Usmála se na mne a začala se mě vyptávat, jak se dostaneme z Iraklionu do Chanie. O nočním výstupu nepadlo ani slovo, nemluvili jsme o něm nikdy ani později, a nikdy se nic podobného už neopakovalo. Řekl jsem si, že si budu myslet, že je Kristýna náměsíčná… Na Krétě, jak víte, nejezdí žádné vlaky, a tak jsme poprvé cestovali autobusem. Vezl nás po klikaté silnici podél mořského břehu a stavěl v každé vesnici; na turisty bylo ještě brzy, a tak nastupovali a zase vystupovali Řekové, nejspíš zaměstnanci hotelů na pobřeží, kteří jeli do práce.

Najít Magnolii v chanijském přístavu jachet nedalo žádnou práci, byla to jedna z největších lodí, které tu kotvily. Po chvilce váhání jsme skočili z betonového mola na palubu; ťukali jsme na sklo kajuty, ale jachta byla zjevně prázdná. Dívali jsme se dovnitř velkými okny; byly vidět kožené potahy, zlacené kování, zrcadla, naleštěná podlaha… Zkusili jsme všechny kliky, ale dveře byly zamčené. Nevěděli jsme, co dělat, šli jsme pomalu dál po lidu, až jsme se octli ve starém benátském přístavu, jehož záliv byl na druhé straně zakončený starou pevností. ,Co teď?‘ zeptala se Kristýna. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem řekl: ,Nasnídáme se.‘ Stáli jsme zrovna před zahrádkou jedné z mnoha kaváren; posadili jsme se do proutěných křesel s polštářky a objednali si toasty, jogurt s medem a kávu.

Bylo třeba promyslet, co podnikneme, jenže začínalo být horko a byl cítit pach stojaté vody v přístavu; vdechoval jsem jej a bylo zřejmé, že tahle droga je ještě silnější než ta, která mě omámila v Římě. Zvedl jsem hlavu a nechal pohled pomalu putovat po oblouku oprýskaných fasád nízkých a úzkých domů, jež vroubily přístav a na nichž jsem četl velké nápisy jako Hotel Venezia a Nostos, pohled se zastavoval u odchlipujících se písmen, u skvrn na zdech, u vysokých dřevěných okenic, u bortících se balkonů. Byly to domy, které do posledního místečka fasády a do nejmenšího úseku obrysové linie vytvaroval čas šťastného chátrání — hutný čas, ve kterém ještě nebylo možné odlišit plynutí vteřin od proměn počasí a rytmů mořského dechu a který vycizeloval každý detail, zpracoval každý kousek zdi. Když můj pohled doputoval k pevnosti, sklouzl se po hladině až k mořskému obzoru a pak se zase dal na zpáteční cestu krajinou fasád, které oduševnila omšelost, a učinila je tak hodnými moře, na jehož hladinu domy hleděly. Mezi mořem a zemí tu nebyla ostrá hranice, slané výpary prosákly a rozleptávaly domy, které se tak stávaly mořskými útvary, zatímco moře v přístavu do sebe přijímalo pachy městských věcí, mísilo je s nelidskými vůněmi svých hlubin a své dálky, a v téhle podobě se v neviditelných vlnách vylévalo na břeh, stávalo se součástí městského prostoru, ulic i bytů, obklopovalo všechny věci a tváře, podílelo se na každém gestu a činu a v rozhovorech se ozývalo v mezerách mezi slovy.

Droga už mi vstoupila do krve; a nejdřív ze všeho ve mně vyvolala nechuť zabývat se nějakým Tomášem Kantorem, rébusy a doplňovačkami, italskými želatinovými bonbony, podezřelou švýcarskou ředitelkou, renesanční magií a jachtou neznámého krétského boháče. Netoužil jsem po ničem jiném, než abych mohl alespoň několik dní lenivě žít na téhle rozpité hranici země a moře. A kupodivu jsem viděl, že také Kristýna okusila lotos, že i ona se vyhýbá rozhovoru o záhadné jachtě a o tom, co bychom měli dělat dál. Snad už měla dost nekonečného řetězce stop poukazujících k dalším stopám, řetězce, který se začal odvíjet v pražské kavárně a klikatil se šesti zeměmi, snad si jen potřebovala odpočinout a nabrat sílu, a přístav, který plul jako velká zchátralá loď pomalým proudem přímořského času, jí připadal nejvhodnějším místem pro přestávku.

3. Chania

Tři dny, které jsme strávili v Chanii, byly nejkrásnější z celé naší cesty. Ubytovali jsme se v malém penzionu ve starém přístavu, chodili jsme po nábřeží sem a tam, bloudili úzkými uličkami ponořenými do stínu, kde se otevíraly a zase zavíraly průhledy na oslnivou mořskou hladinu a kde se do vůní Jihu už mísil dech Orientu, procházeli jsme mezi domy, které byly vytvarovány podivuhodnými proměnami, turecké paláce vyrůstaly z benátských staveb, do nich zase vrůstala současná obydlí a vše v horku rostlo a rozpadalo se, ve škvírách drolících se zdí se uchycovaly keře a stromky, v koutech dvorů vyrůstal rákos.

A přitom se chanijské štěstí tolik lišilo od toho štěstí, které jsem krátce prožil v Trastevere! V Římě se ulice otvíraly do zářící budoucnosti, intimita vnitřních prostorů se vylévala ven okny a otevřenými dveřmi, zaplavovala prostor ulic a dodávala důvěru k další cestě; ulice mě pobízely, abych se osmělil ke kroku do neznáma, šeptaly mi, že za rohem mě očekává nějaké šťastné setkání, přinejmenším setkání s tancem zlatého prachu v šikmých slunečních paprscích. Tady to bylo jinak, z moře jako by spolu s tajemnými pachy stoupalo na břeh všechno, co se utopilo v hlubině paměti, jako by se do přítomnosti vylévala nahromaděná minulost, byla to však smířená minulost bez přízraků, minulost hluboké vody, která všechny bytosti a věci strávila a proměnila v uklidňující a trochu smutnou symfonii nahnilých vůní. V Římě jsem měl pocit, že dokážu přečíst velký text, který je napsán na zdech města písmem skvrn a stínů; tady nebylo co číst, co luštit, protože všechno se vrátilo do starého světa plísně a chaluh, do světa, z jehož vzorků se písmena teprve mají zrodit. Jih mi v Chanii ukázal nejpříjemnější ze všech svých tváří; snad to byl levantský poklid, v němž se v klesajícím odpoledním slunci rodí sny a spletité, pomalu se odvíjející příběhy, snad to byl jen můj přelud, můj vlastní zasutý sen, který prosákl zdi a vracel se mi nazpátek v jejich dechu.

Když jsme chodili uličkami ve staré části města, pořád mi připadalo, že je odněkud znám. A pak jsem si vzpomněl: přístavní čtvrť, kde jedny příbytky vyrůstaly z rozpadu jiných, mi připomínala Parku Tomáše Kantora, byla jen fantastičtější než město, které se zrodilo v Tomášově imaginaci; a také tu bylo tepleji. Řekl jsem Kristýně, že bychom měli několikrát denně zajít do přístavu jachet, abychom se podívali, jestli se někdo neobjevil na palubě Magnolie. Kristýna hned souhlasila; a trochu jsme se styděli, protože jsme oba věděli, že je to pokrytecká komedie; hráli jsme ji proto, abychom oklamali výčitky svědomí, které jsme cítili, protože v Chanii jen lenošíme a nepodnikáme nic ve věci, kvůli níž jsme sem přijeli. Podívat se několikrát denně na přístav jachet nebo povečeřet v taverně, odkud bylo na Magnolii vidět, nás nic nestálo — stejně jsme častokrát procházeli kolem, a v taverně měli, zdá se, jednu z nejlepších kuchyní ve městě. Přitom naše kontroly byly zbytečné; na jachtě podle všech známek už dlouho nikdo nepobýval a nebylo moc pravděpodobné, že se tam kdokoliv objeví.

A tak naše pátrání po záhadě smrti Tomáše Kantora spočívalo v tom, že jsme na svých cestách městem zašli do přístavu jachet, když jsme zrovna byli poblíž, a že jsme večer v přístavní taverně občas zvedli oči od talíře s grilovanou chobotnicí nebo parmicí nachovou a ujistili se, že okna Magnolie jsou pořád tmavá. O Tomášovi jsme teď mluvili málo; poprvé od toho dne, kdy jsem s Kristýnou rozmlouval na chodbě filosofické fakulty, jsme se zase bavili o malířství a jiných věcech, pro které žila předtím, než potkala Tomáše, a které se teď k ní snad zase vracely. Jednou při večeři mi z ničeho nic řekla: ,Myslíš si asi, že jsem cestovala jako slepá, že jsem jako pes běžela po stopě s čenichem u země, nikdy jsem nezvedla hlavu… Je to pravda; ale já přitom pořád koutkem oka viděla zahrady a krásné zdi, okna a náměstí, které jsme míjeli. Víš, že ty obrazy nejsou úplně ztracené? Sama se tomu divím, ale teď se znovu vynořují, většinou večer, předtím než usnu, a já se na ně snažím soustředit, pokouším se zachytit jejich detaily… Jako by se v těch obrazech chtěla promarněná cesta obnovit…‘ A pak dodala: ,Jsem ráda, že jsme podnikli tuhle cestu, jsem ti moc vděčná.‘

Zdálo se mi, že se Kristýna v Chanii hodně změnila; ulice, kterými jsme procházeli, z ní vylákaly nová gesta, teplé benátské kameny jako by probudily a otevřely její dlaně. Přitom se nedalo říct, že by její tělo opustily přízraky, kterých jsem se zalekl v nočním rychlíku do Bratislavy, ty se už asi navždycky rozpustily v její krvi; a přece se mi zdálo, že se tím houštím nedůvěřivých a chladných gest, kterými se projevovaly, ke mně prodírá jakási neznámá postava a snad čeká, že jí pomůžu — napadlo mě, že ta příjemná neznámá dívka je možná někdejší Kristýna, taková, jaká byla předtím, než poznala Tomáše Kantora.

Povídali jsme si ještě ve velké manželské posteli v našem pokoji večer před usnutím, do našich slov se mísil šum taveren v přístavu. Ležel mezi námi pořád ještě mrtvý Tomáš Kantor? Asi ano, ale bylo to strašidlo, které už ztrácelo moc a bylo pořád méně zřetelné; tenkrát v Chanii možná stačilo, abych přes ně konečně natáhl ke Kristýně ruku a dotkl se jí, aby se rozplynulo nadobro — snad na to Kristýna čekala. Ale já to neudělal; vlastně nevím proč, možná to byla jen má stará zbabělost, ale spíš jsem se stal tak závislým na droze lenivého chanijského štěstí, že se mi slastný povlak, který rovnoměrně pokrýval všechny věci, nechtělo ničit tím, že bych do poklidu Chanie nechal vtrhnout vážný cit, namáhavou práci naplněné lásky… Říkal jsem si tenkrát, že hloubky, niternosti a utrpení jsem si užil dost na severu, a vymýšlel jsem si podobné povrchní výmluvy, abych nemusel udělat to, k čemu se mi otevřela příležitost. Pak jsem své lenosti litoval, protože ta příležitost byla darem, který se už nevrátil.

Případ dvojí vraždy se mi v Chanii připomněl dost kuriózním způsobem. Kvůli blížícímu se začátku semestru jsem se musel ozvat katedře, a tak jsem několikrát navštívil internetovou kavárnu. A na serveru, na němž jsem měl mailovou schránku, jsem zahlédl v přehledu českých novin titulek Zavraždili Petra Quase členové tajné sekty? Patřil k článku, který byl převzatý z nějakého bulvárního časopisu. Jeho redaktor viděl v kině film Larva, který měl v Praze po našem odjezdu premiéru, vzpomněl si na bizarní smrt Petra Quase, jednoho z autorů námětu, a napadlo ho, že by mohl vyrobit senzaci tak, že by filmový motiv přísně střeženého tajemství vývoje života na Zemi dal do souvislosti s nevyřešenou vraždou. V článku vyslovil hypotézu, že Quas mohl být zasvěcen do velkého tajemství, že jej ve filmu prozradil, a za to jej stihl trest od příslušníků sekty, která má toto tajemství chránit… Jestli článek vzbudil v Čechách nějakou pozornost, nevím. Pochyboval jsem, že sám redaktor věřil tomu, co napsal; a zřejmě už další den na své úžasné odhalení zapomněl kvůli nějaké nové senzaci.