonda Roussela? – rozpřádá na velké ploše co největší množství fikčních vrstev. Tak během celého prvního dílu průběžně sestupujeme ze svrchního patra příběhu skrze šest poschodí až k vyprávění postavy, která prošla hlavami řady jiných postav – jsme totiž v románu v románu v románu v románu –, a potom opět zvolna vystupujeme; jen opatrně, aby nám tlakové podmínky prosté skutečnosti nepřivodily smrt. Metafora sestupu však není úplně přesná, neboť příběhy si nejsou nadřazeny. Spíše jde o prostupování místnostmi, jichž může být nekonečný počet.

Ve slasti z vyprávění a rozpřádání se také ozvou tóny hořkosti: spisovatelství „nemá tvrdost skutečné volby“ (43), „vítězství a ztroskotání si jsou k nerozeznání podobné“ (530), jazyk prázdna hovoří jen o sobě samém a v sobě samém se utápí. Těžiště prvního dílu, nejodlehlejší místnost vyprávění, je svědectvím děsivého útlaku a utrpení umělé dívky Lindy, svědectvím, jehož záznam byl navíc porušen, a tak se stal v jedné z předchozích místností podnětem pro vznik – Cestou na jih dále nepopisovaných – pornografických apokryfů. Ostatně: je-li řečeno o jednom z vnitřních autorů, že popisuje svou vlastní zkušenost s prázdnem, není myslím nemístnou psychologizací tvrdit, že celá kniha v našich rukách chce zprostředkovat zkušenost úplně stejnou – a to se vším úskalím, které k této zkušenosti patří.

Přidružují se i tóny pochybnosti: jedna z vyprávějících postav uvažuje o tom, že všechny náhody a záhady se možná odvíjejí podle jednoho nebo několika jednoduchých vzorců. To platí patrně pro celou knihu a potažmo pro vývoj Ajvazovy imaginace, kde důraz na neotřelost obrazů časem ustupuje bohatství architektonickému, tj. syžetu. Pro ilustraci malá osobní poznámka: když jsem komusi líčil sochy soch a podmořský nápis, dvě představy druhého dílu knihy, zeptal se: „A nebyla v jiné knize zase podmořská socha?“ Řekl jsem, že je to velmi dobře možné, ale že mi to nevadí, a pokračoval v hlasité četbě pasáže o mravencích.

Už se nesetkáme v takové intenzitě jako dříve se zvláštními výjevy, k nimž patřila například v Druhém městě vrtulníková bitva nad pohořím z peřin a polštářů, zvláště ne nárazově a v přilehlých místnostech vyprávění. Pokud ano, je věnována velká péče a mnoho stran tomu, aby byla záhada důkladně vysvětlena; v rozsáhlé próze má laskavý autor dostatek prostředků, aby ujistil nelaskavého čtenáře – třeba v krásném klamu –, že vše, včetně těch nejméně pravděpodobných událostí, plyne důvodně. Jemný, ale podstatný posun v Ajvazově slovníku se mi zdá příznačný pro tuto epizaci: v místech, kde dříve bylo sousloví „v hloubi“, nyní nacházíme většinou spojení „na dně“ (na dně představ, na dně poezie).

Nová kniha nicméně neztrácí své tajemství a pro příznivce Ajvazovy poetiky zchystala štědrou dávku dalších dobrodružství a skvělých záhad. – Méně komplikovaný druhý díl navazuje na shrnutí všech vnitřních románů vlastním líčením cesty po evropských městech a místech; itinerář této cesty roste přes všechny podivné stopy a odbočky v obligátní detektivní zápletce sám ze sebe tak, že skutečně ubývá stupňů severní šířky a my se nalézáme stále o něco jižněji: v Bratislavě, Budapešti, Lublani ad. V závěru vypravěč Martin dokonce odjíždí na nejjižnější výspu Evropy, řecký ostrov Gavdos, aby se zde oddal meditování, možná přímo na židli umístěné na cípu Tripiti. Jih je totiž „místem, kde se v jasném světle ostře vymezují obrysy tvarů a kde se zároveň v horku a v blízkosti beztvarého moře všechno roztéká“ (536). Ne nadarmo v češtině jih souvisí s jihnutím.