Jediný problém, který se v případě psavého ega nedá obejít, je, že aby člověk cokoliv kloudného naťukal, musí napřed taky trochu žít. Jenže jak má žít, když ve finále rotuje po redakčních schůzích, případně po prezentacích, akcích a grantech a mezitím, když vyšetří chvilku, buď píše své opus magnum, nebo s někým bohaprázdně plká u kafe.

Málokdo se kvůli tomu, že mu to nepíše, zastřelí, ale taky málokdo přizná, že už nemá dohromady co sdělit, čili by už s tím mohl zlehýnka přestat. Nemám na mysli nikoho konkrétního, respektive ano – zhruba pětadvacet lidí. Ale nejlépe je vždycky začít u sebe.

Všechno, co jsem potřeboval napsat, jsem napsal, nic dalšího tam není. Po láhvi vína se někdy zdá, že se tam ještě zbytky nějakých témat mrcasí, ale to obratem zmizí a s klidným mozkem je už zase nabíledni, že opravdu není o čem. To je ten třetí důvod – aby jeden nemusel přiznávat, že má v hlavě vymeteno, předstírá vnitřní pnutí.

Hodně lidí (nejen z tvůrčí sféry, nicméně kvůli zachování celistvosti mluvím o nich) to dneska dělá tak, že brousí od rána do večera sítě a čerpá témata z nich. To je určitě neblahé, protože jde o zprávy už předžvýkané, prošlé něčím trávicím systémem, zkrátka neautentické. Informační zdroj však následně nikdo neidentifikuje, jelikož různé sítě brousíme všichni. Extrémně tupý Instagram to pak všechno srovná. Žít se nám zachtělo, holoubkové. A zapomněli jsme, jak se to dělá.

Odbočka: zpráva z webu. Na jihu Francie vyoral jakýsi sedlák na poli hroudu rezavého železa. Z nějakého důvodu ji nezahodil, nýbrž se časem dostala ke znalci, který v ní rozpoznal dočista zrezavělý, svého času běžný, ba spotřební revolver systému Lefaucheux. Tedy stejný, z jakého se kdysi na tomtéž poli zastřelil Vincent van Gogh. Vrak zbraně šel do muzea. Nikdo se už nikdy nedozví, proč se osudem uvláčený Gogh rozhodl zvolit toto řešení. Možná už toho měl zkrátka plné kecky. Byl věrný sám sobě, nesnažil se nikomu zalíbit. Pracoval, oddán tématu, které bylo hluboko v něm. To je koneckonců čtvrtý důvod, proč tvořit. Mít co říct všemu navzdory a hledat, jak to říct. Důvod velmi vzácný a zvenčí zhusta nepochopitelný. Vincent za celý svůj život prodal jenom jediný obraz. Když šel malovat na pole, míval dilema, jestli si koupit láhev vína, nebo raději kus chleba, protože na obojí občas neměl.

Každopádně je fakt, že se zrezlý křáp systému Lefaucheux vydražil letos v červnu na aukci v Paříži za 162 500 eur, to jest za čtyři mega. Taková je zhruba logika života, který žijeme. Tím dneska končím a jdu zase mydlit román, na nějž jsem si už vyzvedl zálohu, čili ho musím dopsat, i kdyby čert na koze jezdil.