„Autor se vyskotačí při psaní a pak by mohl mlčet…“

Zatím posledním počinem spisovatele Emila Hakla je sbírka povídek nazvaná O létajících objektech...

- Zaznamenal jste nějaké reakce na svou novou knihu?
- Úplně všechny varianty, které vás napadnou jako možná reakce na vydání knihy, se dostavily. Od názoru, že se opakujete a že vydávat čtvrtou knihu už snad ani není slušné, až po tvrzení, že teprve tahle se dá číst. Výsledný pocit je ten, že se vy jako autor za tím někde v klidu ztratíte, což je asi v pořádku – autor se dostatečně vyskotačí při psaní a pak by mohl mlčet.

- Asi je pak těžké si z toho něco vzít...
- Je, ale ono není potřeba si z toho něco brát. Stačí sledovat svoje vnitřní oko, nějakou základní supervizi, která vám pomáhá rozhodnout se, kudy má ten panáček, ve kterém sedíte s řídíte ho, jít dál, aby se nezamotal do křoví u cesty.

- Takže vy nevnímáte kritiku jako radu nebo návod, jak něco změnit, zlepšit?
- Vemte si nás dva, jak tady sedíme: mladý trdlo a starý trdlo. Vy byste určitě byla schopná vznést věcně správné výtky k tomu, co já patlám na papír. A já bych vám zase měl chuť říct: ptáte se přesně na totéž, na co jsem odpovídal už padesátkrát. Jenže co vy můžete poradit mně a co já vám? To je jako když slyšíte mluvit muzikanty, a oni říkají o jiných muzikantech: Ten hele vezme kytaru a já už vim hodinu napřed, co bude, umtata umtata... A vy si říkáte: No jo, sakra, to je pravda! Jenomže pak skončí pauza a ten člověk, co mluvil, se vrátí na pódium a už to mastí zase po svým, stejný akordy, stejný kiksy...

- A vy se nebojíte, že se budete opakovat? Některé historky se objevují ve více povídkách...
- Mám jednoho známého, který dlouhá léta vykládá všem okolo sebe pořád stejné historky a stejná úsloví. A já to jednou v opilosti nevydržel a zaútočil jsem na něj: “Ty ses zbláznil, dyť furt dokola vykládáš to samý... Víš to?” A on mi bleskurychle odsekl: “Ne, nevim to! A nechci to vědět!”

- Píšete povídky i romány, která z těchto forem je vám bližší?
- Bližší je mi povídka, protože za prvé zachovává tempo a kontinuitu, za druhé když se nepodaří to tempo a tu kontinuitu udržet v rámci pěti stránek, tak je zbytečné jich psát dvě stě, a za třetí krátký text má nejspíš budoucnost, protože nadměrně neobtěžuje trpělivost čtenáře.

- Doposud jste vyprávěl pouze s použitím ich formy. V knize “O létajících objektech” zkoušíte i jiné způsoby. Proč?
- Tak, libovolně teď zkouším vyprávět ústy různých postav, a zjišťuju, že v tom není až tak velký rozdíl, protože přes veškerou psychologii a psychologizaci se stejně ve chvíli, kdy máte co sdělit, vrátíte sama k sobě. Takže až zase někdy budu mít dost dobrý důvod sednout a psát, tak si nebudu lámat hlavu, jestli ich nebo er formou. To už se nějak uspořádá samo.

- Máte nějaký vztah k Žižkovu a k Letné, do kterých jste situoval většinu svých próz? Jsou pro vás tato místa něčím specifická?
- Mám k Žižkovu a k Letné velmi vřelý vztah, ostatně jako ke všem ostatním čtvrtím, ostatně jako k jakýmkoliv jiným místům. Ale je pro mě jednodušší psát o místech, kde jsem žil, protože nejsem studijní typ a netěší mě chodit do městské knihovny a detailně půl druhého roku skenovat, jak se žije v Chile, abych potom mohl napsat novelku, která se odehrává v Chile. I když to vlastně není špatný nápad...