O Michalu Ajvazovi bylo již nejednou řečeno, že ve více či méně odlišných variacích píše stále tentýž text, tutéž knihu, což nad jeho posledním kusem nazvaným Pasáže lze jednoznačně potvrdit. Tento fakt odráží skutečnost, že se Ajvaz z hlediska stylu, resp. poetiky stal jedním z nejosobitějších autorů polistopadové literatury, autorem dobře si vědomým své (literární) cesty a zároveň – což je nejdůležitější – znovu a znovu podnikajícím pokusy dostat se po ní ještě dál. Spíše než o jednou provždy nalezené metodě je namístě mluvit o určitých prvcích a principech, ke kterým se Ajvaz s oblibou vrací, které zkouší a s jejichž pomocí se opakovaně pouští do narace v našem kontextu nezaměnitelné, obvykle – avšak ne zcela přesně – označované jako postmoderní.

Také v Pasážích nalézáme typický ajvazovský proud vyprávění, někdy bystrý a strhující, dynamicky posouvající hrdiny z akce do akce (či spíše z jednoho časoprostoru do časoprostoru jiného), jindy naopak spíše zpomalující, jaksi až kontemplativně prodlévající u zevrubného popisu vybraných situací, scenérií či objektů. Ostatně jen málokterý z českých autorů umí tak jako Ajvaz s až požitkářskou jemností zprostředkovat jevovou stránku nejrůznějších věcí, přístrojů či míst, včetně přesného pojmenovávání jejich sebenepatrnějších součástí.

Podobně jako jeho dřívější prózy jsou i Pasáže zkomponovány z mnoha navzájem provázaných textových segmentů, různě našroubovaných na sebe či jakoby na způsob panenky matrjošky do sebe několikanásobně „zastrčených“. Jejich stratifikace a mnohost činí jakýkoli pokus o zhuštěnou reprodukci děje pošetilým; o nějaké lineární synopsi s jedním a jednoznačným příběhem se u Ajvaze jako obvykle nedá hovořit. Tato pluralita sice na menší ploše vytváří dojem značné útržkovosti a místy – s čímž se ovšem počítá – velmi zaměstnává čtenáře, který bojuje s tím, aby se vůbec v příběhu zorientoval. Z makropohledu však fascinuje jakousi komplexnější, snad i podprahovou spojitostí a provázaností a rovněž až překvapivě hladkým plynutím. Ajvaz koneckonců o své tvorbě říká, že veškerá pestrost jeho psaní ho zajímá zejména s ohledem na „nezrušitelnou původní či poslední jednotu skutečnosti“ (slova z jeho vystoupení na festivalu Měsíc autorského čtení 2024).

Formálně je text členěný na vstupní kapitolu ve funkci prologu (Lipské pasáže), dva rozsáhlé a navzájem kompatibilní celky spojené s – velmi zhruba řečeno – dvěma hlavními vypravěči Carlem a Maxem (Příběh skříňky s prázdnými papíry a Příběh skříňky s korálky), mezi něž je vloženo krátké Intermezzo, a vše uzavírá Epilog, navracející se k výchozí situaci s náznakově autobiografickým vypravěčem, který se v úžasu rozhodne, že „oba vyslechnuté příběhy o bílých skříňkách zapíše tak svědomitě, jak jen bude umět“ (s. 449). Struktura textu je však, jak naznačeno a jak je pro Ajvaze rovněž typické, mnohem složitější: vyprávění osciluje nejen mezi postavami, ale i v prostoru a čase. Čtenářsky vstřícné je pak systematické označování kratších úseků popisnými, dynamickými mezititulky (pro ilustraci několik po sobě následujících: Mike navštíví Annabelin dům a pak pokračuje ve vyprávění; Robot Ele popisuje most v džungli; Na scéně se objevuje Leo a Ela se vrací do vily slečny Mičiko; Leo se seznamuje s robotem; Leo vymýšlí plán; Hosté vymýšlejí konec příběhu atd.). Přitom je nejednou tematizován samotný proces: mnozí vypravěči/postavy reflektují to, co říkají či píší, popřípadě to, co od někoho jiného vyslechnou nebo si přečtou. „Už jsem řekl, že k tomu, abych z obou vyprávění vytvořil celistvý příběh, bylo zapotřebí vyplňovat prázdná místa, leccos domýšlet a doplňovat. Snažil jsem se takové zásahy provádět s největší odpovědností, to znamená s úsilím o co největší pravděpodobnost nutných doplňků. V mém nitru se ale přitom stále ozýval naléhavý, neumlčitelný pokušitelský hlásek, který mi našeptával, abych doplnil to, co nebylo známo, něčím sice méně pravděpodobným, zato ale zajímavějším a barvitějším, anebo abych dokonce poutavějším kusem vyprávění nahradil něco, co bylo známo docela dobře, ale co nebylo až tak zajímavé.“ (s. 280)

K Ajvazovým konstantám, které udržují ve střehu i čtenáře, jenž takříkajíc ví, co od autora čekat, patří všudypřítomné napětí související s přítomností nejasných jevů a záhad. Nejde jen o „literární“ zajímavost formy, která k danému dojmu nemálo přispívá, ale na obsahové úrovni o systematické vzbuzování zájmu o to, co se za danými situacemi skrývá, proč mnohé postavy dělají na první pohled tak podivné věci, k čemu slouží různá neobvyklá zařízení, kam vedou nenápadné průchody a vstupy apod. Vše se odráží v povětšinou dobrodružné a zvídavé povaze postav, které de facto neustále po něčem pátrají, něco zjišťují či se přinejmenším zajímají, jak aktuální vyprávění dopadne.

Ajvazova próza v úhrnu zahrnuje jak prvky fantaskní, vymykající se konvenční logice a fyzikálním zákonům reálného světa, tak perspektivy civilnější, někdy jakoby vysvětlující navenek nepochopitelný jev určitým – obvykle neviděným – aspektem „v mezích možného“. Nadto se autor inspiruje rozmanitými formami a žánry; pohrává si s různými perspektivami, kromě vnějších pozorování a popisů podává vhledy do nevyslovených myšlenek a pocitů různých vypravěčů a postav, zapracovává mnohé (i fiktivní) intertextuální odkazy, verše apod., zároveň často vidí i scénicky – dokonce najdeme místa formálně napsaná jako filmový scénář či divadelní hra. Název knihy tak velmi případně funguje nejen jako odkaz na různá rozhraní obligátního městského labyrintu, ale i jako výstižné označení polyfonního románového tvaru, jenž je utkán z desítek jakoby různorodých pasáží.

Ano, jako obvykle je Ajvazovo psaní na momentálních dějinných či společenských poměrech celkem nezávislé, to však neznamená, že je „bezpředmětné“. Kromě příležitostně vystupujících aktualizací (např. poměrně široce rozvedený motiv uměleckých textů produkovaných umělou inteligencí) přesahuje autor rozměry „pouhé“ literární hry zejména tematizací lidské touhy přijít věcem na kloub, poznat a pochopit okolní dění a v důsledku toho také něco vykonat. Jinak řečeno: tematizací touhy po sebenaplnění. I proto tedy stojí za to znovu Ajvaze číst.