Abych si od toho pekla uvnitř sebe i v druhých odpočal, hrabu se v rozhlasovém archivu ČRo Dvojky, kde je vždy k nalezení pár lidí, kteří nemluví apriori o sobě.

Lucie Výborná se ptá hedvábným hlasem hosta: Pane profesore, krátká otázka – myslíte si, že tahle země bude pro starý?

A profesor doktor Jaroslav M. Kašparů, psychiatr a kněz – trochu divná kombinace, ale možná víc než logická – odpovídá zhruba takto: Tahle země bude pro sólisty. Pro lidi, kteří rozumějí už jenom sami sobě, což je mezifáze. Bude to pokračovat dál – lidi už nebudou chápat ani vlastní nitro. Souběžně s tím mladí nerozumějí starším v čím dál kratším časovém úseku – dřív patnáctiletí nerozuměli třicátníkům, dneska už o tři roky starší z gruntu nerozumí mladším. Už teď je znát, že to tak je a že se to nemůže neprojevit ve všech myslitelných oborech.

Samozřejmě tedy i v těch nejzbytečnějších. V umču, v literatuře. Tam je totiž potřeba aspoň nejzákladnější sdílení, bez něj je celý krám v háji.

Když jsme u toho, nejdéle budou fungovat performeři – ti už dneska nemusejí nutně rozumět svému počínání, stačí jim zabalit se do fólie na Václaváku nebo se posypat kuřecími skelety. A samozřejmě muzikanti, ti prskají kečup na pódiu až do smrti a všichni to od nich očekávají, čili na ně chodí.

Otázka je, co s naším otřesným sebezahleděním udělají lidé zvenčí – profesor JMK zjevně mluví jen o euroatlantické civilizaci. No, to už taky víme. Červení mravenci zlikvidují černé, ukradnou jim kukly, sežerou samičky (či naopak) a půjde to dál. Na nějakou literaturu si už nikdo ani nevzpomene, protože z případného čtenáře by byl okamžitě adept na ukamenování. Veškerý tento náš milovaný kolos – redaktoři, editoři, PR specialisti, tiskaři, grafici, literární agenti, Nobelovy ceny atd. – půjdou do kopru.

Co tedy zbývá spisovateli, který by rád ještě chvíli psal? Musí se za á snažit mít co jíst a za bé usilovat o takové to tvůrčí prázdno v hlavě. Prázdno v hlavě není problém, aktuální je tedy otázka obživy.

V jejím rámci se snažím tu a tam kočírovat nějaký workshop a vždy mě šokuje, že přijdou mimo jiné pubertální dívky (byť z nich v nestřežené chvilce vypadne, že tu bžundu dostaly k Vánocům) a ve finále, když už po dvoudenní osmihodinovce rozdávám nakrájené srdce na talíři a vím, že ve vlaku buď chcípnu, nebo to tělo zase jako vždycky dovezu na Hlavák, se přiznají, že zrovna čtou Edgara Allana Poea. To není vzhledem k výše uvedenému zase tak špatná zpráva. Jaroslav M. Kašparů však vidí nepochybně dál a jsem rád, že se jeho vize budoucnosti díky zmíněným seminářům (zbytek tvoří grafomani a extrémně inteligentní jedinci, oba modely devastující) nedožiju.

Historka na závěr. Prvního února mě napadá, že bych měl kvůli těm existenčním nejistotám něco udělat s otcovou urnou, v níž jsou zbytky jeho popela. Aby nás nenašli, kdyby něco, spolu. Volám tedy sestřence, celoživotní doktorce, která bdí nad jakýmsi rodinným hrobem. Její základní vlastnost – je věcná. „Umíráš?“ ptá se mě. „Ne,“ děsím se, „na to nemám čas, musím makat.“ „Tak se ozvi na jaře,“ povídá a zavěsí. Jaro je nesmysl, když je v Antarktidě už teď devatenáct stupňů, ale aspoň jsme to odložili. Na to jsme zvyklí.

Takže tak.