Potíže s uzlem
Neumím si uvázat kravatu, tudíž jsem prakticky mrtev. No, vlastně umím, ale dlouho jsem to nedělal. Takový ten fígl přes stehno, trapný asymetrický zašmodrchanec.
Kravata – zvláštní věc. Symbol mužského šovinismu nebo naopak náznak dávnověkého jha, ono se to nevylučuje. Proto nejezdím na festivaly a sedím doma – protože si neumím nasadit kravatu, natož uvolněně komunikovat. Roste ve mně obdiv k lidem, kteří to umějí. A zároveň čím dál víc cítím solidaritu s těmi, kdo se ze svého kulturního ghetta nikdy nevymanili.
Nic. Aktuálně se snažím vyrobit si uzel, protože za hodinku mě čeká účast na vyhlášení cen Magnesia Litera a obávám se, že tam budou mít kravatu všichni, čili bych neměl vybočovat. Heh, nejde to snadno. Nakladatelská slavnost, říkám si. Jak to vlastně jde dohromady. Autor dostane nějakých patnáct procent a je rád, že se může potit ve světle agresivních lamp. Náklady na tisk knihy taky tak nějak. Plus 50–60 procent na rabat distributora. 70 až 85 ceny jde tedy na pokrytí výrobních nákladů. Logistika, eh.
Uzel se zase nepovedl. Nakladateli nicméně zbude přibližně maximálně 30 %, z čehož platí provoz a odvádí daně. Mzdy zaměstnanců, energie, pronájem budov, sklady, marketing, huhů.
Kravata letí do kouta, je sice hedvábná, ale vypral jsem ji kdysi na 30, čili vypadá jako pochcaná od kocoura.
Beru další. Při nákladu 3000 kusů může být hrubý zisk 150 000 korun, ovšem před zdaněním. Žádná sláva.
Nejjedovatější drak tedy asi bude distributor. Co vím z doslechu, bere si 50–60% rabat. Logický krok, na který přišlo v divokých letech málo nakladatelů – vybudovat si vlastní distribuční síť. Taky žádná prdel – sklady, technika, personál, obchodní zástupci, flotila vysokozdvižných vozíků. Navíc se může stát, že se nakladatel nedostane do řetězcových knihkupectví, ovládaných onačejšími distribucemi…
Do hajzlu… Další kravata v pekle.
Nakladatelství je tedy asi dost riskantní podnik. Knihkupec dostane třicet procent a je rád.
Tuhle kravatu jsem měl kdysi dávno na svatbě, je rozežraná od molů, do koše s ní.
Co ale nakladatel? Musí mít čich na autory, propagovat je, mít schopné agenty na nákup licencí a hojit se na velkoskladových krávovinách pro masy. Schopní agenti jsou, mimochodem, takřka zednářská lóže. Nezávislá, informovaná, vzácná. Především vzácná. Jejich vzácnost by byla na extra pojednání.
Už se mi na tu Literu skoro ani nechce, jenže mívají tam skvělý bramborový salát a bude tam pár kamarádů.
Poslední pokus o šlajfku, je modrá, elegantní, ale už nějak nemám sílu. Přemýšlím ještě, já chudák, o nakladateli. Ten, který má podíl na distribuci, může mít hrubý zisk z výroby knih třeba 50 procent, což už by bylo sakra znát. Investovat do masově propagovaných autorů může vést při dvousettisícovém prodaném nákladu a ceně 500 Kč za kus k zisku baj voko padesát miliónů korun.
Odhazuju kravatu, beztak je politá od vína. Natahuju si svetr a odcházím na vyhlášení. Těším se na kamarády, které tam s viklající se sklenkou čúča v ruce potkám, a hážu za hlavu potíže s uzlem. Lidí ve svetru tam bude, pokud se jim vůbec vyplatí na tu talk show zavítat, rozhodně víc.
Ilustr. © Lela Geislerová