Na nejnovější knihu Emila Hakla si čtenáři museli počkat dva roky. Dalo by se nyní zůstat u konstatování, že čekání stálo za to, případně čtenáře navnadit dodatkem, že Hakl zůstal Haklem, a přesto překvapil.

Hlavní hrdina prózy Umina verze, chodec a glosátor František, nezařaditelný a zaměnitelný článek vyvržený z potravního řetězce reklamek a redakcí, toho času opět na volné noze, často zmiňovaný jako autorovo alter ego, je vtažen do pokusu s vývojem humanoidní bytosti. Zatímco doposud byly podobné motivy v autorově tvorbě spojeny převážně s hraním počítačových her či konzumací halucinogenních či psychotropních látek, v tomto případě je čtenář bez mrknutí oka postupně konfrontován s umělou inteligencí jakožto realitou.

Ona samozřejmost je, zvláště pro čtenáře s apriorní nedůvěrou vůči utopiím, dystopiím, sci-fi i fantasy a ochotnému přijmout vhled do podobných témat toliko od Orwella, McCarthyho či Houellebecqa, k nezaplacení. Vše je, jak má být: bar, kavárny, známá i nepoznaná pražská zákoutí, ozvěny domácích i světových událostí – a k nim Uma. Bytost ženského pohlaví se schopnostmi učenlivého kompjútru, nasávajícího slova, informace i emoce.

Dialogy se střídají s vnitřním monologem ústředního hrdiny Františka coby vypravěče, v jedné z kapitol se do vyprávění zapojí i Uma. Po rozvolněném úvodu v procházkovém tempu nabírá dění spád i klipovitost. Haklův styl psaní se přitom nezměnil a zůstává opřen o dialogy a postřehy, které s přibývajícím časem získávají podobu stále útrpnějšího úsměšku nad lidským pinožením se za čímkoliv. „Češství nemá tvar ani vůli, natož typickej projev nebo aspoň schopnost soudit, srovnávat. Hloupost smíchaná s nostalgií, prázdnotou, buranstvím, se sklonem k frázím a ke kriminálnímu chování.“ (s. 128)

Podobně jako Haklova povídková kniha O létajících objektech z roku 2004 je i Umina verze obohacena fotografickou přílohou; snímky Zuzany Lazarové podtrhují samozřejmost Uminy existence. Seznamte se, stojí to za to.