Ajvazův předposlední román Cesta na jih, za nějž autor získal nominaci na Magnesii Literu 2009, uchvacoval především svou nespoutanou imaginativností. Čtenář se snadno vpletl do sítí jeho příběhů a nemohl se – a ani nechtěl – z nich vyprostit. I v Lucemburské zahradě spoléhá Ajvaz na svůj již tradiční koncept splétání příběhů. Zatímco v Cestě na jih se však tento tvůrčí princip stal i samotným tématem knihy, zde slouží jen jako pracovní postup.

Základní dějová linie Lucemburské zahrady je prostá a banální. Hlavní hrdina Paul podvede svou manželku Simone se studentkou Claire. Simone se mu chce pomstít a k přípravě této pomsty přizve i Roberta, svého bývalého a zhrzeného milence. Jedná se tedy o příběh typický pro trochu jiný druh čtiva – ostatně Ajvaz se netají svou náklonností k pokleslým literárním žánrům a tím, že je jimi inspirován. To se projevuje nejen v zanícení a exaltovanosti, s jakými líčí halucinační stavy, pocity hrůzy či naopak slastného opojení, ale také v jisté barvotiskovosti některých scén či postav (např. zamlklý bělovousý děd, který vlastní vetešnictví a jehož prostřednictvím se Paul seznámí s Claire). Ajvaz však na banální zápletce buduje text, jenž spočívá na filozofickém základu a je sycen nejen inspirací z dobrodružné četby, ale i geniem loci městského prostoru.

Ajvaz opět důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů. Opět vytváří intertextové vazby mezi jednotlivými fikčními rovinami textu a navíc včleňuje do knihy další autorský text, jehož dialogy jsou vedeny v yggurštině – neznámém a nesrozumitelném jazyce, který Ajvaz pro tento účel vytvořil. Jeho text opět vyrůstá z atmosféry měst (zde především Paříže) a míst. Na to všechno je čtenář u Ajvaze zvyklý a těší se, kam až jej autorova intuitivní, a přesto velmi důmyslná kombinatorika dovede. Avšak síť příběhu Lucemburské zahrady je poměrně jednoduchá a nepodléhá nekontrolovatelnému bujení. Nebo spíše – každou tendenci k takovému bujení autor velmi rychle utlumí. Většina odboček, po kterých by se tok textu mohl pustit do neznáma, je slepá, všechny spletence sítě jsou příliš brzy rozmotány, všechny otázky zodpovězeny při první příležitosti.

A tak nejzajímavějším momentem příběhu a v jistém smyslu i jeho zřídlem je lingvistická extáze, kterou v Paulovi spustí setkání s yggurským textem, k němuž ho dovede přehmátnutí na klávesnici počítače. Paul nejprve zakouší něco, co asi každý, kdo je konfrontován s promluvou nebo textem v jazyce, který nezná. Vnímá jazyk zvnějšku, jeho tón, melodii, barvu, tvar: „Paul na chvíli přestal číst. Dlouhé promluvy v cizí řeči ho mátly, a přesto se nedokázal přinutit, aby je přeskakoval, dokonce měl pocit, že při jejich čtení slyší unavený tón řeči ženy, která je pronášela, věděl, kde dělala pauzy, viděl její nepřítomný pohled upřený do oken.“ Následně se ale Paulovi podaří pohlédnout zvenčí i na svůj mateřský jazyk, a tento pohled v něm vzbudí závrať: „Paul poprvé v životě uviděl, co vyjadřují slova, která denně používal, viděl, co je to tyčit se, spočívat, kývat se nebo viset, a poznával, že to jsou rytmy magického proudu, a zároveň vzorce kosmické gramatiky.” Paul má najednou možnost úplně porozumět mateřskému jazyku a zároveň jej uchopit zvenčí jako smysluplný systém, který je navíc shodný se systémem, na němž stojí svět.

Ve světle setkání s „gramatikou světa“ žije Paul několik týdnů, ale postupně v něm tento zážitek bledne, až zanechá jen lhostejnou vzpomínku. Ačkoliv se mu později naskytne možnost text v yggurštině rozluštit, nevyužije ji. Jediné, k čemu je schopen se vzepnout, je touha, aby se alespoň odlesk této zkušenosti objevil v očích jeho dítěte. A není divu – vždyť i vypravěč se pomalu přestává o Paula zajímat, nechává ho jeho osudu a spěchá, aby mohl své vyprávění ukončit. Lucemburská zahrada je v kontextu ostatní Ajvazovy tvorby neobvykle krátký text, který budí dojem – stejně jako vložená yggurská próza Donalda Rosse – fragmentu. Jako by nebylo řečeno vše, co mohlo nebo mělo být řečeno. Ajvaz nestihne na malé ploše plně rozvinout a využít svoji fantazii a krátkým rozsahem textu sám sobě přistřihuje křídla.